/   Svátek má:
 

1969: KDYŽ ČEŠI STŘÍLELI ČECHY

Autor: Oto Veverka

Kousek od vchodu do pražského hotelu Beránek v Bělehradské ulici je na zdi nenápadná pamětní deska, které si málokdo povšimne. Je tu na paměť zastřeleného dítěte. Čtrnáctiletý český školák Bohumil Syřínek tady v roce 1969 padl rukou českého milicionáře. Viník nikdy nebyl dopaden a potrestán. A komunisté, kteří se od zvěrstev svých represivních složek nikdy nedistancovali, dodnes sedí ve správních a zákonodárných orgánech.

Vzpomínáme-li totiž na Čechy zabité v neblahých dobách v ulicích našich měst, většinou se píše o obětech Němců za druhé světové války nebo Sovětů a příslušníků dalších armád Varšavské smlouvy za okupace započaté 21. srpna 1968. O těch, kteří už o rok později – čili v srpnu 1969 – padli za oběť střelám svých vlastních spoluobčanů, už se zdaleka tolik nepíše. Stejně jako o těch, kteří to tehdy zavinili. A nikdy nebyli potrestáni.

Státní moc zabíjela své občany
Na první výročí sovětské okupace očekávala tenkrát státní moc veřejné protesty. Zejména v Praze a v Brně. Do ulic tedy poslala nejen příslušníky Veřejné bezpečnosti, ale i Lidové milice a armádu.

Ozbrojené složky vyrazily, aby československým občanům zabránily položit na brněnském náměstí Svobody květiny a zapálit svíčky na památku zabitých okupanty. Vzduchem létaly slzné granáty, proti převážně mladým lidem byla nasazena vodní děla a obrněné transportéry. A pak se začalo i střílet.

Osmnáctiletá Danuše Muzikářová, zasažena zezadu na útěku z místa demonstrace, zemřela po průstřelu hlavy. Kulka z pistole, kterou při pitvě vyňali z lebky, nasvědčuje tomu, že ji s největší pravděpodobností zastřelili milicionáři nebo příslušníci SNB, kteří pálili do davu z věže tiskárny. Armáda pistole neměla. Bez ohledu na přání rodičů následovala úředně nařízená kremace. Komunistické špičky veškeré vyšetřování zakázaly.

Rovněž zezadu, kulkou přímo do srdce, byl poblíž zastřelen i o deset let starší osmadvacetiletý Stanislav Valehrach.

Ještě nezletilý sedmnáctiletý Jiří Ševčík skončil po průstřelu páteře na zbytek života zcela ochrnutý na invalidním vozíku. Ten se dokonce žádných protestů ani neúčastnil. Jenom si vyšel na ulici se psem. Stal se z něho psychicky zlomený člověk a do konce života zakoušel i fyzické utrpení.

Ještě mladší, teprve čtrnáctiletý žák základní školy Bohumil Syřínek, jehož násilnou smrt připomíná pamětní deska v pražské Bělehradské ulici u Tylova náměstí, byl ve dnech srpnových protestů právě na tomto místě zastřelen. Do demonstrace se připletl náhodou – měl namířeno k tetě, protože mu při trampování s kamarády došly peníze. Na Tylově náměstí už se rojily stovky vojáků a milicionářů brutálně zasahující proti demonstrantům. Po průstřelu břicha školák v nemocnici smrtelnému zranění podlehl.

Mezi Václavským a Staroměstským náměstím proběhly ostré srážky mezi demonstranty a ozbrojenou mocí už 20. srpna. Také tady po vodních dělech a slzném plynu došlo na střelbu. U Prašné brány začali milicionáři střílet z náklaďáku. Osmnáctiletému Františku Kohoutovi prostřelili hlavu.

Devatenáctiletý Vladimír Kruba utrpěl tamtéž průstřel krajiny srdeční.

Přesné počty lidí, kteří vyvázli „jenom“ se střelným poraněním, dodnes nejsou známy. Evidence se záhadně ztrácela, mnozí lidé se také báli cokoli hlásit, aby se – jako například bratr zavražděného Bohumila Syřínka, který pak nesměl studovat –, ještě nedostali do potíží. Jenom v hlavním městě bylo ale zaznamenáno patnáct postřelených. A to během jediného dne, 21. srpna, přičemž protesty – a střílení do lidí – samozřejmě trvaly déle.

Všechno pak ukončily tanky. Když už se vojáci nemohli pyšnit nasazením tanků v bojové operaci proti nepříteli, protože na nic takového v historii Československé lidové armády nikdy nedošlo, vyjeli s nimi do ulic proti československým občanům.

Pendrekový zákon podepsal Dubček
Ano, ten Alexander Dubček, na kterého lidé s nadějí a se slzami v očích volali „Sašenko!“ Ten, ve kterém mnozí viděli téměř bojovníka proti přítomnosti cizích armád (ačkoli k odporu samozřejmě nikdy nevyzval a v Moskvě podepsal ponižující dokument), poslal na vlastní lidi naši vlastní armádu.

O tom se také mnoho nemluví. Jako by se zapomínalo, že i Dubček byl prostě komunistou, a pořád v nás přetrvávala naivní víra z dob „Pražského jara“. Pod dojmem částečného, leč v té době nevídaného a ohromujícího uvolnění nastala tehdy jakási euforie. Většina byla tenkrát přesvědčená, že nic lepšího než komunisty mít nemůžeme, a tudíž jen trochu vlídnější komunista byl až dost přijatelný na to, aby se mohl stát téměř pánembohem.

Zkrátka – pouhý rok poté, co jsme se třásli, s jakou a zda vůbec se nám „Sašenka“ vrátí z Moskvy, kam ho spolu s dalšími reformními komunisty po vojenském vpádu do naší země odvlekli Sověti, bez mrknutí oka spolu s tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou a předsedou federální vlády Oldřichem Černíkem 22. srpna 1969 podepsal takzvaný pendrekový zákon. Zákonné opatření, které s okamžitou platností udělovalo mimořádné pravomoci Sboru národní bezpečnosti a umožňovalo tvrdší postihy za protikomunistické a protisovětské projevy a demonstrace. Když si sovětští vojáci v srpnu 1968 pro Dubčeka přišli, Češi svého Sašenku bránili vlastními těly. A okupanti do nich stříleli.

Rok nato „národní hrdina“ v podstatě udělil „esenbákům“ povolení střílet do lidí protestujících proti okupantům.

Pořád jsou mezi námi
Žádné zabití se nikdy nevyšetřilo. Viníci nebyli nikdy vypátráni, natožpak potrestáni. Možná dodnes chodí mezi námi jako čilí sedmdesátníci. Možná jsou dodnes aktivní v komunistické straně, která kromě toho, že si do názvu připsala M, svoje postoje nijak výrazně nezměnila a zasedá s nimi v Parlamentu. Možná sedí ve státní správě nebo v jiných veřejných funkcích.

A možná některý z nich obdrží vyznamenání na Hradě.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster