/   Svátek má:
 

FALEŠNÁ SLOVA

Autor: Ladislav Malý

Všichni je známe, poletují kolem nás, slyšíme je v tramvaji, v autobuse, děti se je učí, jsou tištěné novinách, v televizi se důrazně opakují, v rádiu k nám promlouvají od rána do večera, – oč jde? O slova, jež sionisté ovládající média, jakožto účinný nástroj k manipulaci společenského vědomí, sémanticky posunuli a dokonale jimi svým ovládaným ovečkám vymývají mozek. A lidé už je bezmyšlenkovitě vnímají a omílají stále dokola, aniž by se aspoň na chvíli nad jejich významem a obsahem zamysleli.

Je jich hodně, těchto jedovatých slov, jimiž je rafinovaně změněn původní obsah a význam, a těmito falzifikáty se snaží překroutit obecně známou historickou pravdu; řekněme si alespoň některé z nich.

Jedním nejstrašnějším prostředkem k zničení evropských národů bílé rasy je vraždění nenarozených dětí v lůně svých matek. Konkrétně v České republice je ženám zákonným způsobem umožněna svoboda mít či nemít děti; otců se nikdo neptá, z procesu jsou eliminováni. Pakliže je česká žena těhotná a dítě, které nosí pod svým srdcem, nechce mít, může podle zákona České národní rady č. 66/1986 Sb. (v aktualizovaném znění od 15. října 1992), požádat o tzv. UMĚLÉ PŘERUŠENÍ TĚHOTENSTVÍ. Zákon stanovuje možnost přerušení těhotenství na přání ženy, nepřesahuje-li těhotenství 12 týdnů.

Přerušení těhotenství…! Z těchto slov pokrytectví a faleš přímo kapou! Když pominu sémantický nesmysl obou slov - protože přerušit těhotenství znamená, že v něm mohu kdykoli opět pokračovat, a to jak známo je nesmysl - jedná se zde jednoznačně o vraždu nenarozených dětí svými matkami. Aby svůj hrůzný čin matky-vražedkyně, a s nimi celá společnost, „skously“, musel být „našimi jazykovědci“ vymyšlen terminus technicus, jakýsi eufemismus, v němž by zlo bylo obaleno pozlátkem. A tak světlo světa spatřilo „umělé přerušení těhotenství.“

Dalším slovem je slovo OSVÍCENSTVÍ. Bůh Stvořitel stvořil světlo, a řekl: Je to dobré, praví kniha Genesis. Sám Ježíš své věřící nazval Syny světla. „Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu,“ praví Bible. Od pradávna, kdy existuje křesťanská kultura a civilizace, duchovní světlo v sobě mají a vnímají ti, jimž spadly šupiny z očí a prohlédli – poznali Boha a velebili Jej.

Pravým opakem jsou synové tmy. Kdo že to jsou? Nepřátelé Boha a přirozeného řádu: zednáři a jejich panská elita, židovští intelektuálové a bohatí židovští oligarchové, zaštiťující se ideologií sionismu. V 19. století začali označovat dobu, kdy oni – Židé a zednáři – popírali pravdy Boží, plivali na katolickou církev, jako za dobu osvícení, odtud slovo Osvícenství. Od té doby je slovo osvícení myšleno jako něco pozitivního, co překonalo dobu hluboké tmy – opak je ovšem pravdou. Jejich mocnou zbraní bylo zesměšnění Boha a zejména zesměšnění služebníků Božích, církevních hodnostářů. Zasévali nenávist k tisícileté přirozené hierarchii lidské společnosti, k autoritě vlády králů a šlechty, a pozvolna - jsouce si vědomi, že lid „pravdu“ stráví jenom po kapkách - systematicky a houževnatě bourali v lidech víru v přirozený pořádek, a víru v Boha. Podle nich – těchto hlasatelů tzv. osvícenství - lidé žádnou duši nemají, jsou to jenom stroje; jenom náhodou jsme bílí, černí, žlutí apod., takže záleží jenom na vnějších kulturních a civilizačních podmínkách, které si lid sám vytvoří a odhlasuje. Obrazně řečeno: s piedestalu svrhli Boha a na Jeho místo postavili člověka, nejlépe prostitutku. A zmanipulovaný a zfanatizovaný lid řval radostí…Vrcholem jeho radosti se stal „mlejnek na maso“, ona pověstná gilotina a s ní potoky krve… A tak tomuto období, kdy se doba vymkla z kloubů tisícileté tradice, kdy začal jakobínský teror, židovští intelektuálové a jejich panáčkující zednáři říkají doba osvícená; dokonce ve Francii dodnes slaví výročí tohoto hrůzného krveprolití jako svátek. Není to spíš doba zatemnění, doba tmy, prázdnoty a násilí? Není to spíš doba, která svou krutostí a zběsilou nenávistí, by měla být mementem pro všechny mírumilovné a pořádkumilovné lidi?

A na závěr lahůdka! Médiím se podařilo, aby lidem při vyslovení slova FAŠISMUS, naskakovala husí kůže; dnešní posluchač a čtenář za tímto slovem vidí násilí, potoky krve, haldu mrtvol… Slovo je v současnosti hodně frekventované; když sledujete politické dění ve světě, tak každý je u každého fašistou. To slovo ale za to vůbec nemůže, je nevinné a čisté, jako padlý sníh.

Ve dvacátých letech dvacátého století italský vůdce Mussolini už měl dost židobolševického handrkování o vládu, dost už bylo bídy v Itálii, a tak vzal iniciativu do svých rukou. Nechal se inspirovat s tehdy novým společensko-politickým systémem, jehož autorem byl rakouský národohospodář a filosof Othmar Spann. Jeho socio-ekonomický systém spočíval v zřízení stavovské společnosti a to tak, že lidé se spojí do profesních stavů – tedy svazků (italsky fascicolo) – tyto svazky (stavy) mají hierarchické uspořádání, na jehož vrcholu je Národní rada se svým vůdcem společnosti, jímž byl italským lidem milovaný Duce, B. Mussolini. Vidíme, že kořen slova fašismus je právě v oněch svazcích italského pracujícího lidu, žádné mrtvoly, žádná krev. Odtud italský režim dostal svůj zkrácený název. V dobách dvacátých a třicátých let dvacátého století evropská veřejnost vnímala italský režim jako něco nového, jako zajímavý experiment, jemuž je třeba držet palce. Byl jím nadšen i náš nejúspěšnější podnikatel, Tomáš Baťa; s italskými podnikateli navazoval úzké styky a mnohokrát byla z jeho úst slyšet na Itálii pochvalná slova. Z italského fascicolo je také počeštělé slovo fascikl, což je svazek, například dokumentů.

Proč ale to slovo doznalo dnešní krvavou konotaci?

K vysvětlení je třeba se vrátit do června roku 1941. Tehdy armády německé Třetí říše - u moci byl režim nacionálního socialismu - napadly bolševické Rusko. Rusko se tehdy jmenovalo Svaz sovětských socialistických republik. Německé branné síly rychle postupovaly do těla země bolševiků. Vůdce bolševiků, J.V.Stalin, zřejmě v šoku, neboť, jak praví historické anály vpád německých vojsk nečekal, zalezl kamsi do díry a až po deseti dnech vystoupil s projevem. V tomto vpravdě historickém projevu označil německé branné síly za fašistické a rovněž Německo jako za fašistickou zemi. Jeho tvrzení bylo v příkrém rozporu s reálnou skutečností, ale vžijme se do jeho situace: jak těm pologramotným mužíkům vysvětlit, že nás, socialistickou zemi napadla také socialistická země? Tedy dva socialismy se dostaly do křížku – pochopí to ruský člověk? A proto bylo třeba vymyslet na Němce nějakou nadávku; slovo fašismus je cizí slovo, a v Rusku všechno cizí vždycky bylo - a je stále - tak trochu podezřelé, a proto ho ruský člověk „vezme“. Od nynějška je tedy třeba bojovat s fašistickými bestiemi, nelitovat je, bránit svou socialistickou zemi! A tak se z hrdel prostých ruských vojáků, kteří šli při útoku s mnohdy holýma rukama proti tankům na smrt, ozývalo proklínání fašistickým germáncům….

A protože bolševici a sionisté vyhráli válku, nejen že si rozdělili Evropu, ale napsali i svou verzi průběhu války a dějiny vůbec, o čemž svědčí učebnice dějepisu pro naše školáky; dokonce sionistická média v liberálních demokraciích dodnes akceptují epiteton constans slova fašismus, jaký mu určili bolševici. A to i přesto – jaký to paradox nakonec! –, že za vlády fašismu v Itálii neexistovalo to, čemu se dnes říká rasová nenávist! Židé za vlády Mussoliniho měli klid a pokoj, až teprve v roce 1943, kdy německá vojska vpadla do Itálie, začaly transporty italských Židů do koncentračních táborů, které ovšem organizovali nacisté, nikoliv italští fašisté. Takže ani tato okolnost slovu fašismus nepomohla a pravda Stalinova vítězně táhne Evropou…



© 2010 Národní sjednocení | webmaster