/   Svátek má:
 

GUADALUPE

Autor: Ladislav Malý

Na světě je jenom několik svatých míst, kde se s naprostou jistotou zjevila Panna Maria. Jsou to francouzské Lurdy, portugalská Fatima a mexické Guadalupe.
Večer objednaný taxík, druhý den ráno v devět zastavil u hotelu a za 150 peset mě odvezl na předměstí Mexico-city, kde se světové poutní svaté místo Gaudalupe nachází; je to vzdušnou čárou asi pět kilometrů, ale auto se však musí prodírat mnoha zácpami megaměsta. Konečně jsem 5. října s rozechvěním překročil bránu poutního místa, a se mnou pochopitelně stovky lidí z různých částech světa. Myslím, že v tu dobu jsem tam byl jediný Čech.

Dominantu místa tvoří vrch Tepeyac s kaplí Zjevení, kde našel 12.12. 1531 na radu Panny Marie Juan Diego rozkvetlé růže. Pod vrchem je nádherná barokní Bazilika Zjevení Panny Marie. Od roku 1985, kdy Mexico-city postihlo velké zemětřesení, při čemž ve městě padaly domy a bylo tisíce mrtvých a zraněných, je stavba Baziliky dost nahnutá, jsou vidět ocelová zpevnění a výztuhy; ovšem do baziliky je možno vstoupit; stále se zde modlí desítky lidí, já mezi nimi. Před Bazilikou je obrovské nádvoří, kde se zřejmě konají při některých zvláštních příležitostech mše.

Vedle staré barokní Baziliky postavili po zemětřesení z roku 1985 nový chrám, novou Baziliku Panny Marie Gudalupské, která je už proti zemětřesení bezpečně projektovaná. Je vystavěná z betonu a je to jakési obrovské rondo, kulatý půdorys kam se vejde tisíce lidí a očividně je projektovaná pro tzv. moderní mši sv., v lavicích např. není klekátko, schránku s Nejsvětější svátostí byste marně hledali u oltáře, protože ten není, na jeho místě stojí obrovský kříž a tzv. obětní stůl. V postranní Baziliky jsem sice viděl řadu zpovědnic, ale z tisíců návštěvníků neměl o ně nikdo zájem. V nové bazilice se každou hodinu slouží mše sv. za účasti tisíce lidí, přičemž struktura mše NOM je stejná jako u nás, až na melodičtější zpěvy, jež davy lidí nadšeně zpívají.,

Odpoledne jsem byl svědkem jakési slavnosti: Na obrovské nádvoří před Baziliku přišel barevný průvod lidí, v čele na nosítkách nesli sochu Panny Marie, kolem krojovaní lidé, muzikantská kapela s širokými sombrery na hlavách, kde vynikají hlavně trumpety, temperamentně hrála mexické lidovky i sakrální muziku, do toho všeho lidé zpívali a táhli do nové Baziliky, kde byla později mše sv. Myslím, že to byli lidé z venkova, kteří sem přijeli autobusy, aby poděkovali Pánu Ježíši a Jeho a své duchovní Matce.

Koncem července 2002 navštívil papež Jan Pavel II při své 97. apoštolské cestě Gudalupe; v Bazilice svatořečil Juana Diega, indiána, jemuž se Panna Maria zjevila, co by krásná indiánská dívka.

Pro ty, kteří nevědí, co se tenkrát v 16. století stalo na území dnešního Mexika, vypisuji informaci z Wikipedie, nikoliv z nějakého katolického věstníku:

V prosinci roku 1531 šel padesátisedmiletý prostý indián Juan Diego Cuauhtlatoatzin ze své vesnice Tulpetlác do města Mexikana mši a k výuce katechismu. Počínalo se teprve jitro, když došel k úpatí kopce Tepeyac. Z vrcholu kopce uslyšel zpěv, který zněl jako by to zpívalo množství nádherných ptáků. Zastavil se a upřel zrak k vrcholku kopce, ve směru kde se objevuje vycházející slunce. A když zpěv ustal a vše zmlklo, uslyšel, že ho někdo z vrcholku volá. Vyšel tedy na kopec a na vrcholku spatřil stát vznešenou Paní, která jej zvala, aby přistoupil blíže. Dívka indiánského vzezření a tmavé pleti se představila jako Svatá Maria, vždy Panna, Matka Boží a požádala ho, aby vyřídil biskupovi, že jí má na tomto místě postavit kostel, aby zde mohla ukázat svůj soucit, dobrotu a pomoc. Biskup ovšem historce od příslušníka méněcenného národa neuvěřil. Panna Maria poslala Juana Diega k biskupovi ještě jednou, a tu biskup řekl, že aby uvěřil, potřebuje nějaké viditelné znamení. V dalším zjevení na úpatí kopce poslala Panna Maria Juana Diega na vrcholek, na místo kde se mu poprvé zjevila, natrhat růže. Ačkoliv byl prosinec a mrzlo a na zmíněném kopci rostly jen kaktusy, našel Juan Diego zmíněné místo porostlé kvetoucími růžemi, a tak jich natrhal tolik, kolik se mu vešlo do jeho pláště, indiánské tilmy. A když je pak před biskupem vysypal na podlahu, vytvořil se na vnitřní straně pláště před užaslými svědky obraz Panny Marie Guadalupské. Biskup byl okamžitě přesvědčen a na místě zjevení dal postavit kostel. Na žádost Panny Marie bylo toto místo nazváno Guadalupe. Toto jméno nemá nic společného se španělštinou a je možné odvodit je z aztéckého slova "Coatlaxôpeuh", které znamená "rozšlápla jsem hada".

Studie obrazu Madony:

Plášť Juana Diega s obrazem Madony z agávové látky ze 16. století, který se měl nejpozději po 40 letech rozpadnout, je naprosto zachovalý.
Obraz údajně nenese žádné stopy tahů štětce, je barevný a svěží, ale barviva se nedaří identifikovat, nepodobají se ničemu, co se v malířské technice používá. Barvy podobně jako perleť mění svůj odstín podle toho z jaké vzdálenosti a pod jakým úhlem obraz pozorujeme. Technika zobrazení v lecčems připomíná obraz na turínském plátně. Kresba je zde pouze na povrchu, nevpitá dovnitř.
V roce 1951 obraz fotografoval jeden fotograf z Mexika a přitom také udělal zvětšeninu tváře. Při sledování lupou si všiml v očních pupilách obrysů tváře. Biskupem následně sestavená komise zjistila, že se jedná se vší určitostí o Juana Diega, jehož dobový portrét se zachoval. A to je umístěno v oku o velikosti špendlíkové hlavičky. Zajímavé je, že se obraz zrcadlí na pupile, když na ni dopadá světlo, obdobně jako u živých lidí, fotografie tuto vlastnost nemají. Oči na obraze se proto do určité míry chovají jako oči živého člověka. Obraz v očích má dokonce sférické zkreslení, jaké musí mít, když se zobrazuje na kulové ploše. Výzkum v roce 1962 za použití dokonalejší techniky a většího zvětšení pak odhalil v očích Panny Marie ještě další postavy. Obraz je tak perfektní, že je možno identifikovat celou situaci. Jedna postava se dívá na Juana, druhá se mu dívá přes rameno. Ve druhé postavě byl rovněž podle dobového obrazu identifikován překladatel Juan Gonzales, který tenkrát stál vedle Juana Diega. Třetí postava je nezřetelná, ale zřejmě to bude světící biskup Ramirez y Fuenleal, který byl při audienci také přítomen. Uvědomíme-li si, že obraz vznikl při audienci Juana Diega před biskupem Zumárragou, vyplyne nám z toho, že zobrazuje scénu při vysypání květů z pláště. Protože se scéna zobrazuje v oku Panny Marie, ozřejmuje se nám nejen, že byla vzniku obrazu přítomná, ale také, že stála vedle biskupa Zumarragy, aniž ji ovšem kdokoli viděl. Plášť se pak zachoval jako inverzní barevný film ve fotoaparátu a neviditelnou Madonu zachytil. Tento závěr podpořil i zástupce firmy Kodak v Mexiku, který v roce 1963 prohlásil, že obraz na plášti se svou podstatou mnohem více podobá fotografii než namalovanému obrazu.
Po tomto zjištění byl proveden vědecký výzkum pláště profesory z univerzity na Floridě. V roce 1979 dospěla komise k závěru, že obraz na plášti z roku 1531 není možno vědecky vysvětlit. Infračervené zkoušky prováděné fyzikem Philipem Callahanem z NASA potvrdily, že na obraze neexistuje podmalba ani podklad. Na obraze není také ochranná laková vrstva. Bez podkladu by se plášť musel už před staletími rozpadnout a bez ochranné vrchní vrstvy by se už obraz musel dávno zničit, protože byl vystavován velmi dlouho kouři svíček, dotekům zbožných poutníků a dalším znečištěním. Obraz si přesto zachoval svoji původní svěžest. Je dokonce vytvořen tak, že využívá hrubý vzor tkaniny k docílení prostorové hloubky obličeje.


Tolik Wikipedie. A tolik také jedna část Ameriky, ta latinská. Všimněme si ale taky té druhé části Ameriky, té severní.

Tak jako střední Ameriku, tak i tu severní část obsazovali ziskuchtiví lidé bílé rasy, kteří v místních domorodcích viděli zvěř, kterou je nutno střílet, asi jako klokany v Austrálii. Je ale třeba vidět, že střední i jižní část Ameriky, jež byla pod egidou katolické církve, po zjevení Panny Marie v Gudalupe vraždění přestalo, neboť Panna Marie svým pláštěm do své ochrany zahrnula i je, domorodé Indiány. Začala jejich pozvolná a systematická evangelizace a výsledek je ten, že Indiáni vytvářejí moderní národy latinské Ameriky. A tak bílý muž v katolické části Ameriky dával do rukou indiánům Bibli a stavěl pro ně školy, zatímco v severní části Ameriky bílý muž do rukou Indiánům dával „ohnivou vodu“, aby je dokonaleji zdecimoval.

Celou severní část Ameriky si pro sebe uzurpovala Anglie, duchovně pak různí Lutherovi pacholci z tzv. evangelických církví. V roce 1776 se tehdejší anglické kolonie osamostatněly a vytvořily Spojené státy Americké. Duchovním otcem této secese od Anglie byli zednářské lóže a zbohatlé skupiny Židů, jejichž jediným cílem bylo exploatovat zemi a zbohatnout, přičemž se oháněli a stále ohánějí tzv. svobodou jedince a tzv. lidskými právy. Čili uloupit zemi Indiánům a je, pokud budou překážet, zlikvidovat. A tak začalo genocidní vyvražďování místního obyvatelstva, a pozor – v rámci svobody člověka! Dneska můžeme hovořit o indiánském holocaustu, ti co zbyli, ta hrstka zdecimovaných, byla zkoncentrována do tzv. rezervací, odkud se nemohli hnout. Až v roce 1960 tehdejší prezident Kennedy jim udělil svobodu pohybu a dostalo se jim omluvy.

Po skončení druhé světové války se v Norimberku konal soud s tzv. válečnými nacistickými zločinci. Ironií dějin je, že soudci byli ze zemí, jejichž vlády v minulosti a ne tak dávné, podobnou genocidu jakou způsobili nacisté, rovněž národům způsobili, a sice Sovětský svaz a USA.

Na příkladu života Indiánů v latinské Americe, a genocidy Indiánů pod egidou tzv. lidských práv a svobody v USA, pozorný pozorovatel jistě pozná rozdíl. A tento rozdíl křičí do přítomnosti a varuje před sionistickou lžidemokracií a před všemi, kteří nás chtějí zmanipulovat a nakonec duchovně zavraždit.

V Praze, 21.10.2018, www.narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster