/   Svátek má:
 

NACIONALISMUS A VLASTENECTVÍ

Autor: Ladislav Malý

Svou úvahu věnuji příteli Vítu Skalskému, který mi k ní svými postřehy na facebooku nepřímo vybídl.

Nacionalismus skýtá konotace, jež jsou pro konzervativní autentické katolíky mravně neúnosné. Vysvětlím proč.

Můj milý přítel, Vít Skalský, mi vytýká, že nacionalismu přisuzuji atributy jako brutalitu, násilí, a prý k tomu používám příkladu německého nacionalismu v 30. letech minulého století. Nevím, možná, že jsem někdy něco takového napsal; ale není důvod chodit za příklady do Německa či jiných evropských zemí, když jako odstrašující příklad bohatě poslouží český nacionalismus. Přítel Skalský i ctěný čtenář jistě pochopí, že svoje názory zde uvádím v nutné zkratce; pro detailnější rozbory na tohle téma odkazuji na přebohatou literaturu.

* * *

Po francouzské revoluci se v Evropě začaly národy vymezovat proti sobě, svou identitu hledaly ve svých dějinách. Nastala epocha romantismu, a ta zrodila nacionalismus.

V Čechách pod egidou židovských intelektuálů a gójských zednářů nacionalismus doznal zvlášť obskurní podobu: na piedestal českých dějin bylo vyzdviženo husitství – toť vrchol českých dějin a náš příklad do budoucna! Tímto falešným axiomem začali naši „buditelé“ manipulovat myšlení české veřejnosti, a děje se tak dodneška. Snaha nacionalistů byla z veřejného národního prostoru katolickou církev striktně odmítnout a eliminovat, jakože „… je to církev cizáků“.

Devatenácté století bylo století převratných vynálezů a zednáři i židé národu vštěpovali myšlenku, že všechny tyto vynálezy jsou pokrokem lidstva; jeho možnosti jsou nekonečné a lidstvo kráčí pomocí materiální vědy k stále vyšším pokrokovým metám. Byli to nacionalisté spolu se zednáři a židy, kteří si pro sebe pokrok uzurpovali. Katolíci byli stále více odstrkováni na okraj společnosti: „…jsou to tmáři a zaprodanci Říma!“

Vedle nacionalistů se objevili socialistické strany židů Marxe a Engelse; i oni si pokrok přivlastnili a navíc slibovali šťastný život; ale až po Velké revoluci, kterou musí dělnická třída na světě uskutečnit. Pak teprve bude vytoužené štěstí pro každého…

Obě tyto skupiny – nacionalisté a marxisté – působily silně negativně na národ, na jeho myšlení; systematicky rozbíjely mravně duchovní hodnoty tehdejší ještě víceméně katolické společnosti; duchovně morální destrukce národa se v jeho mentalitě naplno objevila až o sto let později.

Tady, v tomto navýsost pro národ důležitém období, hledejme příčinu absence identity v českém národu a jeho odcizení, tady začala polarizace národa.

Radikálního vedení „českobratrského“ nacionalismu se ujali Mladočeši, kteří svým postojem k nacionalismu manifestovali nepřátelství vůči tehdejší Vídni. Později žezlo nacionalismu převzali Národní socialisté, Sokolové a jiné národní spolky – i přítelem Skalským obdivovaná Národní demokracie -, a všichni nepokrytě dávali najevo svou nenávist vůči Němcům, Maďarům, vůči šlechtě a katolické církvi. Na druhé straně si Čeští nacionálové naivně idealizovali Rusko a slovanství vůbec, což se také děje dodnes.

Byl to český nacionalismus, reprezentovaný filosemitou Masarykem a zednářem Benešem, kteří se nejvíc zasloužili o rozbití Podunajské říše, v jejímž stínu se Češi vyhoupli na výsluní evropských národů.

Český nacionalismus se v plné své nahotě ukázal za tzv. první republiky. Češi prý 300 let úpěli pod Rakouskem… A tak teď, mající samostatnost, nechali pod svou botou úpět národnostní menšiny, jako byli Sudetoněmci, Slováci, Maďaři. Za to židovská menšina i přes svou malou početnost měla široké uplatnění v bankovnictví, obchodu i ve státních službách.

Liberální demokratické Československo za svůj praktikující specifický nacionalismus zaplatilo ztrátou samostatnosti - muselo krachnout. Český nacionalismus národ neuchránil.

Po II. světové válce v českém národu nacionalismus – jedna z našich identit, jak píše V. Skalský - vyhřezl do hrůzných podob: malý český člověk svou prokazatelnou zbabělostí během války, si teď svoje komplexy odreagoval na bezbranném Sudetoněmeckém lidu. Začalo bezostyšné vraždění lidí hovořících německy. Nacionalistická česká vláda škrtem pera rozhodla o loupeži a vyhnání tří milionové Sudetoněmecké menšiny z území Bohemie, tedy z domova jak Čechů, tak i Sudetoněmců.

Ve své nenávistí zaslepeném vidění světa, čeští nacionalisté nepostřehli, že skočili na udičku ještě většímu a krutějšímu nacionalismu, totiž nacionalismu ruskému, jenž se oděl do hávu komunismu. A tak český národ znovu zakoušel úpění, tentokráte pod botou soudruhů Moskalů. A že vláda soudruhů Moskalů byla secsakra tvrdá, poznali dokonale Němci, Maďaři, Poláci i Češi; ti poslední ovšem – a bohužel! - méně, neboť mnozí z nich stále škytají po krásných a bohatých časech reálného socialismu.

Výsledkem snažení minulých českých generací zbavených Boha a ovládaných nacionalismem je ten, že v 21. století je národ bez identity a rozbitý na kusy; současná mladá generace Čechů v nic nevěří, nezná historii svého národa, nerozumí sama sobě, vrací se k pohanství a neoprimitivismu, jako je tetování, piercingu, přijímání negroamerické kultury a podobně. Křesťanstvím, které by jí mohlo pozitivně pomoci, a které je přirozeným národním tmelem všech národů kolem nás, opovrhuje.

I v tak nutné zkratce ukázka projevů českého nacionalismu v nedávné historii Česka hovoří jasnými slovy – nacionalismus nebyl přínosem pro český národ, byl úpadkem národa.

Všichni ti současní čeští nacionalisté by si měl uvědomit, že svým postojem sdílí i duchovní negativní výzvy svých nacionálních předků, kteří národ přivedli do těch konců, v nichž se nachází. Proto český konzervativní katolík nemůže být nacionalistou.

Naproti tomu vlastenectví není vůbec vyprázdněný pojem, jak se nám snaží namluvit V. Skalský. Bylo ale zneužito, zejména za bolševické totality a tvrdě zprofanováno, právě samotnými českými nacionalisty.

Kdo bojoval u Vídně v roce 1683? Byly to spojené křesťanské vlastenecké síly tehdejší střední Evropy, které rozdrtily „machometány“. Francie tehdy kolaborovala se Sultánem a vrážela tak dýku do zad křesťanským obráncům Evropy. Kdo a co byli Křižáci – byli to obránci Evropy proti tehdejším islamistům. Kdyby totiž tito vlastenečtí bojovníci za Evropu tenkrát nebojovali, Evropa by byla už dávno v područí islámu.

Pojem vlastenectví je v českomoravském prostoru znám odnepaměti. Měli ho na rtech Jezuité při obraně Prahy roku 1648; lásce k vlasti se ve svých uměleckých dílech vyjadřovali barokní umělci, stavitelé a architekti krajiny; vlastenectví po venkově i ve městech v 19. i 20. století v Čechách hlásaly stovky bezejmenných katolických kněží; historici – např. J. Pekař - uváděli na pravou míru falešný mýtus nacionalistů o našich dějinách; katoličtí spisovatelé, básníci a intelektuálové – např. nakladatel a vydavatel Josef Florián na Moravě ve Staré Říši a jiní - tišili hlad národa po skutečné, kvalitní literatuře atd. atd.

Láska k vlasti znamená i lásku k národu, to je neodlučitelné: být vlastencem k zemi bez lidí, kteří tuto zemi kulturně vzdělávají, je čirý nesmysl. Něco jiného je láska k rodné hroudě – tím je vyjádřena láska k úzkému a intimně známému místu, domovu, kde žiji jenom já. Vlastenectví vyjadřuje pozitivní, kladný vztah k své vlasti i národu; nikomu neškodí, proti nikomu a ničemu se nevymezuje. Dává ale i najevo, že tuto svou vlast i národ je nutno v případě potřeby bránit všemi dostupnými prostředky. Vlastenectví neznamená – jak si snad někdo představuje – ležet na peci a chytat lelky. Vlastenectví je činorodý, kreativní vztah k národu a k zemi, v níž žijeme, a dneska při akutním ohrožení naší země islámem, by měl tento vztah vyznít o to více radikálněji.

Jestliže český konzervativní katolík z mravního hlediska nemůže být nacionalistou, tak vlastenectví je nutnou podmínkou jeho konzervativního katolického zakotvení.

Je možné, že v USA s pojmem vlastenectví šermují více než zdrávo, dennodenní vyvěšování vlajek apod. Prý je to nezdravé vlastenectví, k nám importované. Z USA do Evropy přišly všechny nezdravé módní vlny, jako je neomarxistická kultura, gender doktrína, homosexualismus a jiné, jejichž úkolem je duchovně a morálně paralyzovat evropské národy. Pak ale je otázka: Vyvraždění Indiánů bylo aktem nacionalismu Američanů nebo jejich vlastenectvím? Snaha po ovládnutí světa vojenskou mašinérií USA ovládanou sionisty – co to je? Odpověď: Je to americký hulvátský nacionalismus, stejně brutální a násilnický jako každý jiný!

Fotbaloví fandové svými emočními výlevy projevují slávu mužstvu, složenému z negrů, který hraje třeba za Francii. Ale že je mužstvo takto barevně složeno není vinou těch fandů, to je vina vlády Francie a všech liberálních vlád v Evropě, že ve svých zemích akceptovaly jakobínská lidská práva a zrušily národnostní princip a pro svoje národy zavedly princip občanský. Ano, hned při tomto zlotřilém útoku liberálů na národ měli vlastenci řvát…

Češi jsou malým národem, žijícím v malém státečku ve střední Evropě. Proto taky s námi každý hraje, jak se mu zachce. Hříčkou mocných hráčů jsme se před osmadvaceti lety dostali do chřtánu internacionálních sionistických oligarchů, kteří zřejmě rozhodli o neexistenci evropských autochtonních národů, tedy i o naší neexistenci. A je přirozené, že se musíme bránit. Ale pomůže nám český zkarikovaný nacionalismus? Je opravdu východiskem našich národních zájmů? Anebo je to spíš nálepka, kterou sionisté dávají všem a každému, kdo se nějak chtějí odnárodnění bránit a chtějí proti islamizaci Evropy bojovat?

Sionisté potřebují mít nepřátele, když ho nemají, vymyslí si ho. Podobně se dělo v dobách bolševismu. Týden co týden linou kanály české televize (kanál = stoka s tekoucími sračky) dokumenty o Třetí říši. Filmoví producenti těchto dokumentů mají za úkol svou falešnou interpretací života v Říši manipulovat současný národ a vybičovat u něj nenávist k nacismu, byť se tak děje 7O let po válce. Druhá část jejich úkolu spočívá v tom, že ďábelským soustavným poukazováním obrazu nacistického Německa dochází k očekávanému jevu, že část mládeže, která by ráda v rámci své přirozenosti chtěla všechno řešit jednoduše a rychle, jim skočí na udičku. Tito mladí lidé, povětšinou chlapci, vysoce citlivě vnímající nespravedlnost sionistické lžidemokracie, chtějí nějak vyjádřit odpor k režimu; ten vidí ve vnějškovitých projevech svého těla, dávajíc tak najevo svou odlišnost od konformního davu. Zpočátku se v myšlenkách začnou zaobírat nacismem, pak se začnou podle scénáře sionistů oblékat šatstvem, které pro ně sionisté připravili, začnou si tetovat různé obrazce oslavující nacionalismus a pohanství; k odporu proti společenské konformitě slouží i úprava účesu (v 90. letech to byly holé lebky), poslouchat nebo provozovat hudbu vyjadřující jejich touhu po změně současného systému, a hle – mladý neonacista! Sionisté tak vyrobili nepřítele společnosti, vyvrhele národa…! A sionistické politicko-mediální psi začnou na povel nenávistně štěkat… Tito mladí lidé, kterých kolem sebe vidím desítky, jsou utvrzováni sionistickou propagandou, že nacionalismus je cesta vedoucí z pekel; ale pravý opak je pravdou – nacionalismus je cesta do pekel. Nacionalismus je nábojem do zbraní sionistů.

* * *

O katolictví nemohu diskutovat s nevěřícím, každý bychom hovořili o něčem jiném. Ale jenom na okraj: přítel Skalský a s ním i jiní, vnímají církev jako nějakou organizaci holubářů, zahrádkářů, anebo snad jako jakousi politickou stranu, což je úplně špatně. Katolická církev má především duchovní dimenzi, v tom je její pravá podstata a síla. A protože jsme lidé, má i viditelnou část. Tu představují biskupové a jiní preláti, včetně papeže, i kněží a věřící laikové. Okolnost, že současný papež slouží spíše satanu než Kristu, není pro mě překážkou víry v Boha ani překážkou být v katolické církvi – a nemělo by tak být ani u žádného autenticky věřícího katolíka. On – tento papež – dělá všechno pro to, aby katolickou církev přizpůsobil světu, aby judaistům a jejich sionistické falanze dokázal, že oni – židé – měli vždycky v historii pravdu. Za svoje slova a činy nese odpovědnost, a Bůh mu za to zaplatí, tomu věřte! Podobné je to i s biskupy, konkrétně s českými biskupy. Za jejich zbabělost, nedůslednost, poklonkování sionismu a mocným tohoto světa, nesou svou odpovědnost. A to se pochopitelně týká i jednotlivých věřících.

Protože vím, že český národ v minulosti od sebe odvrhl víru v Boha a církev by nejraději zašlapal do země, čímž současně ztratil svou identitu a duchovně se vyčlenil z okolních evropských národů, nikdy jsem nedoporučoval katolictví jako lék na jeho neduhy. Tím neříkám, že katolictví není jako lék vhodný na duchovní neduhy české společnosti. Tak jako nemocný člověk - tak i národ - musí lék dostávat po lžičkách, postupně, a terapie trvá u národa na generace.

Lék na nemoc české společnosti existuje. Tvrdím – a současně vím, že mnozí konzervativní katolíci s mým tvrzením souhlasit nebudou - , že je třeba z křesťanství, v našem případě konkrétně z katolictví, dát národu to, co je pro jeho běžný život primárně nejdůležitější, co z katolictví vyzařuje - to jsou duchovní a morální hodnoty přirozeného řádu; implementovat je do ústavy a zákonů státu a jimi působit na dennodenní život Čechů. Musí se tak ale provést pomocí politické strany, nikoliv pomocí církve a jejích zaprodaných představitelů. Jedině Duchem svatým osvícení a posilnění laikové jsou zárukou nové budoucnosti nejen katolické církve, ale i národa. Kdyby se tak stalo po listopadovém převratu, dnešní mladá generace by jinak duchovně vypadala, a s ní i celý národ.

Mé srdce překypuje radostí, když vidím fotografii pana ing. Kotleby, jak klečí v kostele, modlí se, a přijímá zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Pan Kotleba a s ním i skupina lidí kolem něho si velmi dobře uvědomují, že bez Krista nelze dělat nic, nic pozitivního. Pro nás české konzervativní katolíky je to velmi potěšující zpráva, neboť – aspoň se tak zdá – slovenská politická strana LSNS našla svou autentickou cestu, je to cesta k oživení křesťanského vlastenectví ve slovenské společnosti pomocí politické stany. A to je přesně to, čeho se sionisté nejvíc bojí: ne slepého nacionalismu, ale uvědomělého křesťanského vlastenectví s ochotou se zbraní v ruce bránit svůj národ a zem.

V Čechách už dávno měla být založena politická vlastenecká a národní strana stojící na křesťanských základech, jež by stmelovala nejen konzervativní katolíky, ale všechny občany, jimž obrana hodnot křesťanství a své vlasti je nadevšechno. Zatím ale katolíci ztrácejí čas žvaněním v jakýchsi DOSTech či Lipových křížích anebo Protiproudech, což je dobrá příprava k činu, ale doba žádá něco víc.

Avšak v Čechách je politická strana, která svou politickou budoucnost má teprve před sebou. Je to Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS). Protože vedení DSSS, konkrétně pánové Vandas a Štěpánek, jsou blízkými přáteli s panem ing. Kotlebou, s LSNS mají úzký vztah, může se podobný obraz, jež skýtá LSNS časem promítnout i v DSSS. Politická strana DSSS je na české politické scéně stranou stabilní, její Program je více než méně konzervativní, zaznamenává pomalý, leč neustálý růst v oblibě u nonkonformní části české společnosti. Znám celou řadu katolíků, kteří – podle jejich úvah – v podzimních volbách ji budou volit. Negativní obraz, jež o této politické straně utvořila sionistická média, se dá u většinové společnosti měnit jen ponenáhlu. Radím každému, kdo chce předem zatracovat, aby si důkladně prostudoval její politický Program a začal uvažovat v kontextu jiných politických programů. Osobně jsem přesvědčený, že DSSS má při jejím morálním, duchovním a politickém růstu v naší národní společnosti skvělou budoucnost.

V Praze 6. 7. -17

www.narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster