/   Svátek má:
 

CHVÁLA DRUHÉ REPUBLIKY

Autor: Ladislav Malý

Neznám žádnou politickou stranu, která by měla ve svém programu negaci liberalismu, která by stavěla budoucnost našeho národa na stavovské autoritativní společnosti, zakotvené v křesťanských mravních ideálech, tudíž by POLITICKY navazovala na druhou republiku.

Je zde politická strana, říkající si Národní demokracie, která sice program stavovské demokracie v programu má, leč v současnosti to vypadá, že sklouzne do bahnitých vod mainstreamu. Vedení strany zachází s programem jako s kopacím míčem; podle své utilitární potřeby předseda strany ho klidně odkopne do autu.

Strana ND hned zpočátku vzala za vzor tzv. první republiku, začala se utápět v baráčníkovském hejslovanství; středoevropanství je jí cizí, oprašuje veteše rusofilství, za vzor má lidi jako Kramáře či zednáře Rašína, tedy lidi, kteří rozbili Rakousko, a jež současná mladá generace nezná, nic jim neříkají. A navíc – její vedení je programově protikřesťanské, na hony vzdálené českému katolictví. Klade sice důraz na národ, ale která jiná pravicová strana národ zavrhuje? Současná strana ND pokračuje v chybách jejího historického pandánu a pokračuje v politice liberalismu tzv. první republiky, která nakonec svou suverenitu ani nedokázala bránit.

Všechny ostatní politické strany, které se zaštiťují tzv. pravicovostí, jako je DSSS, Koruna Česká, nebo strany Republikánské, anebo všechny ty tzv. strany občanské, jako je ODS, například Patrioti, Občanští konzervativci, ty různé Svobodní atd. atd., všechny se motají v oblasti liberalismu, nejsou s to ho překročit. Liberalismus je produkt Francouzské revoluce a tzv. zednářského osvícenství, jemuž na svět pomohli s velkou vehemencí židovští intelektulálové, tedy společenského systému, v němž se gójové rvou o kost, zatímco za plentou se kdosi směje…


Pro období zhruba od října 1938 až do 15.března 1939 se v českém povědomí vžilo říkat druhá republika. Díky dnešní sionisticko-zednářské propagandě, a předtím úmorně dlouhé bolševické, je dnešním občanům České republiky toto období představováno málem jako předpeklí. Řekněme si alespoň pár důležitých faktů o tomto období, jež pro český národ bylo plné naděje, odhodlání a víry v lepší budoucnost; na druhé straně to byla doba, kdy národ v sobě dusil hořký pláč a žal nad zradou tzv. demokratických mocností.

Po zkušenostech vnitřní a zahraniční politiky tzv. masarykovské republiky, vedoucí představitelé druhé republiky odmítli sionisticko-zednářský recept liberalismu a začali vést náš národ cestou konzervativních hodnot, sociálních jistot a národního vzepětí.

První republika vznikla z vůle mocností jako produkt sionisticko-zednářského plánu pro ovládnutí prostoru střední Evropy, tedy k rozbití Rakousko-Uherské říše a vymazání monarchie z politické mapy. I když se ve Versailles pořád šermovalo se čtrnácti body amerického presidenta Wilsona, Němci žijící v Čechách a na Moravě nebyli se svými požadavky na sebeurčení vyslyšeni, a navíc po celou dobu Masarykovy první republiky se k nim pražská vláda chovala mírně řečeno macešsky; rovněž tak k Slovákům a Maďarům. Celý problém nakonec vyústil do známých událostí ze září 1938, kdy v Mnichově tytéž mocnosti, které stály u zrodu Československa, tuto republiku bez sebemenších skrupulí rozpáraly jako slanečka: z vůle mocností vzniklo Československo - z vůle mocností se toto Československo scvrklo o Sudety! A národ musel velikou urážku a ponížení strpět a sedět v koutku…

Na základě opčního práva, podle mezistátní smlouvy z listopadu 1938, zůstalo v Říši, tedy v Sudetech, na 400 tisíc Čechů, kteří přijali Říšskoněmecké občanství. Ve Vídni pak téhož měsíce byla uzavřená podobná smlouva mezi Slovenskem a Maďarskem o vydání území jižního Slovenska; Slovensko během druhé republiky dostalo konečně tolik touženou autonomii. Ale vraťme se do Čech.

Není sporu o tom, že hlavní spiritus agens rozbití Československa byl Adolf Hitler a jeho vláda. Ale nelze zbavit viny ani sionisticko-zednářské vlády první republiky, „tatíčka“ Masaryka s jeho architekturou státu liberální demokracie, a jeho nohsleda, agenta Moskvy, zednáře Edvarda Beneše. Pražská vláda se k spravedlivým požadavkům národnostních menšin žijících v Československu chovala jako mrtvý brouk. Není proto divu, že v Sudetech vznikla iredenta za své národní práva.

Po bezprecedentní zradě západních mocností v Mnichově, dne 5.října 1938 konečně Beneš abdikoval, přičemž prohlašoval, že má plán. Svůj plán realizoval v noci z 22. na 23. října, kdy aeroplánem uletěl – jako soukromá osoba! – do Londýna.

Poté v Čechách a na Moravě začala postupně politická změna. Vláda 20. října 1938 dala příkaz k zastavení politické činnosti KSČ – bohužel ale ne k zatčení a uvěznění vedoucích představitelů této zločinecké organizace! Policejní aparát, prolezlý zednáři a levicovými liberály, tak umožnil českým bolševikům zamést stopy, odejít do ilegality; vedení KSČ pak odjelo do Moskvy.

Nastávající období bylo ve znamení zahraničních tlaků na naši politickou scénu: najednou – když Čechům teče do bot -, se dokázaly všechny strany v Čechách a na Moravě sjednotit a vytvořit stranu Národní jednoty (SNJ) a k ní opoziční Národní stranu práce. Rychle se opouštěl mocenskopolitický systém sionistického liberalismu a přicházelo se, byť pomalu ale postupně, na autoritativní demokracii, která navíc měla mít stavovský charakter. Je ovšem třeba říci, že v nově vzniknuvších politických stranách, jakož i ve státním aparátu, v kultuře, filmu apod., zůstali jako červi zavrtaní a zakopaní zednáři a nepřátelé nových pořádků, kteří jak mohli, tak výstavbu nové republiky sabotovali. Svou subverzivní činnost zahájila i lóže kolem zednáře Beneše, který sám ukryt v Londýně, řídil ji přes různé kurýry, později za okupace i rádiem.

Dne 30. listopadu 1938 byl zvolen za presidenta republiky praktikující katolík, JUDr. Emil Hácha, člověk bohužel povahou slabý a nemocný k tomu. President Hácha – zřejmě svou slabostí a dobrotou – vyhovoval všem politickým proudům a hnutím v Čechách, jak zakopaným zednářským lóžím, tak dokonce i Berlínu – všichni s ním asi měli své nekalé plány… Můžeme jen litovat, že náš národ ze sebe nevykřesal člověka takových mravních a politických kvalit jako byl například španělský generál F. Franco –, ten by jinak dokázal pro národ zhodnotit politický systém a stav druhé republiky!

Různé nacionální spolky jako ku příkladu Národní hnutí pracující mládeže nebo Mladá národní jednota (MNJ), což byla mládež SNJ, stále více si přály a zdůrazňovaly rychlejší změnu v politickém systému, zrušení například Senátu apod. Beranova vláda, nucena tlakem vlastního národa a také na nátlak Berlína, byla odhodlána ke změnám, v jejímž důsledku bylo zavedení autoritativní demokracie, ale k těmto změnám zásadní povahy scházel Čechům čas.

Vláda ale přijala několik zákonů a nařízení, jež pro nás zasluhují pozornost. Jmenujme kupř. zmocňovací zákon, jenž umožňoval presidentu republiky vládnout pomocí dekretů, jehož platnost byla ovšem omezena na dva roky.

Byly to dále důležité sociální a ekonomické zákony. Kladl se důraz na to, aby průmysl a zemědělství byly rovnocenné obory národní práce. Proto vláda zdůrazňovala snahu zajistit jejich vzájemnou rovnováhu a prosperitu. Rovněž měla vláda plán na oživení exportu, řemesel, živností a obchodu; rozsáhlý investiční program měla vláda do hospodářských odvětví, zejména do oblasti dopravy, mimo jiné začala výstavba dálnice Praha-Brno. Ze sociálních akcí není možno nevzpomenout na projekt „Národní pomoc“, zaměřený na sociálně slabší vrstvy obyvatelstva. S pochopením se ve veřejnosti setkalo opatření, aby byly vdané ženy propuštěny z veřejných, státem placených služeb a úřadů a uvolnily tak pracovní místa pro muže – živitele rodin. Podobné opatření se týkalo také státních zaměstnanců, kteří dosáhli důchodového věku, a měli proto být pensionováni.

Zábor českého pohraničí se týkal téměř 40% průmyslových podniků, zvláště těžce stát nesl ztrátu uhelných revírů na Mostecku, na Ostravsku, rovněž tak velkých strojírenských podniků v Třinci, Kopřivnici, Chomutově a jinde. V zemědělské půdě činila ztráta 33% orné půdy. Relativně málo se územní změny dotkly výroby cukru, sladu, lihu, hospodářských strojů, nábytku, obuvi a výroby zbraní. Nicméně, i přes tyto obrovské ekonomické a územní ztráty byla republika schopna brzy svou výkonností v nových politicko-ekonomických podmínkách potíže a ztráty zahladit a vyrovnat; obchod s německou Říší nabízel našemu průmyslu netušené možnosti rozvoje a perspektivu plné zaměstnanosti naších pracovníků.

Dovolte mi malou vsuvku: Uhelnou pánev na Mostecku vlastnila jedna z nejbohatších židovských rodin, a sice Petschkové. Mimo jiné také jim patřil zámeček v Praze-Dejvicích, dnešní rezidence amerického velvyslance. Tato „prefíkaná“ rodina měla samozřejmě lepší zprávy než celá československá vláda i se zednářem Benešem dohromady. V roce 1938 šikovným způsobem svůj majetek v Čechách – zejména Mosteckou uhelnou pánev -, prodala tehdejší Živnobance a celá rodina sakumprásk odjela do ciziny: no, nekupte to, když je to tak rozumná cena, a pak: my o naše pohraničí nepřijdeme; máme přece smlouvy se svými spojenci a ti nás nenechají na holičkách…! A za pár měsíců jsme neměli ani Mosteckou uhelnou, ani peníze, a Petchkové byli fuč… Tak tomu se říká skvělý geschäft…!

Vláda stále více měla zájem o své nezaměstnané občany, jež vzrostly o desetitisíce Čechů přistěhovavších se ze Sudet. Podle tehdejších statistik bylo na území Čech a Moravy na 226 tisíc nezaměstnaných. Proto vláda 11. října 1938 vydala nařízení č. 223, jímž se zřizovaly tzv. pracovní útvary. Do pracovních útvarů, které byly organizovány podle zásad branné moci, povolávaly okrasní úřady všechny přihlášené nezaměstnané čs. státní občany, kteří dovršili 18let věku. Za neuposlechnutí hrozil trest. Hned koncem října na základě vládních projektů státem subvencovaných, zahájily pracovní útvary svou činnost. Např. pražský pracovní útvar začal stavět novou silnici dálničního typu v Praze - Ruzyni.

Souběžně s tímto nařízením se dále upravovaly i podpory v nezaměstnanosti: jednu polovinu podpory nezaměstnaným dával stát, druhou polovinu dávaly odbory, přičemž nárok měl nezaměstnaný tehdy, pakliže se přihlásil na okresním úřadě.

Dalším pozitivním rozhodnutím vlády bylo dne 2. března 1939 zřizování kárných pracovních táborů (dneska tolik potřebných!), kam měly být umisťovány osoby štítící se práce, kteří nemohou prokázat, že mají řádným způsobem zajištěnou obživu, jsou hrubě neukáznění nebo úkoly jim svěřené vykonávají nedbale, - dnešní terminologií bychom řekli bezdomovci a nepřizpůsobiví lidé.

V programovém konceptu Strany národní jednoty – ale i MNJ – byly formulovány zajímavé teze. Program totiž předpokládal přebudování státu podle vzorů v Itálii a Portugalsku, totiž zavedení stavovského uspořádání. Korporativistický režim měl vzniknout transformováním společnosti do šesti stavů: zemědělského, do stavu průmyslu a živnosti, peněžnictví a obchodu, dopravy a svobodných povolání, veřejných zaměstnanců. Vláda by tedy nebyla složena na podkladě politických stran a politiků, ale z odborníků, jež by pracující volili ve svých stavech. Tím by se odboural systém založený na politických stranách a jejich filosofických tezí, a poměrném zastoupení občanstva, tolik vyhovující sionistům a zednářům.

Druhá republika rozhodně měla všechny předpoklady být bohatou, technicky a kulturně vyspělou zemí, a to i tehdy, když se Slovensko osamostatnělo. Slibný rozvoj státu a nadšení českých obyvatel zhatil 15. březen 1939. Není pochyb, že Adolf Hitler byl skvělý manipulátor davu, ne však stratég v geopolitice a vojenství. První chybu, kterou ve své krátké kariéře Hitler učinil, bylo obsazení „Resttschechei“, jak posměšně říkal zbytku Československa. Tím nejen že pošlapal zásady Mnichovské dohody, ale – a to zejména – suverenitu našeho národa, jeho zbytku hrdosti a cti, jež mu po Mnichovu zbyly. Potom následovaly fatální chyby strategického rozhodování jedno po druhém, čímž přivedl do neštěstí jeho Německo a celou Evropu.

Po 15. březnu 1939 už nastala jiná doba, český národ velmi rychle sklouzával do totality, enormně vzrostla nenávist k Němcům, což mělo tragické následky v poválečných časech; ke slovu přišla už sto roků stará láska k Rusku a nově k bolševické ideologii, Stalin se postupně v českém národě, zejména u nižších vrstev národa, stával bohem. Pozdější přechod do bolševické totality byl už jen logickým vyústěním dějin střední Evropy.

Kdyby bývalo nedošlo k nacistické okupaci, náš národ mohl svobodně žít vedle Říše a tvořit svůj vlastní život. Naše zahraniční politika a obchod, jakož i celá průmyslová a zemědělská výroba by byla tak jako tak odkázaná na Říši – a Češi by svoje spojenecké závazky plnili.

A ještě z jednoho úhlu pohledu je třeba litovat 15. březen 1939: naše druhá republika měla našlápnuto na politicko - ekonomický systém, který je tolik sympatický dnešním národoveckým stranám v Evropě, postupně by se přetransformovala k stavovské demokracii. A pakliže by režim druhé republiky trval alespoň šest let – do doby, než by nás okupovala sovětská vojska – zůstala by generacím v genech a vzpomínkách aspoň špetka svobody a suverenity druhé republiky, a hlavně: dneska by bylo na co politicky navazovat. Takhle musíme „stavět na zelené louce“ – na rozdíl od Slováků či Maďarů. Historie ovšem nezná slovo kdyby…

V závěru malé retrospektivy druhé republiky, krátce vyjímám pár zásadních vět z politického programu Mladé národní jednoty, jak byl zformulován na brněnském sjezdu 29. ledna 1939: „Národ je útvar přirozený, daný krví, jazykem a půdou, k němuž nelze přistoupiti pouhým projevem vůle. Národ český, který vstoupil do dějin s předními evropskými národy a s nimi či vedle nich vytvářel svůj svébytný národní a státní život, nemá ani dnes důvodu klesat na mysli a nedoufat v nové vzkříšení své cti a slávy.“ Zásady, na nichž má být budován nový stát, shrnul program následovně: národní pospolitost, sociální spravedlnost a stavovský stát, křesťanská morálka a výchova v duchu národním a křesťanském.

V Praze, 7.2.2019 www. narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster