/   Svátek má:
 

ORWELLOVSKÝ ROK 2018 – ODSOUZENÍ A. B. BARTOŠE

Autor: Vít Skalský, člen Národní demokracie, Plzeň

(Autor ve svém brilantně napsaném článku na příkladu absurdního soudního procesu s A. Bartošem upozorňuje a varuje českou společnost před „gumovými“ paragrafy, které náš parlament implementoval do trestního zákona ČR, a také se soudní praxí, která si v ničem nezadá se soudy komunistické justice - pozn. L.Malý)

Adam Bartoš byl odsouzen za zpochybňování a popírání kulatého čtverce

V rozsudku, který shledal Bartoše vinným je uvedeno, že zpochybňoval něco v minulosti, navzdory tomu, že je to NOTORICKY známou historickou skutečností (i když je notoricky známou historickou skutečností). Dále odsouzený hanobil a podněcoval nenávist (respektive autoři knih, které publikoval). Celý rozsudek se jeví jako nesmysl, odporuje logice i principům vědy, právní filosofii a pravděpodobně i stavu společenské reality. Například § 405 trestního zákona, tzv. popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia je už asi sám o sobě právním a logickým paskvilem. Lze napsat, že existuje kulatý čtverec, přesto jeho existence je logicky i ontologicky vyloučena, protože kulatost znemožňuje čtvercovitost. Zákonodárce může napsat, že je trestné popírání a zpochybňování genocidia, realizovatelnost je však logicky neuskutečnitelná.

Zpochybňování (nalézání chyb) i popírání (popření-pře, spor) jsou významnými nástroji ve vědě i v procesu západního práva. Výsledkem zpochybňování i popírání je nalézání skutečnosti, jedná se o racionální nástroje. Jestliže zpochybňování a popírání je vyvráceno, pak se jedná o afirmaci poznávané skutečnosti. Jestliže k vyvrácení nedojde, pak zaniká posuzovaný předmět (v naší situaci genocida). Další možnost nutně neexistuje. Zpochybňování i popírání musí být vždy vítané, nikdy trestné. Bartošova věta, že popírání není zločin, se zdá být obžalobě také trestná. Něco podobného je v jednadvacátém století na západě naší polokoule naprosto absurdní!

Obžaloba věděla, že trestnost popírání a zpochybňování musí být odvozené nějakým autoritativním určením popíraného-zpochybňovaného (jinak by si mohl kdokoli navolit jakoukoli verzi, za ní pak vymáhat trest, odškodnění a odpovědnost). Tuto autoritu spojila s notorickou známostí historické skutečnosti. Notorická (notorický-všeobecné známý z lat.) známost historické skutečnosti je opět nonsens stejně jako kulatý čtverec. Stačí existence jednoho protichůdného názoru a již se nejedná o notorickou známost daného předmětu (v našem případě stačí přítomnost obviněného s jiným názorem-, pak se vztahuje notorická známost k přítomným s různými názory, jako se k sobě vztahuje kulatost a čtvercovitost). Všeobecnost poznání je takto rozporovaná, stačí jedno popření nebo zpochybnění a nutně tím padá všeobecné (notorické) poznání v dané skupině poznávajících. Zde musí nastoupit věda, která prostřednictvím vědeckých argumentů (pozorování, zkoumání, posuzování technických možností apod.) hledá odpověď. Tato odpověď nemůže být konečná, protože v oblasti empirických věd neexistuje trvalá verifikace (dogmatizace), ale je možná pouze falzifikace (jak říká spolu s dalšími židovský teoretik věd Karl Popper). A samozřejmě i historie jako věda, i když nepatří do oblasti exaktních oborů, musí pracovat se zpochybňováním a popíráním jako se svým základními poznávacím nástroji. To, že Bartoš byl odsouzen za zpochybňování a popírání kulatého čtverce, říká soud, autor tohoto textu pouze logicky správným způsobem parafrázuje odůvodnění rozsudku.

Notoricky známé skutečnosti neexistují v žádné podobě, jestliže správně bereme poznání jako proces, který je bytostně závislý na vyvracení námitek nebo antitezí (zpochybňování, popírání). Vědecký poznatek, že Země obíhá kolem Slunce, není notoricky známý. Vychází z racionálních argumentů a poznatků věd, neopírá se o notorický konsensus poznávajících. Například muslim věří, že tomu tak není. Upřednostňuje víru před racionálním poznáním, proti němu však nastupuje vědec, který jeho tvrzení popírá a zpochybňuje prostřednictvím matematizace skutečnosti a observací. Podobně je tomu v západním právním systému, presumpce neviny je existenčně závislá na připuštění zpochybnění a možnosti popření viny obviněného. Z uvedeného je zjevné, že racionální poznání je ve své podstatě závislé na zpochybňování a popírání, které následně je popřené a vyvrácené nebo potvrzené a dokázané. Vše co neprojde tímto filtrem, musíme považovat za něco nedokázaného, za něco, co je pouhým mýtem (není však jasně dané, že některý mýtus nemá pravdivý základ). V západní společnosti pak není možné odsuzovat lidi na základě popírání mýtů. Reálně popírá (s efektem faktického popření) soud, když zakazuje námitky (procesní, logické zpochybňování-popírání). Libovolně stanovené genocidy pak nemůžou být závazně předávány k věření, ani nemůžou být subjektem trestného činu ve smyslu ospravedlňování a schvalování. Asi nemá cenu v tomto exkurzu dále pokračovat, protože krátké zamyšlení není určené žákům zvláštních škol (jestli to lze říci po školské inkluzi).

Jiná situace nastává v § 405 tr.z. u pojmů ospravedlňování a schvalování. Zde je předpoklad souhlasu obžalovaného s genocidou (respektive autorů, které publikoval). Nic podobného, samozřejmě, soud těžko může Bartošovi dokázat, protože to nečinil a nečiní to, což se asi také týká autorů knih, za jejichž publikování byl Bartoš odsouzen. Ospravedlňování a schvalování genocidy jsou v zásadním rozporu s principy západního myšlení a radikálně nabourávají západní hodnoty, a právě k těm se Bartoš explicitně hlásí. Západní kultura dokonce podřazuje jiné kultury, které mají ke genocidám pozitivní vztah. Zde bychom dokonce mohli chtít, aby za schvalování byli odsuzováni multikulturalisté, když některé kultury genocidu přijímají a multikulturalista říká, že jsou stejnohodnotné (ospravedlňuje a schvaluje jejich obsah); ale tuto problematiku bude zmíněna až v pojednání souvislostí dalších paragrafů, na jejichž základě byl předseda politické strany Národní demokracie pravomocně odsouzen.

Paragrafy trestního řádu 356 a 355 mají podobný obsah. Trestají hanobení nebo podněcování k nenávisti k jiné rase, etnické skupině, náboženství apod. Bartoš se toho měl dopustit tím, že paušálně přisuzoval Židům jen špatné skutky a vlastnosti. Chtělo by se říct, že asi vycházel z nějakých ‚notorických pravd‘, ale nebudeme používat nesmyslný slovník politického soudu, který by jistě ‚notoricky známé skutečnosti‘ v tomto případě odsuzoval-vyvracel, zpochybňoval. Zaměříme se v daném kontextu na posouzení dvou pojmů a jejich aplikace v trestním právu, právě tyto pojmy sehrávají v odsouzení pojednávaného politika klíčovou úlohu.

Co je hanobení nebo nenávist? Hanobí ten, který někoho přivádí do hanby (dehonestuje), nenávidí ten, který k někomu v silném emočním nastavení, které je opakem lásky (nenávist je pojmovým korelátem lásky). Oba termíny jsou v křesťanském prostoru srozumitelné. Křesťanský kontext zavazuje k blíženecké lásce a hana (vyvolává ostudu) je daná pevným hodnotovým řádem, jehož porušení hanbu vyvolává. Hanobitelé i nenávistníci jsou společensky jistě nebezpeční. Problém přináší interpretace obsahu paragrafů, která má filosofickou, teologickou a psychologickou stránku. Paragraf nemá konkrétní předmět (materiálně spáchaný trestný čin), ale zasahuje do oblasti mysli. Nejedná se o psychické nebo filosofické motivace pachatele, zde jde o hanu a nenávist samu o sobě. Asi nejde o jednotlivce, který nenávidí nebo sám pociťuje někoho dalšího jako pohaněného. V paragrafu jde o hlásání, tj. o snahu, aby někdo další sdílel psychický-mentální stav jako hlásající nebo hanobící. Situace se nám podobně jako u paragrafu, který trestá popírání a zpochybňování, přesouvá do orwellovsko-kafkovské dimenze. Překvapivě zde také dojde ke kouzelnému obratu, u něhož je třeba se rovněž zastavit. Totiž označený hanobitel je sám hanoben tímto stigmatem (kdo někoho haní, stojí sám v hanbě), stigmatizovaný nenávistník je sám nenáviděn (nenávist vyvolává opět nenávist).

Soud identifikoval Bartošovo šíření nenávisti prostřednictvím ‚přisuzování Židům jen špatných skutků a vlastností‘. Jak ví soud, že se nejedná o lásku? Když otec přisuzuje synovi jen špatné skutky a vlastnosti, nemusí se jednat o vyjádření mezigenerační nenávisti, ale může jít o projev lásky, kdy se otec snaží svého potomka napravit. Bartoš je jako křesťan jistě zavázán blíženeckou láskou a jak je definováno, bližní jsou všichni lidé, včetně našich nepřátel. Kde soud bere jistotu, že Bartoš chce Židům ubližovat (nenávidí je), proč by je nemohl chtít v lásce napravovat? Jestliže Židé škodí Bartošově národu, proč by je nemohl kritizovat? Blíženecká láska má hierarchii, milující musí více milovat lidi jemu blízké než jejich nepřátele. Proč soud nedefinoval skupinu, vůči níž je směrovaná nenávist? Žid s velkým Ž (etnický příslušník skupiny) je něco jiného než žid s malým ž (člen náboženského okruhu). Jestliže Bartoš myslí židy s malým ž, pak soud nepostihuje jeho kritiku, kterou určuje jako nenávistnou. Kritika kulturně náboženského doktríny má samozřejmě zcela jiný rozměr, než kritika případně popis (podle soudu nenávist) etnické nebo rasové skupiny.

Kafkovsko-orwellovské zaujetí soudu v Bartošově kauze knih nemá hranic. Trestání hanobení a šíření nenávisti má podobné kontury jako trestání popírání a zpochybňování. Když je trestáno šíření nenávisti, proč u nás můžou být legitimně satanisté? Satan je v teologickém pojetí hlavním zdrojem veškeré nenávisti ( jde o aspekt zla). Satanisté by se však hájili, že nejsou vedeni principy nenávisti, ale lásky. Satan sám sebe miluje více než Boha, to je problém. Z jeho sebelásky pak pramení nenávist vůči Bohu i jeho stvoření. Zakážeme nepřiměřenou sebelásku jako zdroj nenávisti? Co na to liberálové? Není i jejich sebeláska nepřiměřená? Vždyť nenávistník Satan byl prvním liberálem (řekl nesloužím). A co zločiny z lásky? Komunisté nepřiměřeně milovali pracující lid. Z této lásky mohla vzniknout nenávist až na smrt k vykořisťovatelům, ze které vzešel největší holocaust v dějinách lidstva (bolševických obětí může být 100 mil. a více, nebudeme polemizovat, abychom nezpochybňovali). A kde vzal soud, že všechny vlastnosti, které Bartoš Židům přisuzuje, jsou nutným zdrojem nenávisti ostatních?

Ve slavném filmu Wall Street, který natočil židovský režisér podle skutečného příběhu židovského podvodníka, říká židovský představitel hlavní role něco v tom smyslu, že chamtivost je zdrojem pokroku společnosti. Jsou-li židé chamtiví, máme je proto nenávidět? Soud říká, že předseda politické strany je vinný z šíření nenávisti vůči Židům, že jim přisuzuje jen špatné vlastnosti. Co když je nepřisuzuje, ale popisuje? A co když někdo nepřiměřeně miluje skupiny uvedené v zákoně o šíření nenávisti? Nepovede tato láska k dezinterpretacím? Když někdo miluje nějakou entitu, přisuzuje jí jen ty nejlepší vlastnosti. Adekvátní popis mu pravděpodobně přijde jako nenávist (častý případ třeba ve vztahu multikulturalistů k islámu). Co má společného láskyplný popis s pravdou? Hledá soud pravdu nebo nenávist? Zakážeme hlásání nepřiměřené lásky, když láska má ve společenské dimenzi (možná nutně) sourozence v podobě nenávisti? A nakonec, jaké vlastnosti přisuzuje soud Bartošovi, nešíří tak sám nenávist vůči odsouzenému tím, že ho z nenávisti usvědčuje (jeho nenávist v odůvodnění rozsudku popisuje)?

Orwellovsko kafkovský kruh se uzavírá. Jedinec usvědčený z nenávisti je sám hoden největší nenávisti. Označit někoho za nenávistníka je jeho největší dehonestace (hanobení). Co když se pojmy hanobení a šíření nenávisti se neobjevily v trestním zákoníku náhodou? Můžeme uvážit situaci, že židovští myslitelé z Frankfurtské školy, popsali známý obrat z ‚já nenávidím‘ (myšleno nenávist vůči židům) ze zdroje ‚oni nenávidí‘ ( myšleno nenávist vůči židům za jejich domnělou nenávist k ostatním), nelegitimně? Co když západní bělošská-křesťanská civilizace není nenávistná? Je možné, že příslušník Západní civilizace, když nenávidí, nenávidí navzdory svému kulturně hodnotovému zařazení, zatímco žid když nenávidí Gojima (nežida), tak nenávidí v souladu se svými hodnotami? Lze uvážit, že židé při kritice Západu si pouze nastavují zrcadlo? Pak by se mohli rázem na lavici obžalovaných z nenávisti ocitnou především židé!

Samotným vrcholem nenávisti je genocida. Genocida je výsledkem smrtelné nenávisti. Zdá se, že genocida ze strany bolševiků (možná židobolševiků) dnes není vyzdvihována. Jde především o genocidu Židů strojním způsobem v průběhu války ze strany Němců. Revizionista David Irving přišel s tvrzením, že plynové komory neexistovaly, protože o nich za války nevěděla britská zpravodajská služba. Z toho, že někdo něco nevěděl, nelze vyvodit, že něco neexistovalo. Nicméně díky jeho poznatku můžeme s jistotou konstatovat, že jestliže plynové komory existovaly, pak byly tak dokonale utajené, že o nich rozhodně v té době nemohla vědět širší německá veřejnost. Žádný celo-německo-nacistický konsenzus ve věci židovského holocaustu se nikdy nekonal. Nelze obviňovat Němce, že jsou strůjci genocidy a při zachování jejich identity k další podobné genocidě směřují. To je nenávistný postoj! Už vůbec nelze obviňovat z účasti na holocaustu další evropské národy a evropskou kulturu vůbec. O těchto záležitostech musí být povolená svobodná diskuse právě proto, abychom nenávisti čelili. Kolektivní osvětimská vina západní civilizace je nebezpečným a nenávistným mýtem, jenž vyvolává sám o sobě zhnusení nad stigmatizovanou skupinou a tlak na její likvidaci.

Odsouzení předsedy politické strany za popírání, zpochybňování, šíření nenávisti a hanobení je iracionální, zásadně koliduje se základními principy západního práva. Zákonodárci implementováním těchto pojmů do trestního zákoníku otevřeli Pandořinu skříňku nenávistných interpretací a odsuzování svobodných a možná pravdivých názorů. Do věznice může být posílán kdokoli skoro za cokoli, v tomto je určující pouze ideologické směřování osazenstva soudu (šíření nenávisti má nutně relativní interpretace stejně jako ostatní pojmy, které mají zachytit ideozločiny). Soud nemá nástroje na to, aby v politické oblasti rozlišil ‚nenávist‘ od pravdy. Stíhání nenávisti je pouze špatně maskované pronásledování svobodných názorů. Kdyby byl vydán soubor zakázaných myšlenek a informací, mělo by to logiku. Kategorizace názorů podle lásky a nenávisti, hanobení a chvály onu logiku postrádají, přesto slouží stejnému cíli. Jestliže měl soud v úmyslu pronásledovat nepohodlné nebo nebezpečné politické postoje a přitom setrvat v souladu s ústavně zaručenou svobodou projevu, pak zklamal na celé čáře. Svobodně a kriticky myslící jedince soud neoklamal. Mlžením o Bartošově nenávisti, zpochybňování a hanobení vytváří mimikry pro politický rozsudek. Soud vynesením ryze politického rozsudku redukoval svobodu v naší zemi na pouhé vyprávění. A můžeme se systémem, který potírá práva a svobody, sympatizovat? Paragraf 404 říká, že nesmíme (trestá projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka). Pak tento systém, ve kterém žijeme, asi musíme milovat, když sympatie k potlačování svobod jsou zakázané?br Orwell se o pár let zmýlil, jeho román 1984 měl situovat do ČR v roce 2018.

© 2010 Národní sjednocení | webmaster