/   Svátek má:
 

JEŽÍŠ A LÁSKA

(Zaslal a upravil Benedikt Vácha)

Autor: Dr. Jan Evangelista Urban OFM "Učení Víry" – 1946
( zkoumá se možnost jeho svatořečení)


Těžko se dorozumět, přátelé: Přijde ke mně člověk, o němž vím, že mi nemluví pravdu. Řeknu - li mu, že mu nelze věřit, odpoví mi: " A to je křesťanská láska?" - Máte zaměstnance, upozorníte ho, že jest nutno určitou práci řádně dodělat. Řekne Vám: " a to je křesťanská láska!" - Budete snad v nějaké společnosti jako věřící člověk hájit nutnost spravedlnosti za zločiny a uslyšíte: " A tak můžete Vy mluvit jako katolík? To je křesťanská láska?" - A když Vám bude nějaký zloděj brát z ruky Vaši věc a Vy se budete bránit, i ten Vám nakonec řekne, že byste jako křesťan měl mlčet.

To tedy znamená: Křesťanská láska je slovíčko, které nahradí všechnu pravdu, právo, povinnost a dá nejubožejší slabosti a třebas i nespravedlnosti krásnou tvář dobroty a zbožnosti.

Řekněte sami, drazí přátelé, zda má každá věc smysl, vytrhne- li se z celku a postaví před oči sama sobě! Tak je tomu i s láskou Kristovou k lidem, která se stala většině těch, kteří o něm jinak nic nevědí, kouzelným slovem rozřešení celého významu jeho učení.

Nalezneme skutečně v evangeliu takový obraz Kristovy lásky k lidem? Jest jeho láska slabošská, nebere vůbec ohledu na pravdu a spravedlnost a vážnost života? Jistě by tomu mnozí chtěli, protože potřebují pro své případy a cíle vždy nějaké útočiště. A byla by křesťanská láska vůbec potřebná k životu, kdyby byla jen

neodůvodněným a jednosměrným citem? Chápou vůbec nějak takoví lidé, že obsah evangelia jest tak základním a tak všestranně dokonalým podkladem lidského společenského, mravního, hospodářského a právního řádu, že buď z něho tyto řády do jednotlivých případů vyrůstají, nebo jsou bez něho nemožny? Zcela jistě tak daleko nemyslí a je to pro ně jakousi omluvou, aby nevypadali jako škůdci lidstva a jeho nejhlubších a věkovitých základů.

Chceme poctivě vědět, jak vypadala Kristova láska k lidem? Přiložme ucho k jeho slovům v evangeliu....

Kristus Pán nechválil nikdy nikde lidské hříchy a špatnosti. Nikde k nim nemlčel. Jest tedy jeho láska slabošským soucitem s lidskou zlobou? Naopak. Jeho láska ví dobře o prohlubních lidského srdce, a proto jest její nádech stále velmi, velmi smutný. Ano, nebyl již Kristus i unaven lidskou zlobou? Nenazval lidi vůbec zlými a to i své učedníky? Tedy nepokládá člověka za dobrého, jak by mnozí dnes rádi namlouvali jeho věřícím.

Ale jest zajímavé a již jsme se posledně toho dotkli, že Spasitel, ačkoliv vidí tak hluboce do člověka, se nechová podle toho odmítavě, není věčným mravokárcem. Naopak, právě proto, že tak hluboce vidí do srdce, zná také lidskou slabost a křehkost a v ní vidí mnohé vysvětlení pro lidský hřích. A tak varuje přísně, aby nikdo druhého neodsuzoval, učí v podobenstvích, jak je nutno čekati na úrodu a netrhati hned koukole, aby se nepoškodila pšenice. Petra poučuje, že ne sedmkrát, nýbrž sedm a sedmdesátkrát nutno bratru odpustiti. A láska k nepřátelům? Tkví asi v tomto pochopení lidské ubohosti. Ježíš ví, že zloba a nenávist jest výronem podlidských, zvířecích pudů a temných hnutí. Ví, že těmto pudům se nedá čeliti výkladem, ani jich člověk nezdolá násilím. Spíše je rozvíří a zvětší. A Kristu nejde a nešlo o vítězství nad člověkem, nýbrž o získání člověka a zamezení zla. Jestli se zlo vyžene zlem, budou zla dvě. A odtud prýští jeho příkaz: Uhodí-li tě kdo v jednu tvář, nastav mu druhou. Ano, pro dnešního člověka nepředstavitelný požadavek, nemožný, bláznivý. Ale ne snad již proto, že jsme si navykli jen a jen uplatňovat sebe a své právo, i když se sami dopustíme nového zla? I když druhého ještě více zatvrdíme? Proto Ježíš mluvil, když ho poslouchali, ale mlčel, když již mluvili jen vášně a když byl políčkován a bičován a žádán poštvaným davem k smrti.

A při této zlobě lidské má Ježíšova láska několik vlastních povahových známek, které právě by si měli zapsat do památníků ti, kteří se jí dovolávají, když ji potřebují: Kristus pán sice mluví často o povinnosti lásky, ač ne tak často jako ti, kteří ho neznají, - ale daleko více ukazuje ji svým celým postojem k člověku. Ano, má lásku, ale ne jako mnozí sociologové, řečníci a hlasatelé lásky a rovnosti. Ne humanitářskou a filozofickou.

Lásku pomáhající a soutrpící. A to je její hlavní znak, o kterém tak neradi slyší, kdo o ní mluví. Ježíš má život lásky, ne učení a slova lásky. Ježíš slouží ve dne v noci chorým, navštěvuje pohrdané a vyloučené ze společnosti, je sám s chudými chudým, s pohrdanými pohrdaným, - jak svítí přímo z jeho návštěvy u Zachea, u Šimona, - jí s hříšníky, pláče s plačící matkou a umírá s lotry na kříži. Měl s nimi soucit, praví evangelista, protože byli jako ovce bez pastýře. - A nejvíce vyniká jeho soucit s hříšníky a nemocnými. Tam má nejdojemnější podobenství, tam poruší na pohoršení farizeů i sobotu, vystavuje se podezřívání a v umírání ještě z posledních sil praví kajícímu lotrovi: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji."

Velká část jeho života spočívá v dobrých skutcích zázračné pomoci nemocným a chudým, jeho něžná slova platila především jim, takže jeho učení: Blahoslavení jsou chudí, neboť jejich jest království nebeské, blahoslavení, kteří nyní hladovějí, neboť nasyceni budou, kteří pláčou, neboť potěšeni budou, bychom marně vykládali jen mravně, nelze jim vzíti jejich proletářský význam.

A zase: Bylo by chybou domnívati se, že jest Ježíš nějakým sociálním reformátorem. Jeho láska k chudým je hlubší a má věčné cíle. Nejde mu na prvém místě o úpravu pozemských poměrů. Vidí, že bohatství zatěžuje člověka vůči duchovní svobodě a bere smysl pro věčnost. Chudý snadněji přijímá zvěst evangelickou, jest ideálnější a vnímavější pro vše vznešené, než srdce, ponořené v lásku k penězům. Odtud jeho láska, - pro vnitřní schopnost chudého člověka pro Boha a nebe. Kdo by si chtěl jinak vykládat Ježíšovo učení o majetku a bohatství a chtěl je používat na prvém místě pro urovnání majetkových poměrů na zemi, nemohl by Ježíše méně pochopit. Ježíš je celý pro věčnost a pro Boha a duše. A nemá významu tedy pro tento život? Ale zajisté, ale právě za podmínky, kterou tak rádi, tak stydlivě zamlčujeme: Jsme stvořeni pro Boha. A budeme-li dbát Boha a věčnosti, a žíti podle toho, pak nám pozemské bude přidáno jako maličkost, jako dodatek k věčnosti. Ale ze zkušenosti můžeme dodati, co neřekl: Ale zamilujete-li si nade vše jen život pozemský a zapomenete na své věčné určení, ani to pozemské míti nebudete.

A mluví snad Ježíš proti bohatým? Ani to ne. Ani stínu o třídní nenávisti. V tom jest právě láska Ježíšova, že miluje člověka jako člověka a pro jeho věčné určení a podle toho má s ním nekonečný soucit. A láska, která umí žít s trpícím, ale v pravdě a nevýdělečně trpícím, jest čistá a hluboká láska Ježíšova srdce. Ale to jest láska, o které nemáme většinou ani potuchy, protože to jest láska dávající a ne žádající.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster