/   Svátek má:
 

STAVOVSKÁ SPOLEČNOST VE ZKRATCE

Autor: Ladislav Malý

Když se ráno probudíme, nasnídáme se, pak jdeme na autobus, který nás odveze do práce. Ve svém zaměstnání děláme svůj úkol řádně a odpovědně, za což pak dostáváme svou mzdu. Kromě toho máme den co den spoustu starostí a povinností, ale taky radostí a veselí, a mnohdy se na někoho i štěstí usměje. Náš život není osamocen, žijeme ve společnosti. A položme si otázku: Je toto všechno, naše civilizace a kultura, společná práce na dílu dobra - děje se toto všechno díky politickým stranám? A není spíš náš život podmíněn prací nás všech na velkolepém díle, kde každý z nás participuje svým dílem a umem na kreativitě společnosti? A další otázka: Potřebujeme k modernímu strukturovanému životu společnosti politické strany, jejichž idea je z 19. století? Hned odpovídáme: Politické strany k životu nepotřebujeme. Politické strany jsou v životě moderní společnosti spíše na překážku.

Liberální demokracie

Nemůžeme zde popisovat všechny dějinné tragické peripetie evropských států a národů. Jedno je jisté: Evropu ovládá politický systém liberalismu, který spočívá ve struktuře: chudí a bohatí. Bohatí kapitalisté, kterým patří veškeré výrobní prostředky, obchod, banky apod. mají skutečnou moc ve státě. Liberálové po roce 1989 vyhodili Marxe dveřmi, ale on se jim vrátil okny! Už Aristotelés říkal, že základem života v míru je rozdělení majetku, a dodal: „Výsady zámožných ničí ústavu víc, než výsady lidí nemajetných.“ Ostatní obyvatelstvo je v područí kapitalistů; systém je ovšem ďábelsky chytře nastaven, a to tak, aby si lidé mysleli, že si vládnou sami. Říká se tomu liberální demokracie.
Ve XX. století se z demokracie, před kterou varoval už Aristotelés, vyvinou tyranie, jaké do té doby lidstvo nezažilo: nacionální socialismus a komunistický socialismus. Z kraje 21. století oba tyranské režimy odkráčely nikoliv na smetiště dějin, ale jenom do jakési předsíně, odkud se mohou kdykoliv – na Satanův příkaz a hlas davu – opět vrátit na scénu světového dění.
V století jednadvacátém v liberálně demokratické Evropě vzniká jakási Unie, v níž převládá politická forma levicového neomarxistického liberalismu, – balancuje mezi komunismem a kapitalistickým ekonomickým liberalismem. Liberální demokracie trpí nedostatkem principu autority a práva, a je těžkopádná v rozhodování. Ve střední a východní Evropě liberalismus sice lidem vrátil jejich občanská práva, která komunistický socialismus pošlapal, ale zároveň liberálové v současné demokracii připouštějí extrémní uplatňování svobody různým skupinám parazitujícím na národem vytvořeném HDP. Liberálové prosazují pozitivní diskriminaci, což se týká u nás například Cikánů, imigrantů, gayů, a to na úkor svobod majoritního etnika. Ostatní majoritní většina národa musí přihlížet jen se zaťatými zuby a pěstmi. Svým počínáním jdou liberální elity dokonce proti národu, jeho tradici a proti křesťansko-antické kultuře, čímž proti sobě popouzejí široké vrstvy národa. V podstatě dělají podobně to, co totalitární režimy – pohrdají lidmi v domnění, že snesou všechno. Velkým pomocníkem při likvidaci národů bílé rasy je sionisty zřizování tzv. nezávislých, nevládních organizací, prosazující práva menšin na úkor práv místního většinového etnika. Na jejich organizaci a život vynakládá stát, jenž je v rukou neomarxistů, nemalé prostředky jdoucí do sta miliónů korun. Vytváří se jakási metapolitika jejíž strategie má za úkol manipulovat většinovou společnost a postupně jí připravovat na radikální proměnu systému v diktaturu demokracie, která vyústí v Nový světový řád.
Národy ovládané levicovým kapitalistickým liberalismem – zní to paradoxně, ale je to tak - , začínají stále více ze systému tušit hrozící nebezpečí; zatím vzrůstá latentní, ale tu a tam i veřejně projevovaná nespokojenost. Politický systém liberální demokracie se ale nemůže chovat jinak, liberální demokracie je pro lidstvo stejně nebezpečná, jako byl nacismus či komunismus. S tím zásadním rozdílem, že občanům zaručují – zatím – jejich politická práva, jako je právo shromažďovací, právo projevu i svobodu po projevu (a to už není tak úplně pravdivé), svobodu zakládat politické strany, zakládat svobodné odbory a jiné, což v komunismu, ani v za vlády nacionálního socialismu, možné nebylo. Osudovou chybou liberalismu bylo přitakání kolonizaci Evropy islámskými a negerskými hordami, jejímž vyústěním má být naředění bílé rasy. Ekonomická krize kapitalismu, plus rasové ohrožení Evropanů povede k zoufalým obranným akcím, jejichž konec je zatím v nedohlednu, možná v občanské válce. Jak z toho ven?

Proti liberalismu postavme konzervativismus

Liberální systém umožňuje každému zakládat politické strany – nuže: využijme toho! Politická strana, aby byla účinná, musí být nekompromisně nasměrována proti liberalismu, být antisystémová. Jakákoliv kolaborace s liberálním politickým systémem, vede k prodlužování jeho agónie, navíc kompromisnictví lidi mravně kazí. Změna ve společnosti se musí dít jedině skrze politiku, a to politiku navýsost mravní (nemíním tu mravnost masarykovskou, zednářskou!). Neboť, jak řekl Aristotelés: „Dosáhnout dobro v obci, lze pomocí jen politiky, nauky všech nauk.“ A dále: „…Nejctnostnější činnost lidské duše z hlediska zdatnosti, je cíl nauky politické; ta nejvíce pečuje o to, aby občany učinila nějakými, a to dobrými a schopnými krásných výkonů.“ Konec liberální demokracie – i když se zdá, že sedí pevně - může vystřídat politický systém – jaký paradox: politický systém bez politických stran! Je to zajímavý konkurenční model, který je zajímavý už i tím, že ho nenávidí jak komunisté, tak i nacisté, a nenávidí ho i liberálové. Je to společnost stavovského autoritativního státu s demokratickými prvky vlády.

Stavovský stát

Jako východisko z ekonomického a morálního marasmu neomarxistického liberalismu, se nabízí vize stavovské, autoritativní společnosti s co nejširší občanskou a správní subsidiaritou a s demokratickými prvky vlády, jejíž předobraz lze spatřit ve společnosti předosvícenské, tzv. stavovské feudální společnosti, kde byl autoritou z Boží milosti král, popřípadě i stavovský sněm, kde majetek byl rozdělen mezi tehdejší stavy.
Pro zdárně se vyvíjející stát je nezbytný soulad mezi duchovně morálními principy a společenským řádem. Pouze při vyváženosti těchto dvou principů může existovat občanská svoboda. Z tohoto důvodu je nutné odmítnout ty společensko-politické systémy, jež kladou důraz na ideologii, která rozporuje křesťanské morální principy; a naopak – podle našeho názoru – křesťanské morální principy naplňuje stavovský stát.
Spolehlivým ukazatelem k zřízení stavovské společnosti je katolická vize papeže Pia XI., která rovněž odmítala ideové pojetí liberalismu. Občané jsou podle svého povolání zařazeni do profesních stavů, neboli také korporací, a ty mají k sobě paritní charakter. Korporativní společenství je založeno na představě, že společnost má organickou strukturu vyplývající z její povahy a vnitřní jednoty. Termín korporativní, jak je spojován se sociální etikou, odkazuje na organickou povahu společnosti. Slovo „korporativní“ pochází z latinského „corpus“, což znamená tělo. Když hovoříme o korporativním společenství, přirovnáváme tím společenství k živému tělu. Lidské tělo se skládá z různých orgánů, z nichž každý vykonává jinou funkci v souladu a koordinovaně s jinými orgány těla. Čili v lidském těle existuje opravdová jednota mezi orgány a údy, ačkoliv zde existuje také funkční rozmanitost. Korporativní koncept lze analogicky aplikovat na společenské tělo, tedy na národ. Stejně jako existuje fyzická jednota v lidském organismu, analogicky existuje mravní jednota ve společenském organismu. V korporativním společenství lidé nebudou seskupeni pouze podle vzájemně se vylučujících tříd, ale spíše přeskupeni podle své socioekonomické úlohy ve společnosti.
V korporativním společenství je stát občanským společenstvím, jehož účelem je prosazovat světské blaho svých občanů. Stát je veden obecným dobrem, musí respektovat princip subsidiarity a solidarity. Subsidiarita znamená, že v zájmu spravedlnosti musí nižší složka společnosti vykonávat všechno to, nač stačí, ostatní, nač nestačí, vykoná složka vyšší. V praxi řízení státu to znamená, že rozhodující úřady musí být pro uspokojení občanů jim co nejblíže, nejblíže k místu dění. Jen tak je možno hnát konkrétní lidi k odpovědnosti, neboť čím dále rozhodující úřad je, tím hůře na něj dosáhneme.
Národ musí respektovat minulost, být nositelem životně pozitivních tradic a mít úctu k práci svých předků. Tento odkaz s citem rozvíjet, nikoliv zavrhovat. Inspirací pro český národ by měla být Svatováclavská tradice, v níž jsou křesťanské morální hodnoty více než patrné. Rovněž je třeba stále více zdůrazňovat – a vlastně rehabilitovat – tradici Karla IV., římského císaře a krále českého, neboť v jeho době byly Praha a Čechy (Regnum Bohemiae) kulturně i ekonomicky na vrcholu tehdejší Evropy. Tradice Karla IV., císaře a krále má dnešní generaci Čechů hodně co říci. Obrat národa k Svatováclavské tradici, ke vzdělanosti a křesťanství, dále k postavě Karla IV. a cesta k zřízení stavovského státu, jsou logicky prováděné přirozené kroky české společnosti. Generace českého národa mají pak vést k znovunabytí své identity.
Je třeba říct, že stavovská společnost není stát konfesní, tj. náboženský, nýbrž stát sekulární; členství v náboženské denominaci či církvi je každého vlastní záležitost. Stavovská společnost a její právní struktura a zákony, včetně Ústavy, přebírají z křesťansko-antické kultury a civilizace morálně duchovní zásady, jako je například přirozený zákon, které mají zásadní pozitivní vliv na rozvoji společnosti. Společnost totiž přirozený mravní zákon nemůže relativizovat či dokonce škrtnout ze svého právního ustanovení, pakliže ve společnosti převládá rozum. Dva tisíce let nelze škrtnout a nahrazovat evropské kultury, zvyky, národní identitu jakousi indickou filosofií, která se k nám dostává přepasírovaná skrze anglickou konzumní společnost. Moderní společnost nemůže se jen tak pro nic vrátit do temna předkřesťanství, do jakéhosi pohanství, o němž nic nevíme. Ale víme jedno: snahu vrátit národy do pohanství měl nacionální socialismus a taky komunismus – víme, jak oba systémy dopadly. Snahu vymazat křesťanství z mysli a srdcí národů má i liberální demokracie, ovšem sionisté tento jejich zločinný úmysl provádějí pozvolna, rafinovaně, ďábelsky geniálně. Odmítněme to!
Stavovská společnost je decentralizovaný moderní stát bez politických stran, který se řídí autoritativně s demokratickými prvky a s moderní technikou vládnutí, s důrazem na autoritu zákonů. Na všech úsecích řízení a správy státu, se nacházejí odborníci. Stavovská společnost není tedy pluralitní ve smyslu politických stran, je ale pluralitní ve smyslu kuriálních stavů, kulturních, sportovních či jiných dobrovolných a zájmových občanských spolků. Autoritou stavovské společnosti jsou schválené zákony, jakož i jejich striktní a rychlá vymahatelnost, práva a povinnosti občanů případné sankcionování při jejich nedodržování. O zákonech ve Stavovském parlamentu či zemských sněmech se jedná věcně, odborně, bez politické demagogie, protože jsou všude odborníci – žádní politici jim do toho nemluví. Rozhodnutí zákonných autorit v právním státu musí být respektováno. Je třeba skoncovat s ustavičným zpochybňováním zákona neodborným, ale ideologicky zabarveným zasahováním do správního řízení, které v důsledku vede k chaosu a rozmělňování zodpovědnosti. Proto je ve společnosti nutná autorita, a s následnými sankcemi. Všichni lidé – bez rozdílu vzdělání a sociálního zařazení – ze své vlastní přirozenosti touží žít ve slušném, spořádaném státním systému, v němž musí být především kladen důraz na právo a spravedlnost, které vedou k spokojenému, kvalitnímu a mravnímu životu národa. Svoboda, jenž byla člověku dána Bohem do duše člověka, jakožto jeho nezcizitelný majetek, v životě jedince hraje zásadní roli. V pospolitosti národa je však role svobody – občanská svoboda – druhořadá. Lidé k spokojenému životu ve společnosti primárně od svých představitelů očekávají spravedlivé rozhodování a co nejrychlejší vymahatelnost práva, nejlépe pomocí autoritativního aparátu.
Spravedlnost vnímáme jako vnitřně strukturovaný etický princip, který je vtělen do sociálních norem a zákonů stavovské společnosti. Stavovské společnosti jde o společenský užitek a tvorbu společenského zisku, přičemž svoboda jedince, jeho skutečná lidská práva, jako například svoboda podnikání, cestování, zakládání spolků apod. jsou zákonem zachovány. Stavovská společnost odmítá marketinkový liberalismus, jakož i hrubé znásilňování společnosti penězi, honby za úspěchem a falešnou svobodou jedince, kterou stejně liberální systém nedokáže národu zajistit. V decentralizovaném stavovském státu jsou profesní stavy občanstva (cechy, korporace) na stejné právní i politické úrovni, jsou si rovny.

Struktura

Moc zákonodárnou tvoří PROFESNÍ STAVOVSKÉ KURIE, jež jsou základem struktury politicko-sociálního zřízení stavovského státu, legitimizují stavovský stát. Stavovské kurie jsou stavy (cechy) zaměstnavatelů, zaměstnanců, průmyslníků a svobodných povolání, jakož i stavy zemědělských rolníků, spolu se stavy velkostatkářů, kam patří i česká a moravská historická šlechta. Počet jednotlivých stavů necháváme volný k odbornému diskurzu.
Na základě zákonem dané lhůty dochází k volbám do vedení stavu. Každý stav má svoje volené představenstvo (grémium), a svého presidenta stavu, jenž je volen grémiem. Grémia stavů kromě jiného jmenují pracovní Stavovské soudy, jejichž rozhodovací pravomoci jsou v rámci daného stavu a řeší pracovní problémy pouze tohoto stavu. Práva a povinnosti grémií stavů i jednotlivých stavů řeší stavovská Ústava a z ní vycházející zákony o stavech.
Napříč stavy se volí delegáti do Stavovského parlamentu.
Představitelé, jenž mají prosazovat zájmy českého národa ve stavovské společnosti- parlamentu -, nesmějí být členy žádného tajného spolku; zjištění účasti v obskurních uskupeních, jako jsou svobodní zednáři apod. je v kontradikci k zastávání veřejné funkci. Není možné, aby pracující lidé vytvářející národní produkt, byli v parlamentu zastoupeni herci, zpěváky či všelijakými kejklíři, jejichž údajná politická činnost kamufluje a destruuje demokratický řád. Zaměstnanci, kterým patří část nebo i celý podnik, a kteří se sdružují podle pracovního zařazení do profesních stavů, musejí mít svoje přímé zástupce v parlamentu! Vzniká tak skutečně konzervativní a stabilizační prvek parlamentní demokracie, odvíjející svou „ideologii“ pouze z lidské práce. Skutečnými vlastníky výrobních prostředků jsou kolektivy pracujících, soukromé vlastnictví výrobních prostředků je v moderní společnosti na závadu skutečné demokracie. Potom teprve můžeme hovořit o skutečné demokracii, neboť v rozhodujícím zákonodárném shromáždění sedí občané znající skutečný život, lidé práce. Nikoliv lidské karikatury, odtržené od života prostých lidí a sedících na žocích peněz. Tolik liberály proklamovaná parlamentní demokracie, teprve se stavovským zřízením – demokracie zřízená pro lid a s lidem – získává tak svůj autentický vzhled a obsah.

V kostce si načrtněme strukturu stavovského státu:
Správní řízení státu:
Základní život společnosti se odvíjí v obcích, které mají svůj řád. Občané obce volí v přímých volbách svého starostu, napříč stavy, a současně s ním i šéfa municipiální policie. Zvolený starosta vyhlásí datum, do kdy se mají zapisovat uchazeči o místo v zastupitelské radě. Pak v obci proběhnou volby této rady. Rada zastupitelstva obce zvolí představenstvo obce, které spolu se starostou v obci po určitou zákonnou dobu vládne. Obec má maximální subsidiaritu, k tomu musejí být uzpůsobeny i toky peněz z daní apod., které z velké části zůstávají v obci.

Dalším stupněm řízení jsou okresy. V čele okresů stojí hejtman dosazený ministrem vnitra republikové vlády. Jeho úkolem je sledovat práci v obcích daného okresu, vizitce, a sledovat toky peněz.

Protože Česká republika bude decentralizovaným státem, vzniknou 4 země: Čechy, Morava, Slezsko, Praha. Vznikne Česká spolková republika. Bude zrušen správní systém krajů, existují jen větší okresy a země.


Struktura profesních stavů:
Napříč českou společností se vytvoří určitý počet profesních stavů, jejichž počet necháme jak odborníkům, tak i národnímu diskurzu. Připusťme, že jich bude 15. Každý z těchto 15. stavů musí zvolit své představenstvo – grémium - , toto grémium pak zvolí svého řekněme presidenta. President profesního stavu spolu s grémiem se stará o svoje lidi a problémy v rámci svého stavu - to je základní předloha.
Teď se vraťme k řízení národní společnosti.

V každé Spolkové zemi lidé sdruženi v profesních stavech zvolí svém profesním stavu delegáty pro Zemský sněm. Kdyby bylo 15 stavů a řekněme, že by se volili 4 delegáti do Zemského sněmu, znamená to, že v každém ze čtyř zemských sněmů by bylo po 60. poslancích. Zemský sněm zvolí svého Zemského hejtmana. Zemský hejtman jmenuje svou radu, jež má pravomoci vlády v té které spolkové zemi. Každá země je řízená svým vlastním sněmem (radou) a hejtmanem, existuje subsidiarita.

Další volby jsou celoplošné, napříč stavy, jsou to volby do celostátního Stavovského parlamentu. Počet je omezen na několik poslanců za každou zemi, protože veškerá tíha řízení spočívá na zemských sněmech.

President republiky – řekněme vůdce národa – je volen v přímých volbách, napříč stavy, celým národem. President republiky je volen na určité období, jež se může prodloužit. President republiky je zároveň premiérem, sám sestavuje vládu, jmenuje osoby, jež on uzná za vhodné. Kromě toho ze všech čtyř zemí jsou Zemskými hejtmany jmenovány do Rady presidenta několik delegátů, vzniká jakási „Rada starších“.
Ministr vnitra republikové vlády jmenuje okresní hejtmany do okresů všech zemí státu. Kromě toho ministru vnitra podléhají celorepublikové četnické jednotky, jež mají své stanice v obcích a okresech.

Systém správního řízení na všech stupních státu má zákonem dané zpětné vazby, takže například při neschopnosti vlády či samotného presidenta může být tento republikovým parlamentem či soudem odvolán.

Nezbytnou podmínkou pro bezporuchový chod stavovské společnosti je vytvořit atmosféru konciliantního a konsensuálního jednají v Parlamentu, v Zemských sněmech apod., i mezi jednotlivými stavy, jejich vzájemnou kolegialitu, což by se příznivě odráželo na výsledku jejich činnosti. Vzhledem k tomu, že by byly odstraněny stranické politické zájmy, jako tomu bylo v demoliberálním systému, stavům majícím mezi sebou paritu by v podstatě mělo jít o klíčový zájem – zajistit národu klidný a pokojný život, bránit navenek národní zájmy a v neposlední řadě snažit se o vysoký stupeň moderní fungující ekonomiky.

Tolik ve zkratce o Stavovském státě. L. Malý, Praha, prosinec 2017



© 2010 Národní sjednocení | webmaster