/   Svátek má:
 

CAPPA MAGNA VERBORUM

Autor: Stanislav Přibyl, katolický kněz

V dobách, kdy Církev nedbala na to, co si o ní myslí „ten zlý svět“, se odvažovala k rozhodnutím a gestům, která byla z dnešního pohledu vyloženě nekorektní. Vědoma si svého nadpřirozeného poslání nepovažovala za vhodné řídit se úzkostnými ohledy, aby lépe „zapadla“ do okolního světa a byla případně i chválena. Do této kategorie rozhodnutí jistě náleží například definice papežské neomylnosti roku 1870. Dogmatická formulace o neomylnosti jedné jediné osoby na světě je nesmírně dráždivá, „arogantní“, a často nepochopitelná nejen pro ty, kteří stojí vně, ale dnes také pro mnohé katolíky. V každém případě by si Církev v současnosti nic tak provokativního provést neodvážila. Navíc Církev očekává, že okolní svět osloví právě tehdy, pokud bude pěstovat především lidskoprávní a sociální agendu, takže nauková profilovanost v záležitostech Božího Zjevení se prakticky stala věcí minulosti. Koncily a papežové se již dost nadefinovali, nyní se konečně uskutečňuje vpravdě solidární vstup Církve „v ten (tentokrát již) dobrý svět“.

Této změně náhledu se má připodobnit i vnitřní život Církve. Také v jejích liturgických projevech nemá být nic nepochopitelného, nic tajuplného nebo snad provokujícího. Poklidné vlny takovéhoto otupování hran rozčeřila u nás návštěva kardinála Raymonda Burke v říjnu minulého roku. Pohoršení mnohých způsobovaly jeho ostentativní „triumfalistické“ vstupy do chrámu s částí tradičního kardinálského oděvu nazvanou „cappa magna“, tedy se širokým pláštěm opatřeným neobvykle dlouhou vlečkou. Někteří katolíci, kterým je soustavně vštěpováno, že Církev nesmí být pompézní a teprve osekáním všeho „nabubřelého“ dosáhne konečně té pravé pokory, se rozčilovali nad takovýmto nápadně velkým rudým kusem látky tak, jak jen se dovede rozlítit corridový tur, zřící pověstný červený hadr. Prý „výlety pana Broučka“ do středověku. Nenávist k minulosti Církve zjevně nebyla pouze výsadou komunistů.

Ano, kardinál Burke si zaprovokoval vůči těm, kteří by stejně porozumět nechtěli, takže mu to bylo zjevně lhostejné, obdobně jako bylo Piovi IX. příliš drahé jeho vyhlášení papežské neomylnosti tváří v tvář zavilému nepřátelství a záměrnému nepochopení. Zkrátka neomylnost k výkonu papežského úřadu patří stejně jako cappa magna po staletí ohlašovala vstup kardinála Svaté Církve Římské do chrámového prostoru. Důležité však je to, co se dělo v chrámu dále. Kardinál Burke cappu odložil a začal sloužit slavnostní mši svatou podle misálu svatého Jana XXIII. z roku 1962, papeže Druhého vatikánského koncilu. Burke tedy sloužil starodávnou liturgii, kterou sice jako závaznou kodifikoval potridentský papež svatý Pius V. roku 1570, avšak znovu ji potvrdil právě Jan XXIII. Sloužili ji po celou dobu slavení Druhého vatikánského koncilu také koncilní otcové – to je ale překvapení, že? Jaká mše tedy byla ta „koncilní“? V každém případě se Burke držel rubrik misálu, jakmile „nepokornou“ cappu nahradil navýsost pokorným sloužením velebné mešní liturgie: nic neubíral, nepřidával, neměnil. To také bylo po dlouhá staletí běžným jevem, neboť celebranti si ani nedovedli představit, že by snad liturgické předpisy nedodržovali.

Ve jménu pokory se látky oděvů církevních hodnostářů zkrátily. Je ovšem zřejmé, že zákrok krejčího sám o sobě nikoho nezpokorní. V každém případě se nám však do liturgie vloudila skutečná nepokora. Ať již je postavení celebranta v církevní hierarchii jakékoli, je běžnou zvyklostí, že již od samotného znamení kříže na začátku slavení bohoslužby na sebe odívá jinou „cappu magnu“, totiž „cappu magnu verborum“, široký a někdy i nekonečně dlouhý plášť slov, který v liturgii nemá mít místo. Celebrant dnes slouží naprostou většinou podle pokoncilního misálu blahoslaveného papeže Pavla VI. z roku 1970, což je zajisté správně, neboť to je „řádná“ forma římského ritu. Způsob celebrace však příliš brzy nabyde „neřádnosti“. Po znamení kříže již celebrantovi nestačí, že pozdravil věřící například krásnou a teologicky bohatou formulí ze svatého Pavla: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha ať je s vámi se všemi“. On totiž musí vítat. Předsedá přece shromáždění, což si snad nevysloveně, ale ve svém praktickém konání skutečně vykládá coby úlohu zodpovědného předsednictví jakési obdoby spolkové schůze. Maně se nám vybaví třeba schůze JZD s jejich: „Předsedó“! První a ve skutečnosti jediné předepsané pozdravení shromážděných jménem Božím tak celebrantovi zjevně nestačí, neboť lid je zároveň účasten schůze. Bůh je přitom jakoby samozřejmý, ten je totiž přítomen v těch div ne neosobních formulkách v Misálu, které je uloženo přečíst. Vítací kultura, ona „Wilkommenskultur“, kterou se jinak označují snahy těch, kdo usilují o kulturní obohacení Evropy zámořskými migranty, se nám již dávno usídlila v Církvi, aniž by se to považovalo za něco nepatřičného. Podle misálu ovšem žádné vítání není na místě; celebrant podle příslušné rubriky nemusí říkat buď vůbec nic, anebo může jen „několika slovy“ uvést věřící do slavení mešní liturgie. Ale kdyby „několika“, jak to překládá česká verze. V latině je jasně řečeno „brevissimis verbis“, čili těmi co možná nejkratšími slovy! Někdy se v praxi setkáváme až s obludnými kontrasty vůči tomuto zcela jasnému ustanovení. Avšak často i kratší celebrantovo žoviální „křapání“ nijak neodpovídá tomu, co chtěl liturgický zákonodárce uvedením do mešní liturgie říci. A co třebas vítání pomazaných hlav, slovutných reprezentantů veřejné moci nebo vyšší či nižší kultury? Zde si pro srovnání vypůjčme samo zahájení byzantské liturgie svatého Jana Zlatoústého, kterou slaví jak pravoslavní, tak i naši řeckokatolíci. I kdyby nakrásně přišel samotný car – gosudar, nebyl by na začátku liturgického „Božího činu“ květnatě přivítáván, protože liturgie se začíná celebrantovým zvoláním: „Nechť je požehnané království – ano, doslova carství – Otce i Syna i Ducha svatého“. To je ta jediná moc, které je třeba se v liturgii klanět a kterou jedinou je třeba vzývat. Žádné „vítáme pana velvyslance“ ani genderově korektní „vítám vás, sestry a bratři, všechny, kdo jste se tady takhle shromáždili“.

Vítáním byl vypuštěn džin slov z lahve a začíná se čiperně činit. Cappa bobtná a prodlužuje se. Někomu se daří prošpikovávat bohoslužbu až sedmi kázáními. Prvním je dlouhá „vítačka“, druhým poněkud kratší výzva před úkonem kajícnosti, třetím je sama nepředvídatelně dlouhá homilie, čtvrtým výzva před Otčenášem, který je přece tak důležitý, pátým výzva před Beránku Boží, rovněž tak důležitým, šestá třeba promlouvaná meditace po přijímání namísto děkovné písně či ještě lépe ticha, a konečně sedmé kázání spočívá v úmorných a nekonečných „děkovačkách“. Co všechno je třeba ještě říci? Jak jen to ještě dále s nadšením rozmělňovat? Mnoho záleží na letoře celebranta, na jeho liturgické kultuře, zejména ovšem na tom, do jaké míry sám sebe chápe jako Kristova služebníka. Přetěžování liturgie soustavně proudícím mluvením vyvěrajícím z vlastní hlavy však nemusí být nutně sebe předváděním vlastního ega. Je míněno často velmi dobře. Celebrant chce ze sebe vydat opravdu maximum a měl by pocit, že se shromážděným věřícím a tolik významné dnešní slavnostní příležitosti dostatečně nevěnoval. Neuvědomuje si však, že každým přibývajícím slovem a každou zajímavou mimořádností stále více odvrací pozornost od toho, jehož ve skutečnosti upozaďuje: od samotného Boha a od jeho jednorozeného Syna, na jehož oběť by se zcela a bez jakéhokoli vnějšího rozptylování měla maximálně soustředit pozornost věřících při liturgii.

Jednou nás bude Pán všechny soudit za každé zbytečné slovo, které vyšlo z našich úst. Pronášení zbytečných slov během těch nejvzácnějších úkonů, které je možno na tomto světě vykonávat, pak bude bezesporu přitěžující okolností pro každého z vyvolených, jemuž bylo slavení posvátné liturgie svěřeno.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster