/   Svátek má:
 

JUDR. JAROSLAV PREISS

Pokračujeme v článcích z Památníku Všehrd

Autor: Mgr. Igor Volný

Jaroslav Preiss (8. prosince 1870 v Přešticích - 29. dubna 1946 v Praze), novinář, národohospodář, poslanec a nejvýznamnější bankéř Předmnichovské republiky.
Po maturitě v Domažlicích studoval práva na české právnické fakultě UK v Praze. V roce 1894 byl zvolen Starostou Všehrdu, tedy v roce Omladiny a dekádě sporů staročechů a mladočechů. Podle Almanachu Všehrdu k 50. výročí spolku byl Preiss uveden jako Starosta i v dalším správním roce, tedy 1895 - 1896. V dalších seznamech Starostů pořízených v pozdějších letech je však uveden pouze ve správním roce 1894/5. Na valné hromadě, na které byl zvolen Preiss Starostou se projevily spory mezi staročechy a mladočechy, bouřlivým průběhem valné hromady. Národní listy se valné hromadě věnovaly a přinesly následující den článek s názvem „Příliš bouřlivá valná hromada Všehrdu“. Jádrem sporu bylo nepravdivé obvinění Preisse staročeskými studenty přímo na valné hromadě, že uráží staročeské profesory. Z této urážky vznikla hádka a vleklý spor, který poznamenal průběh valné hromady. Tehdejší mladočeští studenti totiž mnohdy nevybíravě napadali staročeské profesory. Preiss proto požádal o svolání čestného soudu, výsledek však není znám. Preiss v době studií tíhnul spíše k mladočechům, nebyl však kulturním revolucionářem, vždy tíhnul spíše k racionálně střízlivému úsudku. Později se společně s kolegou Aloisem s Rašínem angažovali ve Státoprávní demokracii.
Byla to také půda Všehrdu, kde vzniklo silné přátelství mezi mladým Preissem a studijně starším Rašínem. V té době se totiž podílel na organizování přednášek Rašína o historickém českém státním právu právě pro Všehrd. Tedy v době, kdy Rašín tehdy velmi populární spis dokončil.
Během studií navštěvoval pověstný seminář prof.Albína Bráfa, který byl opravdu významným milníkem v budoucí Preissově kariéře. Jednak jej profesně nasměroval k budoucí národohospodářské profesní orientaci a konečně se na semináři také seznámil s dalšími budoucími spolutvůrci československé hospodářské politiky. Prof. Bráf si účastníky do svého semináře, které probíhaly v jeho bytě v Palackého domě pečlivě vybíral. Preissova kariéra našla ovšem krátkou zastávku ve funkci justičního praktikanta. V roce 1900 nastoupil na doporučení prof. Bráfa do hospodářské rubriky Národních listů s dlouhodobým úkolem kultivovat hospodářskou žurnalistiku. Ještě předtím však přispíval několik let do hospodářské rubriky Radikálních listů založených Aloisem Rašínem.
Národní listy umožnily Preissovi rozvinout jeho literárně analytický talent. Ve svých článcích vystihoval problémy podnikatelů a podnikání v českých historických zemích. S profesorem Bráfem zůstával i nadále ve styku. Společně plánovali exkurzi do průmyslových podniků v Anglii. Z této exkurze vzniklo několik článků, které později vyšly knižně pod názvem „Ze zájezdu do Anglie“. Prof. Bráf se ovšem této dlouho plánované exkurze nemohl nakonec zúčastnit. Svoji vzpomínku na oblíbeného profesora později shrnul v Bráfově památníku redigovaném advokátem Dr. Hobzou, věcně a střízlivě, tak jak byl zvyklý psát:
„…byl člověkem života. Byl přesvědčeným stoupencem moderní tehdy tak zvané rakouské školy národohospodářské, která usilovala o teoretickou exaktnost vědeckou a proti které se počala v letech devadesátých projevovati reakce v nových proudech vědeckých hlavně německých, vycházejících z historického zkoumání dějů hospodářských. Profesor Ehrenberg tehdy vyslovil svoje zajímavé pochybnosti o správnosti tak zvaných národohospodářských zákonů a pokoušel se na základě zkoumání skutečného životního vývoje kritizovati dosah jejich platnosti.
Prof. Dr. Bráf, který uznával závažnost historické školy německé, seznamoval nás ochotně rád s moderními zjevy a názory pronášenými v národním hospodářství. Právě úsilí o poznání skutečného života přibližovalo ho k snahám moderní tehdy školy německé, jejímž vyvrcholením pak byla díla Sombartova. Profesor Dr. Bráf právě svými intenzivními styky s hospodářským životem vybočoval začasté z rámce rakouské školy. Vědecké exaktní bádání - třeba je pilně sledoval - nebylo jeho nejvlastnějším působištěm. Byl především duchaplným causeurem a žurnalistou hospodářským, jehožto články měly daleko pronikavější vliv na hospodářské myšlení v tehdejších Čechách než jeho spisy. V tom směru jest příznačno, že k metodologii národohospodářské dostal se teprve posledním svým dílem „Listy o studiu národohospodářském“. Kouzlo jeho osobnosti vyzařovalo v přednáškách. Nečetl nikdy, přednášel volně a svoje vývody proplétal duchaplnými kritickými náměty, které velmi často sžíravě se vrývaly do soudobých politických zjevů. Byl konservativec a jeho přesvědčením bylo, že český národ může se propracovat k místu, které mu náleží, jen tehdy, osvojí-li si hospodářské ctnosti, které v jeho smyslu byly ctnostmi podnikatelskými a obchodními. Opětně a opětně ve svých přednáškách vracel se k myšlence, že by český člověk měl být oděn jen českými tovary a obklopen jen českými produkty. V tom směru propagoval své heslo „Svůj k svému“, klada ale vždy za předpoklad, že možno dávati domácí výrobě přednost jen tehdy, když se snaží býti a jest co nejsolidnější a co nejdokonalejší. Jeho přednášky byly semeništěm snah o rozšíření české podnikavosti. Sám využíval všech daných situací k tomu, aby prakticky ve smyslu svých ideí působil, jak se zračilo nejen v zakládací listině jím vyvolaného ústavu Národohospodářského, ale také v jeho směrodatném působení při založení Zemské banky a při řadě podnětů a návrhů, kterými provázel hospodářský vývoj tehdejší doby.
Byl duchem kritickým, avšak budiž k jeho cti řečeno, že jeho prononcovaná stranickost nebránila mu, aby uznával moderní směry, které začasté potíraly to, co hlásal. Jeho dějištěm byla katedra a žurnál. Nebyl ctižádostivým v běžném slova smyslu. Jeho touhy nesly se k tomu, aby vychoval co možno nejvíce mužů, kteří by pracovali pro hospodářský pokrok českého národa. Jeho literární žeň jest méně bohata než důsledky jeho praktického působení. Byl skutečnou hybnou hospodářskou pákou své doby a novodobý český podnikatelský ruch bude vždy snoubiti se s jeho praktickým hospodářským působením.“.

Dr. Karel Kramář, který byl v mládí funkcionářem Všehrdu ve funkci knihovníka ale též organizátorem plesů, doporučil Preisse jakožto svého oblíbence tehdejšímu řediteli Živnobanky Apollo Růžičkovi. Byla to však především obsahová kvalita Preissových článků v Národních listech, kterými na sebe upozornil Dr. Kramáře. V roce 1905 napsal Preiss studii pod názvem „Z tendencí hospodářského vývoje současna“, která se o třicet let později stala podkladem pro udělení docentury venia legendi. V témže roce napsal článek, ve kterém píše:
„Dílo emancipace Prahy od Vídně po finanční stránce je ve velikých rysech připraveno. Co se zdálo ještě před dvaceti, dvacetipěti, léty nemožným, stalo se“. To mělo svůj důvod. V roce 1905 zjistilo Ministerstvo financí ve Vídni, že rakouská koruna samostatně obíhá v českých historických zemích, což mělo závažné důsledky do budoucna. O dva roky později nastoupil Preiss do Živnostenské banky do oddělení průmyslových hypoték a současně redigoval důležitý hospodářský list s názvem Finanční listy.
S Živnostenskou bankou spojil profesně celý svůj život. Za slušnost stojí připomenout, že to byli právě Preissovi učitelé z právnické fakulty, kteří položili základy k pozdějšímu růstu Živnostenské banky, jakožto klíčové nacionálně české banky, a to v době, kdy Preiss zahajoval svá středoškolská studia. Především je třeba připomenout rytíře prof. JUDr. Antonína Randu, který se podílel na formulování konceptu Schulze- Delitzche v rámci celého Předlitavska a svoji osobností pomáhal zvládat teoretické a praktické problémy záloženského hnutí. Živnostenská banka byla totiž s jazykově českým záloženským hnutím podle konceptu Schulze-Delitzsche úzce provázána. V 80. letech 19. století působili v Ústřední jednotě českých a moravských záložen (dnes bychom řekli Svazu) nejen prof. Randa, ale i bývalý starosta Všehrdu, doc. Stupecký ze stolice civilního práva v právnické sekci a pochopitelně i prof. Bráf v sekci statistické. Tím byly položeny skrze záloženské hnutí odborné a pevné základy k budování nejsilnější nacionálně české banky, do které na počátku století nastoupil mladý Preiss. Prof. Bráf spatřoval v záloženském hnutí vynikající možnost svépomocné akumulace nacionálně českého kapitálu. A právě provázanost záloženského hnutí s Živnostenskou bankou ji dala sílu, kde se drobné úspory slily ve velkokapitál. Ještě doplňuji, že se prof. rytíř Antonín Randa účastnil úpisu, čili založení Živnostenské banky v sále Novoměstské radnice v Praze v roce 1868, a patřil tedy k akcionářům této banky.
Během Velké války působil Preiss na pozici náměstka vrchního ředitele a byl obviněn ze zločinu vojenské velezrady, protože sabotoval upisování rakouských válečných dluhopisů. Byl vězněn v Rakousku a hrozil mu hrdelní potažmo doživotní trest. Po amnestii císaře Karla se vrátil do Živnostenské banky a zaujal místo vrchního ředitele. Začal se okamžitě zbavovat všech rakouských válečných dluhopisů, aby neznehodnotil bilanci banky bezcennými válečnými papíry. Tuto politiku koncem války začaly napodobovat i ostatní jazykově české banky.
Po propuštění z vězení, tedy ke konci Velké války, připravoval tajně s ředitelem Městské spořitelny pražské Dr. Vilémem Pospíšilem koncept budoucí hospodářské politiky státu po válce. Schůzky probíhaly v kanceláři ředitele Městské spořitelny pražské a částečně také v bytě Dr. Karla Mattuše, ředitele Zemské banky Království českého. Ucelený hospodářský koncept je znám jako základní hospodářský zákon, který se po vzniku ČSR uskutečnil přijetím celé řady zákonů. Důležitým momentem byla především měnová odluka, kterou Preiss nazýval ve svých úvahách repudiací měny a pak nostrifikace podniků spojená s akcionováním, tedy vstupem kapitálu Živnostenské banky do nostrifikovaných podniků. Touto cestou vybudovala Živnostenská banka pod vedením Preisse během relativně krátké doby mohutný průmyslový koncern ovládaný českým kapitálem. Dr. Rašín se připravoval na funkci ministra vnitra a soustředil na přípravu a zvládnutí administrativy budoucího samotného státu po předpokládané prohrané Velké válce. Na přelomu ledna a února v roce 1919 se účastnil mírových jednání v Paříži jako hospodářský poradce delegace vedené premiérem Karlem Kramářem.
Po smrti svého přítele Dr. Aloise Rašína v důsledku úkladného atentátu anarchistou Šoupalem odkoupil od pozůstalých Rašínovu písemnou pozůstalost.
Ve dvacátých letech byl stoupencem deflační politiky, která se však v delším časovém období ukázala zhoubnou. V důsledku strmého růstu kurzu koruny, tato podlamovala konkurenceschopnost československého průmyslu, protože nadhodnocená koruna komplikovala přechod válečného hospodářství na mírovou výrobu, domácí zboží srovnatelné kvality bylo na světových trzích drahé, či dražší. Zde se dostali do teoretického sporu dva Bráfovi žáci, tedy Preiss a Karel Engliš, který později deflační politiku ukončil. V poválečných letech se na Preisse často obracel president Masaryk s hospodářskými konzultacemi. Preiss několikrát večeřel s presidentem Masarykem ve svém bytě na nábřeží v tehdejší budově Penzijního ústavu na Výtoni. Vzájemný vztah obou mužů počátkem 30. let poněkud ochladl.
Zajímavým zvykem Preisse bylo chodit do banky z nábřeží pěšky. Zpravidla po cestě probral nějaké pracovní věci, nejčastěji s generálním tajemníkem Svazu průmyslu Dr. Františkem Hodáčem. Koncem dvacátých let po náročných jednáních přizval k účasti na Ústředním svazu průmyslníků také umírněné představitele průmyslníků z řad českých Němců. Tento krok měl především státotvorný aspekt – zapojit sudetské Němce skrze společné vedení průmyslového svazu do budování státu. Bylo proto utvořené společné prezidium, které mělo českojazyčnou a německojazyčnou část. Prezidium pak volilo prezidenta Ústředního svazu průmyslníků, kterým byl Preiss až do jara 1939, kdy byl doslova vyhozen říšským protektorem.
Za zmínku stojí věnovat pár slov sběratelské a kulinární vášni Preisse. Vybudoval jednu z největších soukromých knihovních sbírek, která čítala asi 40.000 svazků. Kromě toho vybudoval rozsáhlou sbírku obrazů. V době hrozícího bombardování Prahy ke konci války, část sbírky uschoval v dřevěných bednách v podzemních prostorách nové budovy Živnobanky (dnes budova ČNB), které měly být odolné i náletům. Byl gurmetem, nikoliv však kulinárním snobem. Rád si pochutnal a dovedl ocenit poctivé české jelito s kroupami a se zelím, stejně tak rafinovanou francouzskou omáčku na Riviéře, kam pravidelně a rád cestoval. Pověstné byly jím pořádané vepřové hody v zájezdním penzionu U Nováků v Kožlí u Orlíku. Nad zabijačkovými pokrmy se U Nováků s Preissem sešla jednou téměř celá vláda. V roce 1933 požádal Ministerstvo školství a Národní osvěty o povolení působit na PF UK jako soukromý docent. Ministerstvo svým přípisem adresovaný děkanovi PFUK stanovilo podmínky pro další řízení, o kterém rozhodovala odborná komise pod vedením prof. Drachovského. Podmínkou měla být přednáška jednou týdně, a to bez nároku na honorář. Jako odborná publikační práce byla předložena již citovaná studie „Z tendencí hospodářského vývoje současna“
. V předvečer Mnichovské krize připadla Preissovi obtížná úloha tlumočit stanovisko české strany lordu Runcinmanovi. Na žádost Hodžovi vlády, která ovšem nepořizovala zápisy z jednání byl pověřen schůzkou s lordem Runcinmanem, kde vysvětlil českou pozici. S lordem Runcinmanem se nakonec sešel dvakrát na svém velkostatku Lavičky u Bohostic a předal mu své memorandum. Později obdržel Preiss od lorda Runcinmana děkovný dopis a hodnotil informace a stanovisko Preisse za českou stranu jako velmi hodnotné. Osobní poznámky Preisse k tomuto setkání byly patrně ukradeny z velkostatku v Lavičkách po jeho zatčení.
Po Mnichovu Preiss vrátil francouzskému velvyslanectví vyznamenání Rytíře čestné legie a postupně se stahoval z všech funkcí v československém průmyslu a Živnobance. V bance se vzdal všech výkonných funkcí a zůstával již pouze v představenstvu. Během války žil v ústraní na svém velkostatku Lavičky, který koupil ve dvacátých letech od Karla VI. Schwarzenberka.
Počátkem 40. let zpracoval odbojovou zprávu o hospodářské situaci v Protektorátu, kterou doručil čs. exilové vládě odbojářskou balkánskou trasou přes Řecko. Preissův bývalý zeť Dr. Josef Hartmann působil v odboji jako kurýr pro skupinu okolo generála Eliáše a během své cesty na Balkán předal Preissovu odbojovou zprávu další spojce. Po válce zažil Preiss známou situaci, byl totiž opětovně zatčen, a to již 31. května 1945 na svém velkostatku Lavičky. Na dotaz, proč je zatčen, mu policejní orgán sdělil, že se tak děje na příkaz vysoké hodnosti. Ještě týž den byl umístěn do vazby, odkud byl zanedlouho přemístěn do vazební nemocnice Krajského soudu trestního z důvodu chronického zánětu žil. Šetření prováděl Odbor politického zpravodajství Ministerstva vnitra, který také vypracoval trestní oznámení, ale až v říjnu 1945, tedy po čtyřech měsících vazebního stíhání. Přednosta Odboru politického zpravodajství generál Bartík zpracoval v prosinci 1945 závěrečnou zprávu, ze které výslovně plynulo, že se Preiss nedopustil provinění proti národní cti dle Velkého dekretu. Ještě předtím byl koncem listopadu propuštěn do domácího ošetřování.
Pro Preisse příznivý přípis ale nebyl vůbec doručen do spisu Národního prokurátora, byl tedy zadržen ještě na Ministerstvu vnitra. Generál Bártík byl po zinscenované provokaci 14. ledna 1946 odvolán a na jeho místo nastoupil kapitán Bedřich Pokorný, který předtím kontroloval veškerou korespodenci a spisovou agendu Preisse a opatřoval ji svými poznámkami. Tak například Preissova dcera si stěžovala paní Haně Benešové, že štkpt. Bedřich Pokorný zadržuje jejich poštu – tato stížnost skončila opět na stole kpt. Bedřich Pokorného, byť nebyl zpracovatelem Preissova případu.
Později vyšlo najevo, že odstranění generála Bartíka bylo splnění stranického úkolu uloženého přímo Rudolfem Slánským s cílem dobývat pozice v bezpečnostním aparátu. Následující den po odvolání gen. Bartíka byl Preiss opět zatčen a na základě telefonické žádosti Ministerstva vnitra opět umístěn Národním prokurátorem Dr. Tržickým do vazby. Nové trestní oznámení vypracované v lednu 1946 si již nezadá s terminologii a konstrukcí pozdějších „stalinských procesů“. Dá se tedy konstatovat, že proti vybrané skupině obyvatel byl již před rokem 1948 uplatňován přístup třídního boje v pojetí práva.
Během své další hospitalizace ve vazební nemocnici Krajského soudu trestního napsal Preiss v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu dopis Národnímu prokurátorovi, ve kterém změnil svoji závěť tak, že svoji sbírku knih odkázal Univerzitní knihovně a sbírku obrazů Národní galerii. Z tohoto důvodu žádal Národního prokurátora o doručení dopisu do Živnostenské banky, aby příslušní úředníci mohli touto poslední vůlí nahradit předchozí uloženou v sejfu. Vězeňský lékař krajského trestního soudu MUDr. Navara upozorňoval na zhoršující se zdravotní stav a odmítal převzít další odpovědnost za vězně-pacienta. Teprve po několika týdnech na zákrok Prokopa Drtiny byl Preiss 27. 4. 1946 propuštěn do domácího léčení, ovšem již v bezvědomí. Dva dny poté zemřel. Spis vyšetřujícího soudce se nedochoval, stejně tak vězeňský spis spolu se záznamy o hospitalizaci.
Mezitím Bedřich Reicin z Vojenského obranného zpravodajství, kde v té době působil na vysoké velící funkci také JUDr. Karel Vaš zpracoval difamační materiál, kterým ničil kariery mnohých důstojníků ale i civilistů. Zpracoval seznam kolaborantů – konfidentů Gestapa, kde byli na seznam mezi naprosto bezúhonné osobnosti zařazeni i skuteční zrádci. Po Preissově smrti poslal Reicin difamační materiál na Ministerstvo vnitra s jasnou instrukcí, že je třeba důsledně postupovat proti Preissovi jakožto proti kolaborantovi a agentovi Gestapa, co nejpřísněji podle Velkého retribučního dekretu a taktéž důsledně konfiskovat Preissův majetek. Reicinovo Vojenské obranné zpravodajství stálo tehdy nad obecnými principy práva a trvalo na tom, že zemřelý může být účastníkem řízení. Ministrstvo vnitra tedy vedlo konfiskační řízení se zemřelým, což byl v té době poměrně častý jev.
Dále je prokázané, že Preiss nebyl nacistickým kolaborantem. Preissova manželka později dosáhla vydání některých svých věcí z konfiskačního seznamu, které byly v jejím výlučném vlastnictví, jiné byly rozkradeny. Preissova dcera a manželka později uspěly u Nejvyššího správního soudu se žalobou na zrušení konfiskačních výměrů, ale tehdejší správní orgány již byly promořeny revolučním duchem, který vítězil nad zákonností, vítězství „pracujícího lidu“ již bylo za dveřmi, takže šance na skutečné naplnění spravedlnosti byla pramalá.
Sbírku knih nyní spravuje Národní knihovna, obrazy, které se nepodařilo rozkrást připadly Národní galerii. Sbírka gramofonových desek je v depozitáři Českého rozhlasu.
Preissův vnuk JUC. Richard Hartmann byl členem správního výboru Všehrdu ve správním roce 1945/46. Patřil k první vlně studentů, kteří byli vyhozeni v poúnorových čistkách. V pozdější situační zprávě StB z května 1948 se uvádí, že JUC. Richard Hartmann emigroval a je ve spojení s představitelem vysokoškolské reakce, bývalým Starostou Všehrdu JUC. Emilem Ransdorfem. Dr. Josef Hartmann v exilu o své odbojové činnosti za války nikdy nemluvil ani mezi nejbližšími přáteli. Často a rád však mluvil před svými přáteli o svém bývalém tchánovi Dr. Jaroslavu Preissovi. JUC. Richard Hartmann zemřel v Kanadě, osamělý a zatrpklý.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster