/   Svátek má:
 

Rudolf Heß si nevzpomíná

Rudolf Heß byl jako údajný válečný zločinec v Norimberku odsouzen k doživotnímu žaláři. U jeho vězení se ve Spandavě v Berlíně střídala spojenecká stáž. V srpnu, roku 1989 byl Heß nalezen mrtvý. Měl údajně spáchat sebevraždu, ale všechno nasvědčuje tomu, že na základě dohody mezi tajnými službami zavražděn. V té době už měly mocnosti hotový plán na politické rozparcelování východní Evropy a osoba Rudolfa Heße byla zřejmě jakási tečka za druhou světovou válkou, a tak bylo nutné se ho zbavit.

Zdroj: David Irving: Norimberk – Poslední bitva

Výslech Rudolfa Heße vyšetřovatelem Norimberského soudního tribunálu.

V té době byl do Norimberka převezen také Rudolf Heß, jehož sem 8. října 1945 z Walesu dopravilo zvláštní letadlo. Spolu s ním byly letadlem přepraveny i materiály a deníky týkající se jeho uvěznění. (V současné době jsou deponovány ve Federal Records Center, Suitland, fond Office of the Chief of Counsel for War Crime, karton 113) Podle jeho slov s sebou vezl osobní příslušenství, které nashromáždil jako vězeň ve Skotsku, Anglii a Walesu poté, co v květnu 1941 nevyšla jeho dramatická mírová mise ve Velké Británii – rukopisy o socialismu, zdravotní dokumentace, materiály o atomové bombě, ekonomice a její obnově, texty rozhovorů s lordem Simonem a Beaverbrookem a spousta tajemných zapečetěných balíčků. Ty mu však byly i přes jeho protesty odebrány. Obsahovaly totiž důkazy, že mu Britové dávali drogy a jedy.
Heßovi bylo nyní 52 let a tvrdil, že si krom svého jména téměř nic nepamatuje. Své jméno však našel na dveřích cely, do níž jej zavedli Andrusovi dozorci. Nový norimberský vězeň předstíral amnézii se vším, co k ní patří, ale na svůj první výslech u plukovníka Amena 9. října si nezapomněl obléci stejnokroj německého vojenského letectva. Oficiální fotograf pořídil zajímavé záběry: Hitlerův zástupce v kožešinou lemovaných leteckých botách se zipy až ke kolenům sedí pohodlně roztažen na židli. Rozhodl se odpovídat německy a získat tak pár cenných vteřin, aby si rozmyslel odpověď člověka se ztrátou paměti. Z doslovných záznamů vyšly ty nejvtipnější repliky, které kdy v procesu zazněly.
Poznal své jméno, ale když se ho Amen zeptal: „Jakou jste naposled zastával funkci?“ odpověděl: „To už bohužel patří do doby, na kterou se nepamatuji… Mnohdy ani nevím, co se stalo před deseti nebo čtrnácti dny.“
Plukovník se jej rozmrzele zeptal, na jakou dobu se nepamatuje. Hess odpověděl: „Na nic, co se stalo před více než čtrnácti dny. Často se mi přihodilo, že jsem se s někým seznámil, a když jsem ho potom potkal podruhé, tak jsem ho nepoznal. Je to hrozné! Včera mi řekl doktor, nebo to snad byl úředník, tam nahoře, že se někdy stane, že člověk zapomene i jméno a že by mi to vrátil snad jen šok.“ Patetickým tónem dodal: „Je to hrozné – s tím se mám hájit před soudem.“
„Chcete říct, že si ani nepamatujete, jakou funkci jste naposledy zastával v Německu?“
„Ne, nemám tušení. Je to jako mlha.“
„Pamatujete si, že jste byl v Německu?“
„No,“ přiznal Heß, „myslím, že je to jasné, každý mi to říká pořád dokola. Ale nevím, kde přesně jsem byl – ani v jakém domě. Všechno to zmizelo. Zmizelo!“
Amen dostal nápad: „Jak víte, že bude nějaký soud, jak jste říkal?“
Vůdcův zástupce tuto přihrávku odpálil přímo: „O tom soudu se pořád mluví. Četl jsem to v novinách… a ještě včera mi to říkali. A když mě sem vezli, řekli mi, že jedu na soud do Norimberku. Taková událost na mě samozřejmě zapůsobila, tak si ji pamatuju. Přemýšlím o tom celé noci.“
„Ale vy nevíte, o čem soudní proces bude?“
„Nemám tušení,“ řekl Heß, ale neodpustil si narážku: „Vím, že je to politický proces… Snad mi i někdo řekl, z čeho jsem obžalován. Já už nevím.“
„Pamatujete si, jak dlouho jste byl ve Velké Británii?“
„Ne… když jsme odjížděli, říkali, že jsem tam byl dlouho.“
Amen před Heße přisunul knihu o nacistických zákonech a nařízeních, kterou Hess vydal v roce 1937, a zeptal se ho, zda ji už někdy viděl. Hess ukázal na podpis. „Tady to jsem já,“ řekl a poté, co si na Amenovu žádost přečetl pár stránek, dodal: „Je to dobré, o tom není pochyb.“ Že by to však sám napsal, na to si nevzpomínal.
„Vy si nepamatujete, že byste měl co do činění se zaváděním zákonů v Německu?“ zeptal se Amen. Heß se podivil: „Myslíte jako, že bych já… měl zavádět zákony?… O tom nemám ani potuchy. No podle toho tady,“ řekl a ukázal prstem na stránky knihy, „jsem musel mít – no, jak bych to řekl – musel jsem mít velmi slušné postavení!“
Plukovník Amen změnil téma. „Víte, kdo jsou Židi?“ zeptal se.
„Ano. Lidi – lidská rasa.“
„Vy jste je neměl moc rád, že?“
„Židy? Ne.“
„Vydal jste nějaké zákony o Židech, že?“
„No, když to říkáte,“ odpověděl Heß.
Rozhovor pokračoval tímto stylem dále a občas připomínal frašku. „Pamatujete se na vůdce?“ zeptal se plukovník Amen.
„Ano, tam,“ odpověděl Heß a narážel na věznici ve Velké Británii, „jsem měl v místnosti jeho obraz,“ řekl a dodal na vlastní riziko: „Pro každého Němce to byla osobnost číslo jedna.“ Přiznal, že ví, že je mrtev, ale nemohl vysvětlit, jak to ví.
„Myslíte, že jste s ním někdy mluvil?“
„Podle tohohle,“ řekl Heß a zamával před Amenem knihou, „asi ano. Jestliže někdo zavádí zákony jako vůdcův zástupce, tak s ním musí mluvit.“
Amen poskočil na židli: „Vy si pamatujete, že jste byl vůdcův zástupce!“
„Ne, já to tady vidím napsané.“
Po chvilce se plukovník zeptal: „Co máte proti Židům?“
„Neumím vám to vysvětlit, nic si nepamatuju. Jen vím, že je to hluboce ve mně.“
Když Amen viděl, že takhle se nikam nedostane, zkusil jména: Ribbentrop Hessovi nic neříkal. Göring? „Göring… ano. To mi zní povědomě.“
Amen se vítězně naklonil k Heßovi.,br> „Je to napsané na dveřích,“ řekl Heß s kamennou tváří. „Vím jen, že je tady a že je to nějaká osobnost. Kdyby sem teď někdo přišel,“ pokračoval dobrovolně, „a vy jste mi řekl, že to je Göring, řekl bych mu, Dobrý den, Göringu!’“
A tak to šlo dál. Goebbels, Lammers, Brauchtisch, Keitel, Jodl, vrchní velitelství – Heß si na nic nevzpomínal. Věděl, že je po válce, protože se to dočetl ve včerejších novinách.
„Dává vám to, co čtete v novinách, smysl?“ zkusil to Amen. Vypadalo to jako chyták a Heß se pojistil: „Částečně ano, částečně ne.“,br> „Měl jste rodinu?“ zeptal se plukovník tónem, který zněl poněkud posměšně.
Heßovi patrně přeběhl mráz po zádech. Celé čtyři roky mu Churchill upíral právo na návrat domů, které má každá mírová mise, jež překročí hranice tak jako Heß v roce 1941. A dalších 25 let tohoto hrdého muže ještě čeká, než opět spatří tvář svého syna. „V cele mi visela nějaká fotografie mé ženy a malého synka,“ odpověděl nakonec, „vedle té vůdcovy.“
Tento slovní souboj pokračoval ještě asi dvě hodiny a skryté mikrofony zaznamenávaly každé slovo. Jeden podpis je prý padělek, protože je tam napsáno Hess a ne Heß. Ví, co je to letadlo, protože mu neustále létala nad domem ve Walesu. Slovo puč mu zní, jako když se plácne rukou do vody.
„Víte, jaký je rozdíl mezi originálem a kopií?“ zkusil to Amen, když obžalovaný označil jeden materiál za jasný originál.
„Tohle,“ vysvětloval Heß americkému důstojníkovi a ukázal na fotokopii, „je kopie. A tohle je originál. To se pozná pouhým pohledem.“ Na otázku, zda je válečný zločinec, se Heß usmál: „Jistě – jinak bych musel být vrah, protože mám pouta.“
„Co je to válečný zločinec?“ zeptal se plukovník.
„Na to bych se rád zeptal já vás,“ odpověděl Rudolf Heß.
Když se po obědě vracel k dalšímu výslechu, všiml si Heß Göringa stojícího napravo ve známém, byť poněkud velkém, šedomodrém stejnokroji. Říšský maršál se na něho usmál.
„Podívejte se tady na toho pána vpravo,“ řekl Amen.
„Na toho?“ zeptal se Heß bez výrazu. Tvář měl netečnou.
„Vy mě neznáte?“ usmál se Göring s pocitem marnosti.
„Kdo jste?“
„Vždyť jsme spolu celá léta pracovali!“
„Tak to musí být z té doby, jak mi ráno ukazovali tu knihu,“ řekl Heß a otočil se ke Göringovi: „Ztratil jsem dočasně paměť, a to zrovna teď, před zahájením soudu.“
„Vy mě nepoznáváte?“ zalapal po dechu Göring.
„Podle obličeje ne, ale pamatuju si vaše jméno.“
Heß na okamžik ztuhl, ale jeho přehmatu si nikdo nevšiml. Göringovo jméno totiž nikdo nevyslovil, všechno se točilo kolem jeho přítomnosti. „Poslouchejte, Heßi,“ řekl. „Já jsem byl hlavní velitel německého vojenského letectva. Vy jste letěl do Velké Británie v jednom z mých letadel… Copak se nepamatujete, že jsem byl na schůzi Říšského sněmu jmenován říšským maršálem a vy jste byl u toho?“ „Heßi!“ zařval Göring. „Vzpomeňte si na rok 1923… Copak si nevzpomínáte, že jsme se oba pokusili o puč v Mnichově?“
„Ano, o puči jsme ráno mluvili.“
„Vy se nepamatujete, jak jste dal za mříže ministra?“
„Já – ministra?“ podivil se Heß. „To jsem měl dost bohatou minulost.“
Göringovi řekli, aby se postavil stranou, a Amen nechal předvést slavného odborníka na geopolitiku Karla Haushoffera, který byl dlouhá léta, když byl Heßův otec obchodně v Egyptě, Heßovým poručníkem.
„Můj Bože,“ povzdychl si Haushoffer, když spatřil pohublého a neoholeného Heße připoutaného k dozorci. Se slzami v očích naléhal: „Dvacet let si tykáme,“ a smutně dodal: „Viděl jsem tvou ženu a dítě, jsou oba v pořádku.“ Vzal Heße za volnou levou ruku. „Můžu ti podat ruku? Máš krásnýho kluka. Je mu sedm, viděl jsem ho.“
Přestože konfrontace se starým přítelem a zpráva o ženě a dítěti musely být pro Heße bolestné, sehrál svou roli s tvrdošíjnou důsledností až do konce. „Abych uklidnil starého přítele,“ řekl, „tak vás můžu jen ujistit, že mi lékaři říkají, že se mi paměť vrátí… a potom starého přítele zase poznám. Je mi to líto.“
„Uvidíš,“ řekl Haushoffer, „že se vrátí. Jen si představ svého chlapce – je asi takhle veliký,“ ukázal rukou. „Je trochu po tobě a trochu po tvé mamince.“ Mluvil o Hessově matce a o tom, jak ho zatklo Gestapo po Heßově odletu. „Chtěl bych se ti podívat do očí,“ řekl profesor, „protože jsem ti z nich 20 let četl. Vidím, že se do nich přece jen vrací špetka poznání… Vzpomeň si na Albrechta,“ dodal lítostivé, „který ti tak věrně sloužil. To byl můj nejstarší syn. Je po smrti.“ Gestapo jej totiž 23. dubna zavraždilo v Berlíně.
„Nic mi to neříká,“ řekl Heß, přestože musel být Albrechtovou smrtí šokován.
Podobně skončila i konfrontace s Franzem von Papenem. Když byl jako další před veden župní vedoucí Ernest Bohle, Heß řekl prostě: „Tak to je další pán, kterého neznám.“
„To je příšerné,“ řekl Bohle anglicky se svým rodným bradfordským přízvukem.
Heße nedostali. Byl odveden do cely, tam si vzal papír a začal psát deník. Samozřejmě s vědomím, že jej budou číst ti, kdo ho vězní.
„Byl ke mně předveden Göring a ten starý pán, který mě prý léta zná. Šlo zjevně o to, jestli je poznám. Nepoznal jsem je.“
Druhý den, 10. října, se Amen Hesse zeptal: „Jak se dnes daří vaší paměti?“
„Pořád stejně.“
Po několika minutách nesmyslného rozhovoru Amenovi došla trpělivost: „Jak jste přišel na ten nápad, že jako ztratíte paměť?“
Heß se ho klidně zeptal, jak by mu takový nápad mohl pomoci.
„Třeba v tom, že máte na svědomí vraždy – a to máte!“
„Mám?“
„Ano,“ štěkl Amen. „Svědci to potvrdili.“
„Tím chcete říct,“ reagoval Heß, „že když si to já nepamatuju, tak to ubírá výpovědím vašich svědků na váze?“
„No, možná,“ řekl Amen bezmocně, protože se neorientoval v Heßově logice. Heß podotkl, že stojí před procesem, v němž bude v sázce jeho život. „Já v tom procesu můžu udělat jen jednu věc, bránit holou kůži tím, co mám – a to je jen můj mozek a moje paměť.“

Převzato z mailu.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster