/   Svátek má:
 

EXCERCICIE

Autor: Ladislav Malý

Týden jsem pobytoval v jednom malém městečku v blízké cizině za účelem katolických excercicií; a jak se říká: spojil příjemné s užitečným.
Samotné excercicie byly od otců kněží důkladně promyšlené a připravené, takže můj čas byl vyplněn úvahami o sobě samém, o Bohu, víře a věcech stvořených Bohem kvůli nám apod. Rozhodně to nebyl promarněný čas, a za pobyt jsem velmi vděčný. Ostatně, nebyl jsem tam sám – sešla se nás tam menší skupina z Čech a Moravy, lidí toužících načerpat vnitřní duchovní sílu a na týden se odevzdat plně do rukou Božích, pohroužit se do modliteb a meditací. Leč…

Excercitátoři, jako správní katoličtí kněží, ve svých přednáškách nám kladli na srdce, abychom byli pokorní, slušní, přívětiví. To je zajisté správné, Bohu milé chování. Věřící člověk by se takto měl chovat především k Bohu; potom k lidem, kteří vyznávají stejné mravní hodnoty a kteří chápou, že naše pokora a mírnost není míněna jako naše slabost a strach. Mně ovšem život naučil, že ne před každým bych měl takovým být. Rozhodně ne před bezbožeckým světem, jehož úkolem je zničit katolickou církev a křesťanskou civilizaci. Tady naopak v obraně katolických hodnot máme být razantní, nemáme si nechat stále kálet na hlavu, je třeba ve svém nitru i navenek tvrdě odmítnout „hodnoty“ současného světa. To ovšem nám naši excercitátoři jenom naznačili. Při vší úctě k nim, neřekli nic o chování laika-katolíka v současném světě, který je v rukou ďábla; neřekli nic o úloze náboženství ve společnosti a našem postavení v této bezvěrecké společnosti. Nijak nás neseznámili metodami chování se k lidem, jimž je naše víra k smíchu, kteří žijí hůř než zvířata, protože zvířata žijí svým přirozeným životem, zatímco lidé odmítající víru v Boha Stvořitele žijí proti své přirozenosti. A právě to mi na excerciciích chybělo. Otázkou ovšem je, zda-li se vůbec katolická církev ve svém mnohovrstevném učení těmito a jim podobným problémům, úmyslně nevyhýbá.

Už jako děcko jsem se setkal s krutou nespravedlností. Koncem padesátých let - chodil jsem do osmé třídy základky - náš soudruh třídní učitel mě nenáviděl, protože jsem chodil do kostela a před ostatními žáky se tím netajil; nebyl jsem ani u tzv. pionýrů, jakéhosi potěru komunistické mládeže. A tento soudruh třídní na mě štval kluky z naší třídy, aby mě šikanovali. A tak mi nadávali, dělali si ze mě a z mé víry legraci a všelijak mi ubližovali. V jejich očích jsem byl jakýmsi šaškem, z něhož si mohou dělat legraci a pohlavkovat, kdykoliv se jim zlíbí. Jejich kruté zacházení se stupňovalo a vyvrcholilo tím, že si jednoho dne na mě před školou počkali, obstoupili mě a snažili se mě bít. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dostal jsem strašlivý vztek, zuřivě se vrhnul na jednoho z nich a pěstmi ho mlátil, padl na zem a já klečel nad ním a s brekotem ho stále vší silou tvrdě bil, až nás kolem jdoucí lidi od sebe odtrhli. Rozsekl jsem mu horní i dolní ret, byl samá krev, i z nosu mu silně tekla, já též byl od krve zamazaný. Tenkrát se „případ“ řešil na vyšší úrovni, v ředitelně, kam musela přijít moje maminka. Tatínka jsem neměl, zemřel v roce 1951 poté, co ho komunisti z kriminálu pustili domů zemřít; byl těžce nemocen, už když ho v roce 1949 za jeho politické přesvědčení zavírali.

Soudruh ředitel mi tenkrát před celou třídou dal důtku a na vysvědčení trojku z chování. Z jejich strany bylo cíle dosaženo: ocejchovali mne, jako nenapravitelného násilníka rostoucího pro šibenici! Proč to ale zde píšu? Inu proto, že jsou v životě jedince i celé společnosti chvíle, kdy obrana sama sebe, své rodiny, svého přesvědčení, je morálním imperativem! Vždyť kdybych se tenkrát ve svých čtrnácti letech nebránil, nechal ze sebe dělat fackovacího panáka - čímž bych ovšem beze zbytku plnil to, co učí katolická církev (!) - jaké následky by to pro mou duši mělo! A právě odpovědi na takové a podobné otázky nám naši excercitátoři zůstali dlužni. Neřekli nám, že v tomto světě máme být stateční a s horoucím srdcem a odvahou bránit svou čest a katolickou víru; nepoučili nás, jaká je ta správná strana v současném civilizačně-náboženském boji, kdy je v rozkladu i samotná katolická církev.

Duch katolických excercicií je zaměřen do nitra věřících, což je bezpochyby správné, a nutné, zejména pro konvertity, kterých není málo. Avšak vektory excercicií by měly směřovat i navenek, aby věřící katolík pochopil současný velice složitý svět a společnost, jakož i svou správnou orientaci. Boj satana proti nám, katolíkům, nabývá stále hrozivějších a lstivějších podob. Na to je třeba věřící připravit, třeba i v době samotných excercicií.

Naše nepřátele můžeme milovat, bojovat s nimi však musíme!

www.narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster