/   Svátek má:
 

Jiří Hejda –ŽIL JSEM ZBYTEČNĚ

Zamyšlení nad knihou JUDr. Jiřího Hejdy z pera Pravdumila Bašty.

V roce 1991 vyšla v Melantrichu publikace JUDr. Jiřího Hejdy s názvem Žil jsem zbytečně. Přibližme nejprve osobnost Dr. Hejdy. Byl to český právník, politik a národohospodář (25.2.1895-25.4.1985), který sepsal v osmdesátých letech minulého století své paměti, mapující jeho život od gymnaziálních studií až po propuštění z komunistických kriminálů po velké amnestii v roce 1962. Hejda byl totiž vězněn na základě vykonstruovaného procesu jako člen tzv. protistátní skupiny Milady Horákové.

V období první republiky prožil poměrně bohatý profesní život, který by se dal shrnout do tří etap. Především jeho působení v novinách jako ve funkci národohospodářského redaktora, dále působení na vrcholné manažerské pozici v ČKD a spolupráci s předním českým finančníkem a průmyslníkem Dr. Jaroslavem Preissem, a konečně na období poválečné, kdy se dal do služeb „pokroku“ a podílel se na přeformátování českého hospodářství na sovětský plánovací pětiletý cyklus, ovšem s počátečním prvým dvouletým plánem.

Pokud jde o působení Dr. Hejdy v novinách, zejména v Českém slově, můžeme jenom nostalgicky vzpomínat na kulturu a vzdělanost českých podnikatelů, kteří dokázali vybudovat velký nakladatelský dům, v tomto případě Melantrich, a dbát na slušnou obsahovou úroveň vydávaného periodika, Českého slova. Melantrich patřil sice ideově k Národním socialistům, tedy odpůrcům českého národního konzervatismu, přesto hospodářská rubrika v českém slově redigovaná Dr. Hejdou měla velmi slušnou úroveň. Skoro by se dalo říci, že Dr. Hejda po dvaceti letech navázal na tradici kvalitní hospodářské publicistiky založenou Dr. Jaroslavem Preissem. Preiss na výzvu svého učitele profesora Albína Bráfa nastoupil po studiích práv do Národních listů, aby kultivoval českou hospodářskou publicistiku. Ideová východiska Preisse a Hejdy byla odlišná. Preiss byl, jak už bylo řečeno, žákem prof. Albína Bráfa, zakladatele české národohospodářské vědy. Ideově proto vycházel z rakouské školy mezního užitku, podobně jako další Bráfův žák, pozdější ministr financí Dr. Alois Rašín. Ovšem v případě prof. Bráfa je třeba zdůraznit jednu velmi důležitou věc: odmítal marxistickou revoluci, revolučnost, překotnost a marxismus vůbec, zastával však státní zásahy do hospodářství z důvodu zmírnění sociálních otřesů. Současně odmítal nekontrolovaný ryzí hospodářský liberalismus pro svoji asociálnost. Jako katolík se cítil vázán encyklikou Rerum Novarum, odmítající marxismus a třídní boj. Známá je jeho přednáška na Velehradě s názvem „O sociálních úkolech kněžstva“. Ideové postoje Bráfa byly předpokladem pro další rozvíjení jeho myšlenek vývoje hospodářství nerevoluční cestou, které by vedly k syntéze sociálního konzervatismu a svobodné hospodářské soutěže; došlo k tomu až v Německu po 2. světové válce, akceptováním encykliky Quadragessimo anno. Profesor Bráf zemřel ještě před 1. světovou válkou.

Vraťme se ale zpět k osobě Dr. Hejdy. Ten patřil ke stoupencům Mackovy školy, která by se dala nazvat českou školou keynesiánství. Patří se připomenout, že i Dr. Macek patřil k Bráfovým žákům, později ovšem razil socialistický hospodářský směr spočívající v kvantitativní teorii (lapidárně řečeno – tisku peněz). Hejda, jakožto národohospodář, kritizuje ve svých pamětech prof. Karla Engliše. Engliš totiž vedl odborný spor s Mackovou školou; spor probíhal na stránkách tisku a Dr. Macek útočil na prof. Engliše skutečně nevybíravým způsobem. Prof. Engliš byl v tomto sporu argumentačně vyspělejší; Dr. Hejda stál ideově na straně Dr. Macka, čili byl více doleva.

Současně je třeba vyzdvihnout etickou stránku Hejdovy éry hospodářského žurnalisty. S kapitány českého průmyslu nechodil na večeře sám, aby nemohl podezírán, že je ovlivňován. Na večeře docházel v doprovodu dalšího redakčního kolegy a nenechal za sebe platit útratu. Okolnosti, že Dr. Hejda je neúplatný, si zanedlouho všimlo i vedení Živnobanky. V praktickém hospodářském myšlení uvažoval strategicky: seriózní publicistická práce ve spojení s praktickým uvažováním přinesla zanedlouho kýžené plody v podobě pozvání od samotného Dr. Jaroslava Preisse ke spolupráci s koncernem Živnobanky. Dr. Hejda zakončil v Českém slově svoji publicistickou karieru v roce 1933 sérií článků z českého pohraničí popisující výbušnou situaci v Sudetech.

Šéf Živnostenské banky Dr. Jaroslav Preiss nabídnul počátkem třicátých let Dr. Hejdovi vysoké manažerské místo v ČKD, které patřilo pod koncern banky. Dle dohody se měl Dr. Hejda půl roku nejprve seznamovat s prostředím jako tajemník a pak měl být jmenován do čela podniku. K zajímavým pasážím v Hejdových pamětech z tohoto profesního období, patří kooperace a rivalita mezi plzeňskou Škodovkou a koncernem ČKD. Škodovka a ČKD vedly nemilosrdný konkurenční boj a Živnostenská banka se pokoušela plzeňskou škodovku několikrát neúspěšně převzít. Rozumným rozuzlením ze situace bylo doporučení významného českého manažera Oskara Federa působícího ve Vítkovických ocelárnách, aby se jednoduše škodovka a ČKD dohodla na spolupráci a rozdělila si trh. Dr. Hejda ve svých pamětech píše: „…když ČKD vyrábí tramvaje v Praze, tak má Prahu a dodává tramvaje pro Prahu…“ O roli Oskara Federera se Hejda bohužel nijak zvlášť nezmiňuje.

Po Benešově vlastizradě, kdy utajeně za zády vlády, parlamentu a armády, v době zvýšeného ohrožení státu nabídnul Německu, skrze Francii, odstoupení pohraničí, což bylo v rozporu s českým historickým státním právem, ale i tehdy platnou Ústavou a pochopitelně i trestním zákonem, česká konzervativní pravice správně rozpoznala, že Beneš dovedl českou politiku do krachu. Měla tedy zcela oprávněně dost působení Benešovy politické kliky v české politice. Jedno z hlavních hesel českých konzervativců po Mnichovu bylo: republiku je třeba ODBENEŠIT. A vskutku, Druhá republika přinesla skutečnou úlevu od dekadentního liberalismu českých pokrokářů, dnes bychom řekli pražské Kavárny,či Havlistů. Pochopitelně, že Dr. Hejda o hloubce a rozsahu vlastizrady spáchané Benešem, na které se podílel i Dr. Prokop Drtina, nejspíše vůbec nevěděl, přesto ale byl jako „Benešovec“ z vedení ČKD odejit. Prokop Drtina totiž předal písemné instrukce Beneše k návrhu na odstoupení pohraničí ministrovi Nečasovi, jakožto emisarovi pro jednání o odstoupení pohraničí. Jako právník si musel být vědom, že napomáhá spáchání zločinu vlastizrady i podle tehdy platného trestního zákona. Národní socialista Dr.Prokop Drtina později po válce patřil k největším bijcům za retribuce takovou právní formou, kterou společně s Benešem v roce 1945 fakticky předali moc do rukou komunistů. tzv. očista od zrádců se zvrhla v prověrkové komise zaměřené proti Agrární a Národně demokratické straně. Kriminalistickou markantou „zrady“ byla především neláska k Sovětskému svazu a obavy z nastolení sovětského systému.

To se již dostáváme k další etapě života Dr. Hejdy popsané ve svých pamětech. V období po válce se věnuje vysvětlování plánování hospodářství, byť nesouhlasil se sovětským systémem pětiletek, a jako správný socialista (něco mezi snílkem a komunistou, to je skutečná definice socialisty) věřil, že se plánovací systém hospodářství zvládne a nesklouzne do ryzího sovětského modelu. V poválečném vývoji se Dr. Hejda vůbec nevěnoval křiklavému bezpráví; pokrokářské vize správného socialisty nutně musí vést do podřízení se komunistické moci; komunisté v té době udávali tempo, směr a rozhodovali o utahování šroubů osobních svobod. Proto bezpráví na prvních obětech (J. A. Baťa, J. Preiss) chápe jako nutnou, ale nepříjemnou etapu k nastolení POKROKU. Dr. Hejda ve svých pamětech nezmiňuje, že došlo k zahájení demontáže okcidentálního právního systému a konceptu právního státu.

Je tedy smutné, že Dr. Hejda ve svých pamětech nedefinuje politiku Národní fronty po roce 1945, jako zárodek totalitní diktatury, která vedla k převzetí moci komunistickou stranou a rozpoutání bolševického třídního teroru. Ten se ovšem rozpoutal proti nevinným již v roce 1945 cestou justičního třídního boje a tehdy kolaboranti z Národní fronty, čili socialisté a zrádní Lidovci nechtěli vidět, že je nastolen protiprávní stav, kdy vybrané skupiny obyvatelstva ztratily jakoukoliv možnost spravedlivého soudního procesu. Dalo by se říci, že komunisté si vyzkoušeli politické procesy v letech 1945-47 na „zrádné buržoazii“, jak definoval měšťanské vrstvy Klement Gottwald, a pak již postupovali podle osvědčené šablony. Dr. Hejda jako právník ve svých pamětech rád filosofoval a uvažoval o spravedlnosti, ale jako oddaný „Benešovec“ prostě neviděl, že Jan Antonín Baťa neměl jakoukoliv možnost obrany před difamací své osoby. Vláda totiž rozhodla již na jaře 1945 svým usnesením, že Jan Antonín Baťa je „kolaborant“ ve smyslu velkého Retribučního dekretu, což znamenalo, že majetek J. A. Bati propadl státu bezplatně. Vláda tedy nemusela platit náhradu za znárodnění. Bylo však veřejně známo, že J. A. Baťa financoval exilovou vládu v Londýně, ovšem pod nejrůznějšími krycími jmény. Možnosti právní ochrany byl zbaven kapitán českého průmyslu Dr. Jaroslav Preiss, který byl zatčen již 31.5.1945, ale jako důvod zatčení uvedl policejní orgán zatčenému, „…že si to přeje vysoká hodnost“. Vyšetřování neměla v rukou policie, která prošla po roce 1945 řízeným rozkladem, ale speciální útvar zvaný Odbor politického zpravodajství, kde sehrál klíčovou úlohu pravděpodobný agent NKVD, štkp. Bedřich Pokorný. Odbor politického zpravodajství tedy nejen vyšetřoval, ale i prefabrikoval důkazy, zejména po >odstranění generála Bartíka v lednu 1946. Národní soud, který případy podle velkého Retribučního dekretu projednával, měl spíše charakter prověrkové politické komise, kde byli členové určeni podle politického klíče. Tím bylo dáno, že se jednalo o odsouzení Agrární a národně demokratické strany. To, že se posuzovalo i netrestní jednání z pohledu nově nastolené společenské situace a to retroaktivně, jen ukazuje na hloubku právního nihilismu, který dokázala Benešova diktatura Národní fronty během několika týdnů navodit. Šokující je dále to, že stát prošel po roce 1945 takovým rozvalem, že neuznával (podle situace) svoje předchozí rozhodnutí. Tak např. Dr. Preiss prošel koncem 30 let speciální procedurou, dnes bychom řekli prověrkou, která určila jeho státní spolehlivost a tím způsobilost k výkonu funkce člena představenstva strategických podniků využitelných pro zbrojní výrobu. Pokud ale známe výrok Dr. Vaše – vysoce exponované osoby v obranném vojenském zpravodajství, které bylo fakticky hlavním personálním útvarem státu a beranidlem postupné komunizace hned v roce 1945 - , tak nás nepřekvapí, že ve jménu Benešovy diktatury Národní fronty stát nerespektoval svoje předchozí rozhodnutí, pokud to pro něj bylo výhodné ve jménu revoluční dialektiky! Dr. Vaš v pozici vojenského rozvědčíka, totiž prohlásil, že se necítí být vázán právním řádem Československa, ale pouze revolučním marxistickým imperativem. To se projevilo nakonec i v případě vykonstruovaného trestního stíhání Jana Antonína Bati, Dr. Jaroslava Preisse a později mnoha dalších. Trestní oznámení jsou prostoduché politologické eseje, které odmítají předchozí správní rozhodnutí státu. Toto vše neviděl a snad nepochopil Dr. Hejda, když psal své paměti v osmdesátých letech.

Další kapitolou pamětí Dr. Hejdy je jeho zatčení, proces a nakonec odsouzení v protistátní spiklenecké skupině Dr. Milady Horákové. Soudní proces bezesporu nebyl pro Dr. Hejdu určitě příjemný, jakož i následný kriminál. Vzhledem k tomu, že psal své paměti dvacet let po velké amnestii, tedy v osmdesátých letech, mohl jako právník věnovat větší pozornost rozboru vykonstruovaného procesu a celé justiční frašky. Po přečtení celých pamětí je zřejmé, že Dr. Hejda nepochopil, že to byla právě diktatura Národní fronty, která byla předstupněm bolševismu a politické procesy jsou vždy průvodním jevem bolševické diktatury a třídního boje. Česká národně konzervativní pravice, na rozdíl od bludných Národních socialistů a zrádných Lidovců, chápala bolševický puč v Rusku jako zlo, které by nemělo být nikdy vpuštěno do Československa.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster