/   Svátek má:
 

SLOVO DO NOVÉHO ROKU

Autor: Ladislav Malý

Rok, který jsme právě načali, zdá se, nebude časem pohody, ale časem plným zvratů a překvapení. Je totiž rokem voleb, jak u nás, tak i v některých evropských zemích. Za to ale by to měl být čas posvátný, povznášející naší mysl k Bohu. Vybízí nás k tomu sté výročí Zjevení Panny Marie v Cova di Iria u portugalské Fatimi. Svou radikální výzvou k boji se Satanem nás Nejsvětější Panna vyzývá k pokání, k modlitbě svatého Růžence a sobotní památce s přijímáním Nejsvětější svátosti. Výzva Panny Marie Fatimské zahrnuje také vzkaz Svatému otci, papeži katolické Církve, a biskupům celého světa, aby Rusko zasvětili jejímu Neposkvrněnému Srdci. Víme všichni, v jakém stavu se Církev nachází: je ve službách sionismu, a tudíž v hluboké krizi. Nemá smysl pojmenovávat všechny symptomy krize v Církvi, každý věřící katolík se zdravým rozumem ví, o čem hovořím. Jen krátce o příčinách, o nichž se téměř vůbec nemluví: Od roku 33, kdy byl Židy zavražděn Ježíš Kristus – pravý Bůh a pravý člověk -, kdy se následně Jím založená Církev vzmáhala, rozšiřovala do celého tehdejšího světa, Židé nic tak nenáviděli, jako právě tuto Synem Božím založenou Církev. Celé dvoutisícileté dějiny Církve jsou vyplněny krvavými a perfidními útoky na svatou Církev ze strany Židů či jimi podplacených gójímů. Frontální útok na samotnou křesťanskou civilizaci začal francouzskou revolucí koncem osmnáctého století, a různými formami trvá v neztenčené míře dosud; zdá se, že jejich boj, Satanem požehnaný, je téměř u konce: autentické katolictví už skoro neexistuje, bílá rasa má na kahánku.

Poté, co koncem devatenáctého století vlivní a bohatí židovští oligarchové spolu s židovskými intelektuály nastartovali ideologii sionismu, jejíž hlavním cílem je opětné vybudování židovského státu, včetně vystavění třetího chrámu v Jeruzalémě, nastaly v Evropě krvavé časy. Sionisté postupovali přesně podle svého plánu (viz Sionské protokoly): nejdříve bylo nutno zničit evropské křesťanské monarchie, které jim stály v cestě, a nastolit v Evropě liberální lžidemokracie, v nichž gójimské zednářské lóže plní úlohu převodové páky, plně kolaborující s ideologií sionismu. Poslední pevnost, která sionistům stála v cestě za světovládou, byla katolická Církev; tu vnitřně rozložili na II. vatikánském koncilu, zbavili ji pravověrnosti, bojovnosti proti Satanu, a udělali z ní poslušného a pokorného beránka, jenž sám nastaví krk, aby ho Židé zařízli. Tolik ve zkratce, pouze symbolicky, o příčinách současné krize v Církvi.

Nynější papež Bergoglio, nacházející se na výplatní listině Satana, se těší, že dokončí revoluci v Církvi, jak se vyjádřil; téměř všichni biskupové – v Česku biskupové všichni! – k jeho rozvratnému počínání mlčí anebo mu sekundují. Kněží, bojíce se o svůj chléb, alibisticky panáčkují před biskupy, poukazují na svůj slib poslušnosti, od ambónu se žvaní o lásce, toleranci a otevřené náruči… A co my, katoličtí laici? Jaký my máme úkol ve světě, zvláště tak zvráceném, jako je tento? Máme čekat se založenýma rukama, až za nás Bůh vyřeší náš problém? A proč by měl dobrý Bůh za nás tahat z ohně horké kaštany? Jistě, máme se modlit – a věřím, že většina z nás tak činí: ale stačí to? Není to jen ona půlka pravdy? K srovnání věřícího katolíka, jenž se denně modlí, použijme sv. Tomáše Akvinského filosofickou dichotomii formu a látku: pak ona forma je pro věřícího katolíka modlitba k Bohu, zatímco látkou je sám věřící. Plodem má být vysoce pozitivní mravní čin věřícího katolíka, jež má být průvodcem našeho života všedních dní. Záleží tedy do značné míry na nás, laicích, jak posuzujeme krizi v Církvi, a také jaký postoj zaujmeme k našim kolaborujícím biskupům a kněžím, kteří bezostyšně hlásají bludy a hereze a svými výroky a postoji jdou proti samotnému Kristu, našemu Pánu. Ano je nutné se modlit za papeže, biskupy i za jejich kněze, kteří svým přístupem k Církvi, ale i světovým událostem jsou zjevně na scestí. Současně je nutné vymodlit si sílu a odvahu řešit životní podmínky našeho národa bez ohledu, co si o tom církevní preláti myslí; politickou činností bojovat za realizaci Kristovy pravdy ve světě.

Nemůžeme suplovat biskupy ani kněze v jejich službě Bohu, jejich svěcení, ani v teologii: zde mají nezastupitelnou roli. Ale můžeme, ba musíme, Kristovy pravdy, jež jsou usazeny někde u dna Církve a katolickými biskupy úmyslně tabuizovány, vyzdvihnout na světlo Boží a přinášet tyto myšlenky do okolního materiálního světa. Tou základní pravdou, která se papeži ani biskupům nelíbí, je obrana tradičního katolictví, obrana přirozeného vesmírného řádu, kultury a civilizace; dále pak obrana rodiny a svého národa, hlásání sociální spravedlnosti.

Z taktických důvodů je třeba přijmout to, co nám zatím nabízí liberální lžidemokracie – všechno směřuje k tomu, že za krátký čas už liberální nebude, nebude ani demokracie, zůstane jen totalita LŽI. Je třeba využít zatímní svobody shromažďování: buď založit politickou stranu stojící na principech přirozeného řádu, anebo vstoupit do některé současné strany – je tady pár takových (rozhodně ne mainstreamové strany, a lidová už teprve ne!) – a v jejím rámci prosazovat přirozený řád a konzervativismus. Pro katolického laika je tohle jediná cesta morálního ospravedlnění a naplnění jeho modliteb! Vedle kostela se nabízí veřejná politická činnost, jež je kolbištěm, na které má katolík vstoupit jako skutečný rytíř v Boží zbroji (viz Ef.6, 14-17); zde se vede boj za lidský přirozený řád a sociální spravedlnost, za tradici a národ, a konec konců i za samotný autentický katolicismus. Tedy ne tlouci do hlav tzv. bezvěrcům Evangelijní pravdy, což se ukazuje ve většině případech jako kontraproduktivní, ale skrze konzervativní politické směřování společnosti poukazovat na transcendenci člověka k jeho vyšším cílům - a na to slyší i takzvaní bezvěrci. V podstatě to je uplatňování víry v Boha v praktickém životě. Třeba si uvědomit, že český národ v minulosti ztratil víru v Boha, že drtivá většina odmítá institucionální Církev, ba dokonce Církev nenávidí. Ale kdyby tzv. bezvěrci viděli, že katolíci jsou skutečnými miles Jesu, mnohým by spadly „šupiny s očí“.

Katoličtí laikové si neuvědomují, jak velkou potenciálně voličskou sílu mají: v našem deseti milionovém národě je deset procent katolíků, což představuje jeden milion lidí – jak silná by to byla strana! Další velkou silou věřících je jejich akcent na morální stav ve společnosti – ale bohužel, tyto hodnoty jsou promrhávány. Je tomu tak z mnoha důvodů, mezi něž patří lhostejnost k politice, ale i strach z politiky. „Kdo proti nám, když je Bůh s námi?“, volá Žalmista. A Pán Ježíš říká: „Já budu v vámi po všechny dny až do skonání světa.“ (Mat.28, 20) Má věřící katolík vůbec právo na strach, když je si vědom Boží Prozřetelnosti, jež ho vede a dodává mu sílu? Za vlády komunistů bylo katolíkům vtloukáno do hlav, že politika do náboženství nepatří, že katolíček se má modlit – a dost! Bohužel, tohle estébácké doporučení stále v mnohých hlavách českých katolíků funguje. Katoličtí věřící, stavějící se lhostejně k osudu svého národa a k politice obecně zapomínají, že ona politika se všímá jich samotných, a to velice nevybíravě. Čeští katoličtí laikové svou lhostejností k politice a zbytečným strachem svým způsobem zapírají Krista!

My, kteří nechceme Krista zapírat, nám nepřísluší zoufat si, natož pak házet flintu do žita: Vedeme přece zápas ne proti nějaké lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, kteří mají svou říši tmy v tomto světě (Ef 6, 12). Naší povinností je pozvednout zbraň proti této hyeně a bojovat proti ní až do těch hrdel a statků!



© 2010 Národní sjednocení | webmaster