/   Svátek má:
 

SMUTEČNÍ OZNÁMENÍ

k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (dále Istanbulská úmluva)

Vážení přátelé pozůstalí,

nejprve přijměte upřímnou soustrast k společenskému úmrtí žen jako jakýchkoliv partnerek, rodinných příslušnic a známých v soukromí a v běžném společenském životě.

Výňatek z úmrtní zprávy po těžké dlouhodobé zákeřné nemoci:

Článek 3 – Definice

Pro účely této úmluvy:

a) “násilí vůči ženám” je chápáno jako porušování lidských práv a forma diskriminace žen a budou se jím rozumět veškeré činy genderového násilí, jež vyústí anebo mohou vyústit ve fyzickou, sexuální, psychickou či ekonomickou újmu či strádání žen, včetně hrozeb takovýmito činy, donucování nebo svévolného omezování svobody, ať k nim dochází na veřejnosti nebo v soukromí.

b) “domácím násilím” se rozumí veškeré akty fyzického, sexuálního, psychického či ekonomického násilí, k němuž dochází v rodině nebo v domácnosti anebo mezi bývalými či stávajícími manžely či partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí nebo sdílel společnou domácnost s obětí;

c) pod pojmem “gender” se rozumí společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže.

d) “genderově podmíněné násilí vůči ženám” znamená násilí, jež je zaměřeno na ženu proto, že je žena, anebo násilí, jemuž jsou vystaveny především ženy;

e) “obětí” se rozumí jakákoli fyzická osoba, jež je vystavena chování specifikovanému v bodech a) a b);

f) “ženami” se rozumí i dívky mladší 18 let.

Dnem vydání úmluvy a po jejím prostudování s důvodovými zprávami a všemi pro a proti, tam publikovanými, mi nezbývá, než považovat jakoukoliv komunikaci s ženami v mém běžném životě za existenčně nebezpečnou.

Ačkoliv vágní, bez mantinelová definice slova „gender“ bodu c) ve mně nezanechala žádnou informační stopu a nijak mne nedojímá, Istanbulská úmluva ve mně vyvolala takovou genderofobii, že pro mne a pro můj klidný život bude lepší považovat ženy pro mne za společensky mrtvé bytosti, abych některým z nich, byť nechtíc, nezpůsobil násilí ve smyslu shora citovaného článku 3 úmluvy, třeba svým způsobem humoru.

Je mi jasné, že není snadné takovou genderofobii v Evropské unii vyléčit, snad jedině likvidací Evropské unie, pak by mohla u mne připadat v úvahu snaha o exhumaci žen.

Vkrádá se mi myšlenka, jestli úmluvou vyvolaný genderofobní strach z žen není na mně páchaným násilím ve smyslu článku 3 úmluvy, jestli vlastně nejsem obětí ve smyslu odstavce e) článku 3. Uklidnilo mě vědomí, že nejsem žena, takže to, co popisují odstavce a), b), c) a d) se mi přihodit nemůže.

Začínám se ale bát vyjít na ulici, abych se náhodou s nějakou ženou nepotkal a podle odstavce a) se s ní neocitl někde na veřejnosti nebo dokonce v soukromí (tím nemíním intimní). Kdybych těm, které mne osloví, sdělil, že ve smyslu Istanbulské úmluvy mám genderofobii s nimi komunikovat, mohly by to považovat za násilí ve smyslu článku 3 úmluvy.

V úvahách o možnosti zneužití této úmluvy k intrikám vůči mužům se zdám paralyzován tím, že intrikaření je ženám natolik genderově vlastní, že patří mezi chování, aktivity a atributy podle odstavce c) článku 3, a i když tato Istanbulská úmluva, jako typický projev feministických intrik, je sama o sobě intrikařením, pak toto konstatování je v důsledku bodu c) projevem genderového násilí podle bodu a), ačkoliv intrikaření je mnohdy mnohem nebezpečnější a zákeřnější než v důvodech úmluvy všemožně skloňovaná větší mužská síla. Z hlediska zneužití úmluvy jako prostředku intrik žen (spíše zhrzených) vůči mužům je úmluva dokonalou samosvornou soustavou - tautologií.

Zejména mám obavu ze špehů v nekontrolovatelných "neziskových" organizacích vykazujících aktivitu směrem do rodin a do soukromí v bodech a) a b), při prokazování těchto aktivit při boji o státní dotace.

V tomto smyslu musím také vyslovit upřímnou soustrast české advokacii, ona ví proč.

Z této úmluvy a z jejích tvůrců se mi dělá tak zle, že to považuji za hlubokou genderújmu ve smyslu záměru jejích iniciátorek.

Totálně mne šokuje, že zlatá slova - požadavky úmluvy - bychom neuměli chránit v rámci stávajících zákonů. Uměli! Jenže z textu zřetelně vystupuje do popředí stesk po dokonalejších bonzácích - udavačích.

Totéž platí pro naši úroveň vzdělávání v morálce, kterou jsme přejmenovali na etiku, a přetváříme na etiku udavačství. (Morálka je osobně mnohem závaznější, a to se nehodí.)

Ne, že bych měl radost domýšlet úmluvu ad absurdum, ale mám podezření, že ona sama taková absurdní je.

Ing. Mgr. Jiří Hamouz, Praha, 24.10.2018



© 2010 Národní sjednocení | webmaster