/   Svátek má:
 

Ekumenismus střízlivým pohledem

Autor: P. Stanislav Přibyl, odborná publikace „Ekumenismus a právo“ (Brno, 2006)

Hodnocení jakéhokoli jevu by mělo reflektovat výchozí stav věcí. Například postoj naprostého odmítání ekumenického úsilí mezi křesťanskými církvemi nebere do úvahy situaci Evropy v období Třicetileté války, kdy se konfesní rozdíly staly roznětkou nekončícího procesu masakrování obyvatelstva a ekonomického i duchovního rozvratu našeho kontinentu. Bývá to pak často nepřízeň vnějších podmínek, jež za změněných okolností spojí ty, kteří by jinak stáli na opačných stranách barikády. V nacistické vražedné mašinérii koncentračních táborů se v zápase o holé přežití stíraly konfesní rozdíly obětí, trpících často za křesťanské vyznavačské postoje. Tito stateční lidé nacházeli útěchu a oporu ve víře v Boha a v sílu spasitelského Kristova činu, ať šlo o vězně katolického nebo třeba evangelického vyznání. Není proto náhodou, že události Druhé světové války, kdy bylo ohroženo prakticky celé lidstvo, přivedly také Katolickou církev do bezprostřední blízkosti do té doby již soustavně pěstovaného a organizačně rozvinutého ekumenického hnutí, jehož se dosud účastnily především církve pocházející z reformace a poněkud zdrženlivěji také církve křesťanského Východu stojící mimo jednotu s Katolickou církví. Ta však jakoukoli účast na ekumenickém hnutí velmi dlouho sveřepě a vytrvale odmítala.

Tento dřívější postoj Katolické církve vyžaduje dnes především porozumění a nikoli úšklebky nad tím, jak byla Církev zpozdilá a až jako poslední přistoupila k něčemu tak nezpochybnitelně ušlechtilému, jako je ekumenismus. Nelze totiž zapomenout, že protestantská reformace znamenala ve svých důsledcích popření četných základních prvků struktury a života Církve. Ve hře bylo něco tak drahého a především nezbytného, jako jsou zejména svátosti, ale také legitimita církevních úřadů a svěcení, mariánská úcta, liturgie a tolik dalších projevů života a víry církve. Mnozí z těch, kdo se nasazovali v protireformačním boji, byli mimořádně významnými duchovními osobnostmi svatého života. Takový Ignác z Loyoly nebo kardinál Bellarmin a zástupy dalších apologetů katolicismu, ale i papežové a další hierarchové, obhajující jedinečnost Katolické církve, vtiskli životu a myšlení Církve nesmazatelnou stopu. Nemohou být jako postavy hluboké víry správně a úplně pochopeni, pokud se jejich tehdejší protireformační zápal považuje pouze za jakousi dobově podmíněnou libůstku či výstřelek. U těch, kteří postrádali jejich osobnostní velikost, jistě vystrkoval růžky i fanatismus, avšak obhajoba katolické víry a praxe v její celistvosti byla vždy především projevem lásky k Církvi a jejímu Pánu. S tímto naukovým dědictvím a zároveň při pohledu na organizační a věroučnou jednotu Katolické církve oproti rozštěpenosti církví pocházejících z reformace není vůbec divu, že Katolická církev považovala účast na ekumenismu za něco zbytečného, ba škodlivého.

Druhá světová válka skutečně znamenala významný obrat. Zatímco papež Pius XI. v encyklice „Mortalium animos“ z roku 1928 ekumenismus ještě zásadně odmítá a eho přívržence nazývá „panchristiani“ (všekřesťané), za Pia XII. již byla vydána roku 1949 instrukce „Ecclesia catholica“, v níž se iniciativy ve prospěch ekumenismu schvalují a biskupům se ukládá nad nimi nejen bdít, nýbrž je i podporovat. Plná přihláška Katolické církve k ekumenickému hnutí na Druhém vatikánském sněmu je pak programově zakotvena v koncilním dekretu „Unitatis redintegratio“ z roku 1964. Tento dokument v sobě nezapře dobově podmíněný optimismus, příznačný pro „zlatá“ šedesátá léta, a proto je také pochopitelné, že cílem ekumenismu nestanoví nic utopičtějšího než obnovení viditelné jednoty církve na této zemi, i když s vědomím, že něco takového není v lidských silách. Všechny odvážné a ve své době novátorské výzvy katolíkům ve prospěch rozvíjení ekumenických aktivit však dekret doprovází bohužel zdaleka ne vždy respektovaným napomenutím, aby se věřící „zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty“. Autentická ekumenická činnost „musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev“ (UR 24).

Po prvotním nadšení z účasti Katolické církve na ekumenickém hnutí se za více než půlstoletí stále více začaly projevovat neuspokojivé tendence: oficiózní rutina, svévolné excesy i přezíravý nezájem. Jalovou rutinou jsou poznamenána zejména zdvořilostní setkávání představitelů církví při rozmanitých oficiálních akcích. Ekumenické bohoslužby povětšinou prozrazují umělou vykonstruovanost a vyznačují se neautenticky vyznívajícími programy, jejichž hlavním smyslem je, aby se nikdo z účastníků v uhlazeném poklepávání na ramena neurazil. Celkový dojem bývá neslaný a nemastný. Ekumenismus je ovládán stupňující se náboženskou korektností. Již se nesmí používat například pro koncilní dekret typické sousloví „odloučení bratři“. Přečíst na ekumenickém setkání třeba některé z dochovaných Husových mariánských kázání (bez uvedení jména jeho autora) by mohlo způsobit poprask, neboť by se příliš „katolickým“ zdůrazňováním Panny Marie znelíbilo představitelům těch církví, které se jinak na Husa odvolávají.

Excesy jsou naopak běžnou součástí vzájemného styku s nekatolíky tam, kde jsou různé podoby svévolného porušování církevní disciplíny běžně praktikovány uvnitř samotné Katolické církve. Jestliže se svátost Eucharistie podává v mnoha zemích běžně jakémukoli návštěvníku kostela, který přijde a nastaví ruce (přičemž ke zpovědi se tam již od pokoncilního období prakticky nepřistupuje), proč by nemohl přijímat bez problémů také kterýkoli nekatolický křesťan? Proto například nepřekvapí běžná švýcarská praxe „výměnného“ přijímání večeře Páně katolíky v evangelické modlitebně jednu neděli, střídavě s přijímáním Eucharistie evangelíky další neděli v kostele katolickém. Avšak také u nás se již v této oblasti leccos „průkopnického“ událo. Ukazuje se, že jádrem problému není až viditelný exces, nýbrž postupná ztráta stále více relativizované a soustavným zpochybňováním nahlodávané katolické víry. Katolické kostely se za této situace vyprazdňují, avšak o to velkorysejších projevů pokroku se musí dosahovat směrem navenek.

Co se týče nezájmu o ekumenismus, ten by mohl být privilegiem takového křesťanského společenství, jež disponuje všemi prvky, které koncilní dekret o ekumenismu považuje za potřebné a Pánem ustanovené. Je zjevné, že tímto společenstvím může být pouze samotná Katolická církev, i když koncilní dekret přímo nehlásá – jak se do omrzení zdůrazňuje – zpětný návrat nekatolíků „do lůna“ katolické církve. Otázkou je, jak jinak ale dospět k nabytí podstatných církevních prvků jasně vyjmenovaných v dekretu: „Ježíš Kristus chce, aby jeho lid rostl věrným hlásáním evangelia a udělováním svátostí prostřednictvím apoštolů a jejich nástupců, totiž biskupů s Petrovým nástupcem jako hlavou“ (UR 2).

Církve pocházející z reformace splňují tato kritéria pouze hlásáním evangelia a jedinou platně udělovanou svátostí, totiž křtem. A kéž by skutečným hlásáním evangelia! Jestliže biblicky zakotvenou věroučnou stavbu reformačních církví již dostatečně podemílal liberální protestantismus předminulého století, dnes samu jejich křesťanskou identitu doslova rozežírá mor přejímání módních politicko-korektních agend genderismu, homosexualismu, multikulturalismu, enveroinmentalismu a dalších. Zvěst o smrti a vzkříšení Krista je zasuta do zaprášených vyznavačských formulí, uznávaných pouze jako zašlé dědictví minulosti. Zato biskupka žijící církevně oddaná se svojí družkou a nechávající odstraňovat kříže z modliteben, aby nebyli uráženi vyznavači jistého nekřesťanského náboženství, je ilustrativním příkladem tohoto současného trendy přístupu. Je pravdou, že i do praxe Katolické církve lze vpašovávat některé tendence v duchu aktivistické módy a vyhovět takovým ideologiím dokonce v samotné blízkosti eucharistického tajemství. Pokud na Zelený čtvrtek dojde k omytí nohou ženě vyznávající ono nekřesťanské náboženství, jedná se o zřejmé přitakání genderismu i multikulturalismu. Eucharistie však i za takových politováníhodných okolností zůstává platnou a je také jednou ze sedmi svátostí, o nichž Katolická církev věří, že je slaví podle vůle Pána.

Tak ostatně věří a konají také s Římem nesjednocené Církve křesťanského Východu, u nichž však chybí spojení jejich platně svěcených biskupů s hlavou biskupského kolegia – Petrovým nástupcem. Aktuální roztržky v současném pravoslaví navíc více než ilustrativně poukazují na nedostatečnost koncepce autokefality, téměř neomezené samostatnosti jednotlivých pravoslavných církví, kdy se kvůli jejich příliš odlišným zájmům nepodařilo roku 2016 svolat všepravoslavný sněm s účastí všech církví a kdy ruský patriarcha může v současných podmínkách církevní situace na Ukrajině vypovědět společenství čestné hlavě pravoslaví, patriarchovi ekumenickému. Pravoslaví si tak řeší především své vlastní vnitřní problémy a k ekumenismu se staví velmi ambivalentně, od relativně vstřícného až po zavile odmítavý postoj. Přitom není důvodu rozdávat zde z katolické strany známky z chování, vždyť tomu není až tak dávno, kdy obdobně štítivá vůči ekumenismu byla sama Katolická církev.

Je zřejmé, že modely fungování církve odlišné od toho, v němž žije a působí Katolická církev, nemohou přinášet dlouhodobě uspokojivá a funkční řešení při současném zaručení základní věroučné jednoty. To nebrání mystifikacím, že koncil údajně opustil výlučnost a jedinečnost Katolické církve pro spásu, tedy její soteriologickou exkluzivitu, onu „samospasitelnost“. Opravdu je tomu tak? K jakým dezinterpretacím a pokřivování je třeba se uchýlit, jakého „ducha koncilu“ je třeba přizvat, aby se zkomolil zcela jasný význam zásadní věroučné teze dekretu: „Neboť jedině prostřednictvím Katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu“ (UR 1,3). Protože se však právě tato klíčová skutečnost opatrnicky zamlčuje, vyjadřuje mnoho katolíků obavy, že sama nastoupená cesta k ekumenické jednotě nebyla z katolické strany rozumným rozhodnutím, a vše co souvisí s ekumenismem tito věřící také ignorují. Nemuselo by tomu tak být, pokud by sama Katolická církev dávala jednoznačně najevo, že důsledně a nezkráceně věří tomu, co věřit má, a bez znejišťujícího zamlžování to hlásala. Harmonie žitých pravd katolické víry je rozhodně přesvědčivější než umně destilovaný zdvořilostní dialog. Nekonečným dialogováním se navíc nezíská apoštolská posloupnost biskupů, platná Eucharistie a vůbec celá svátostná struktura církve. Ta buď je anebo není přítomná, přičemž mnozí nekatolíci ji ve svých církvích postrádají a touží po ní. Bylo by proto z katolické strany chybou rozvíjet ekumenický proces nadále směrem, který je výstižně vyjadřen povzdechem: „katolíci mnoho ztratí a nekatolíci se mnoho nenaučí“.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster