/   Svátek má:
 

Hrozí zánik slovanských národů?

Autor: Mgr. Zuzana Kaiser Dorazilová

Člověk by musel být hluchý a slepý, aby „nezachytil,“ jak se vzmáhá prosazování (s naprostou samozřejmostí) sňatků homosexuálních párů a s tím souvisejících rodičovských práv, práv na výchovu dětí takovýmito páry. Nu, je skutečně nelehké rozlišit, co je v takovém případě pro dítě lepší. Zda vyrůstat v sociálním zařízení, nebo s homosexuálně orientovaným párem. Nelehké rozlišit pouze na první pohled. Protože se pak nabízí otázka podpory pěstounských rodin, podpora malých zařízení rodinného typu, podpora adopce… Vše souvisí se vším...

Všimli jste si, jak pracuje stát v těchto záležitostech? Jak neskutečně dlouho trvá vyřízení adopce, jak jsou žadatelé o adopci prověřováni a jak stejně nekonečně se vleče řešení profesních přestupků v zařízeních péče o děti? Ale jak briskně jsou děti odebírány svým rodičům, aniž by se jasně prokázala opodstatněnost takového úkonu? O tom se ale rozepisovat nechci. Chci se věnovat tomu, co se přímo dotýká nás všech, kdo jsme rodiči, prarodiči.

Nízká podpora rodičovství, rodin postavených na základě národních tradic a respektujících dobu, která je přece jen jiná, než za dob našich prababiček, (kdy se uzavíraly i sňatky z rozumu), to je obraz dnešní doby. (K tomu připočtěte jev, o kterém jsem psala výše) Fenomén „single“, kdy mladí lidé nemají potřebu se vázat, žijí sami, ale přirozená fyziologická potřeba je vede k hledání protějšku, jenže: Kdo z 30 dnešních mladých má ve svém vědomí rodinné kořeny? Kdo z nich se umí vyrovnat s přirozenými „střety“ v partnerství? Mnoho mladých utíká od řešení problémů. Raději volí žít sami, nezávazně a mnohdy nevázaně. Není dnes nic neobvyklého, když se u nich objeví psychické poruchy, deprese, pocity osamění… Vinu hledají vně, mají pocit vyhoření, marnosti. Pokud mají práci dobře ohodnocenou, vrhají se do víru konzumu, vyhledávají adrenalinovou zábavu a vůbec žijí tak, aby nemuseli za nic nést zodpovědnost. (Samozřejmě jsou výjimky). Hůů, to byla nálož negace a pesimismu!

Ruku na srdce. Víme, že to tak je a také vidíme kolem sebe i ty krásné manželské páry. Ovšem, zajímali jste se někdy o věk těchto rodičů, jejichž děti jsou batolátka? Věková hranice, kdy ženy přivádějí na svět své první dítě je povážlivě vysoká. Stále platí to, že nejvhodnější biologická doba pro početí je kolem 23-25 roku věku. Biologická. A co psychická? Mám pocit, že před třiceti, čtyřiceti léty byly ženy daleko lépe připraveny na roli matky. Mohly za to více funkční rodiny? Větší sounáležitost v rodině i mezi rodinami? Výchova i výuka ve škole? Pozice přirozených autorit? Atmosféra ve společnosti? Možnosti zábavy? Jistě. My všichni si musíme sáhnout do svého svědomí, co jsme (ne)udělali pro to, aby naše děti, mnohdy již dospělé, měly pevné ukotvení v životě, jasné hranice. Nejde však jen o rodiče, prarodiče, či jedince. Ti obvykle jsou ovlivňování jako každý člověk, systémem, 31 řízením státu, země. Pro mne nejvýraznější (původní profesí jsem pedagožka) je obraz školství a kultury. Jen pro připomenutí pár z podstatných „drobností“: Do devadesátých let minulého století byl kladen důraz na národní jazyk ve všech formách - psaná, mluvená, přednes. S tím byly provázány znalosti o národní kultuře. Do kin se dalo chodit i na skvělé filmy mezinárodní kinematografie (Kina náročného diváka). Ve školách fungovaly kroužky národních písní a tanců, rukodělné, přírodovědné, děti trávily většinu času venku, v přírodě, rozvíjejíce svou samostatnost. A to bez nálepky multikulturismu! Netvrdím, že vše se minulému režimu dařilo správně pojmout. Ale nemohu se zbavit dojmu, že jsme v sobě cítili více sepětí se svou zemí, znali jsme mnohem více z obecných znalostí a pamatovali si je, dokázali jsme znalosti propojovat. (Dnes - „něco nevím, tak si to hned vygoogluju.“)

Od devadesátých let se na nás začala hrnout vlna uvolnění, „svobody“, která postupně odnaučila samostatnému myšlení, zodpovědnosti, zesměšnila postupně vše, na co národ mohl být hrdý. Západní vlna přinesla sebou ne-kulturu plytkých filmů a písní plných násilí, hudby, která ničí náš energetický systém a pracuje na podprahovém vlnění, nekonečné seriály odvádějící lidi od jejich vlastních životů, seriály pro mladé, kde je normou žít volně, starat se jen o sebe a důraz je kladen na to, jak vypadá. Do devadesátých let bylo přirozené směrovat se k 32 tomu, že založíme rodinu, (Dnes velké množství mladých vůbec nechce manželství uzavírat, místo vlastních dětí volí adopci na dálku, nebo rodičovství z nejrůznějších důvodů odkládají.

Trendem, jakožto odraz sociální situace je, že rodiče neuzavírají manželství. Já vím, byla jiná doba, vše bylo plánované, možností nebylo tolik, jako dnes. Přesto, co myslíte, dalo by se něco z toho aplikovat i dnes? Určitě. A nyní se konečně dostávám k tomu, co mne přivedlo k napsání tohoto článku. Najednou se mi zcela zřetelně vyjevil jeden fakt: Jako odraz současného směrování nejen naší společnosti, se zvyšuje hranice věku odchodu do důchodu a hranice věku, kdy mladí lidé přivádějí na svět své děti. A teď pozor. Vzpomínáte na to, jak jste trávili prázdniny u babičky a dědečka? Nebo jste dokonce žili a vyrůstali společně s nimi v jednom domě? Jak jste se zcela samozřejmě podíleli na domácích pracích nebo práci kolem doma, na poli? Jak jste po škole, místo do družiny mohli k babičce, nebo babička, či děda byli s vámi, když rodiče měli práci? A jaká je dnešní realita? Většina žen v rozmezí mezi padesátým a šedesátým rokem svého věku se možná stane babičkou ( a to často věk mladých rodičů je nad třicet let, takže až dítko bude slavit dvacetiny, babičce potáhne na osmdesát a rodičům bude často přes padesát.) Na obou stranách - prarodiče i rodiče je ještě povinnost, či nutnost pracovat. (A k tomu si ještě připočtěte často situaci, kdy je potřeba starat se i o generaci ještě starší). Pokud se tento trend bude i nadále zvyšovat, aniž by se prodloužil biologický věk za relativního zdraví a svěžesti, čeká nás naprosté odpojení mezigenerační, odcizení, zapomenutí rodových vazeb, kořenů. Nebude čas se tímto zabývat, nebude, kdo by vnukům a vnučkám předával potřebné informace. Naprosto se vyruší nezastupitelná role prarodičů v životě dítěte. Zdeformuje se role samotných rodičů na organizátory veškerého času dítěte, na jakési jeho - dnešním slovníkem řečeno manažery, kouče… Druhým rozkladným fenoménem jsou smíšená manželství. Manželství mezi bílým etnikem a jiným (Pozor, to není rasismus!!!). Víme o tom, že naštěstí přibývá rodin, které chtějí své děti vychovávat v duchu národních tradic, vychovávat tak, aby si děti vypěstovaly přirozený vztah k přírodě, aby přirozeně rozvíjely své schopnosti...

Jednou z cest jsou rodové školky a lesní školky. Ovšem i zde se stát, jako představitel systému „postaral“ o to, aby měl nad vším kontrolu. Zřízení takového zařízení podléhá MŠMT, které rozhoduje o tom, kdo bude děti vychovávat na základě kvalifikace, ne na základě svých osobních ctností, schopností, znalostí a dovedností, ne na základě skutečného vztahu v dané oblasti, ne na základě své osobní lidské vyspělosti. V případě obejiti MŠMT pak poslední školkový rok, který je povinný, se dětem z neoficiálního zařízení nezapočítává a rodiče mohou být stíhání.

Omlouvám se za tak pesimistický konec. Je však třeba otevřít oči a naplno si přiznat skutečnost. Jen tak, za pomoci znalostí, když pochopíme a porozumíme principům řízení společnosti, porozumíme a pochopíme pojmy, jako je svědomí, rodina, národ, můžeme pracovat na nápravě a návratu k národním hodnotám a ubráníme se jako svébytný národ.

Doporučuji k prostudování (přečtení) informace o plánech na genocidu bílého obyvatelstva Evropy, likvidaci Slovanů: Richard Nicolaus hrabě von Caudenhove Kalergi (1897-1972). Autor programové genocidy evropských národů, zakladatel (1922) hnutí Paneuropan, které předjímalo nastolení Nového světového řádu založeného na Federaci národů řízené Spojenými státy. Harvardský a Houstonský projekt - Plán na likvidaci Slovanů.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster