/   Svátek má:
 

PROČ BUDU VOLIT DĚLNICKOU STRANU?

Autor: Ladislav Malý

Jednak za ni kandiduji, a bylo by věru nemravné, kdybych svůj hlas odevzdal jiné straně; ale důvod, že jsem kandidátem DSSS, není ten hlavní, proč budu DSSS volit.

Do eurovoleb 2019 se přihlásilo celkem čtyřicet stran a hnutí, a při jejich letmém posouzení člověk maně dojde k názoru, že představují tak trochu symbolicky obraz české politiky i národa, tedy obraz tristní.

Kupříkladu jmenujme Stranu pro zdraví a sport, ta má zajisté hodně co mluvit o politice; nebo stranu První republiku, špendlíčkem vyhrabávají „tatíčka Masarýčka“; nebo Jsi pro? - teď nevím pro co mám být; nebo Romskou demokratickou stranu, zajímavé: režim neuznává menšiny, ani národnosti, všichni jsme občané, a tu najednou se kdosi z českého národa vyřazuje…; a lze číst další a další podobné exotické strany. Aliance pro Česko, vzpomínám, jak před několika lety její současná vedoucí, Klára Samková, nadávala na „fašouny, extrémisty a nácky“, že se otírají o Cikány, myslela především DSSS … Dokonce se na politické scéně Česka objevila už dávno pro národ zapomenutá, oprášená rekvizita z roku -68, Klub angažovaných nestraníků – kdo si už dneska vzpomene na tu krásnou dobu…

Ve straně Česká suverenita, kterou vede soudružka učitelka Volfová (trojice Bobošíková, Hannig, Volfová se roztrhla), se vedle soudružky učitelky objevuje justicí stíhaný a profláknutý korupčník D. Rath. A aby toho nebylo dost – vedle Ratha je bývalý příslušník SNB a pak i Policie ČR, St. Huml, – to je gól, co? Politická spřízněnost těchto lidí je důkazem, jak kvalitní morální profil v českých školách učitelky mají, z čehož si jistě mládež bere do života poučení, a že v Česku zločinec a policajt jedno jest! Do eurovoleb 2019 se také přihlásil dávno zapomenutý, za bolševiků byvší cenzor, dneska politický tlučhuba a kandidát na presidenta, M. Sládek se svou suitou. Může si z nich někdo vybrat?

K úvaze, že bych z mainstreamových politických stran dal některé hlas, nepřichází žádná. Ani s nimi se zabývat nemá smyl. Jen bych si přál, aby někdy, buď v blízké či daleké budoucnosti, byli vedoucí představitelé těchto protinárodních kolaborantských stran demaskováni a řádným soudem odsouzeni za vlastizradu, a z národa jako škůdci vyvrženi. Ale když se tak nestane v tomto světě, tak zcela jistě na onom už svoje odsouzení mají, i trest je pro ně připravený.

I stranu SPD počítám k mainstreamu. T. Okamura se rád k němu přiřaďuje, dokonce provádí čistku ve řadách strany ve snaze zbavit se „extrémistů“. Vymezuje se proti nám, národním, vlasteneckým stranám. Jenže ať dělá, co dělá, jeho anální horolezectví je mu k ničemu: Už jednou SPD byla koryfeji sionismu označena za stranu „extrémistickou a populistickou“, a tohle stigma jí zůstane! Snad že by T. Okamura veřejně odvolal slíbenou reformu liberální demokracie, přestal se přátelit se zahraničními „fašisty“, snad potom, možná, by byl do klubu ničitelů národa i on přizván. Jestli se tak stane, záleží na dalším vývoji strany SPD. V současné době ale nemohu stranu volit pro její obojetnost.

Za nejperfidnější politickou stranu na české scéně považuji KDU-ČSL. Holedbá se ochranou pro chudé a obranou křesťanství, a v podstatě nedělá ani jedno ani druhé. Stále trpí prvorepublikovým syndromem – být u toho, to jako ve vládě; její politická koncepce je spojovat se s mocnými a určitě nejít proti nim, a to nikdy! Nejvíce procentuálně zastoupeni ve straně KDU-ČSL jsou katolíci, v naprosté většině lidé z venkova. Ne, že ti lidé jsou hloupí, právě naopak, hloupí a stále více hloupější jsou lidé ve městech, zejména ti mladí. Tito „venkované“ zastávají ve svém každodenním životě konzervativní hodnoty, nestydí se za ně, ale mají strach o své děti a vnoučata, kam až to na tom světě půjde dál; jejich zdravý rozum zůstává stát nad děním v Evropě. Oni nutně – ale nejen oni, vlastně celý národ – potřebují zastání, potřebují vůdce, a ten se jim jeví jako KDU-ČSL; bohužel, je to vůdce zbabělý a slepý.

Lidovci kolaborovali za komunismu s KSČ, sem tam jim komunisti ze stolu Moci hodili jakýsi drobeček; pak přešli lidovci do nynějšího režimu vlády sionismu a zednářství, a vždycky si dávali nálepku „křesťanská“ strana; katolíčkové se na ně nalepili, jako ti ubozí ptáčkové na lep. Vypisovat všechno to, co jsou křesťanské hodnoty a jejich politická obrana, není účelem této mé předvolební reflexe. V kostce to zní takto: Bůh, rodina, národ, vlast. Z dané premisy v době ohrožení národa vyplývá důsledná a účinná obrana těchto zásadních entit života, pro Evropana tolik důležitých. Zatím sice jen verbální, politickými prostředky, ale v každém případě musí být i tato verbální obrana myšlena vážně, veřejně a přesvědčivě vyhlašovaná se zapáleným srdcem, aby národ měl jistotu ve svých vůdcích, měl se o co opřít a měl naději na vítězství. Jaký postoj zaujímá strana KDU-ČSL k těmto hodnotám a k této politice? Skutečně brání křesťanství v Česku? Zaujímá vedení KDU-ČSL pevný a nekompromisní postoj k agresívní migraci islamistů, asi jako V. Orbán v Maďarsku? (V. Orbán je liberální politik, ale beze zbytku pochopil politiku sionismu). Jistě znáte odpověď: KDU-ČSL nejen že nebrání křesťanství a jeho civilizaci, ona zrazuje svoje voliče, ona zrazuje křesťanskou politiku a všechny hodnoty s touto politikou spojené, zrazuje národ!

K tomu všemu je třeba dodat, že politický postoj KDU-ČSL – kolaborantství s liberály, sionisty a zednáři -, kvituje současná mainstreamová katolická církev v Česku, ale i v Evropě; naprostá většina prelátů a biskupů se chovají jako vyklestění eunuši – z jejich strany nečekejme žádnou pevnou a rozhodnou podporu, tím méně obranu křesťanských duchovních hodnot a civilizace; jsou to duchovní otcové sebevraždy Evropy, a Bůh to vidí. Ó, Marku z Aviana, kam to dopracovali tví duchovní potomci? S klidem a s tichostí, a většina z nich bez výčitek svědomí, přihlížejí k potápění Titaniku, zvaném Evropa.

Kdo tedy má bránit rodinu, národ, křesťanskou civilizaci a kulturu, svět, takový, jaký známe, v němž žijeme a jiný nechceme? Jsme to my, my lidé se zdravým rozumem, beze jména, bez náboženské konfese i lidé věřící, lidé, jimž leží na srdci starost o svou zem a svých dětí, lidé, jimž liberální lžidemokracie nechala poslední ždibíček svobody, tedy hlasování ve volbách.

Dělnická strana je na české politické scéně už patnáct let; v čele stojí stále stejný, osvědčený a politickými bouřemi ukovaný předseda, Tomáš Vandas (Viz kniha 15 let boje, historie Dělnické strany, autoři T. Vandas a M. Zbela). Za dobu patnácti let si „dělníci“ protrpěli své: neustálé mediální šikany, sledování od čučkařů BISáků, dehonestace a očerňování od státních institucí, všechny tyto nekalé ba mrzké praktiky od sil, jež si říkají demokratické udělali na veřejnosti své – a to přesně tito „demokraté“ očekávali –, drtivá většina voličů se od „dělníků“ s pohrdavým gestem odvrátila. Většina národa bohužel myslí jen skrze sdělovací prostředky, neumí myslet svým vlastním rozumem, což také dobře vědí zločinci v mediální oblasti, poskoci režimu, kteří na tom staví koncepci manipulaci veřejnosti.

DSSS prodělala jisté vnitřní kotrmelce, a nutno říct, že straně prospěly; šlo zejména o zkvalitnění členské základny. Každý člen strany – a to platí obecně -, musí si být vědom odpovědnosti za svoje názory a chování, a před veřejností důstojně reprezentovat myšlenky strany a její program. Předseda strany T. Vandas drží v rozbouřených vodách české politiky kurs DSSS stále stejným směrem, protože už třicet let trvá stejný lžidemokratický režim liberálů, dneska ovšem režim stále rychleji sklouzává do temné totality. Politická trajektorie DSSS je tedy neměnná: je to politika bez zásadního kompromisu s kolaboranty a s lidmi s nečistým svědomím, politika pro normálního běžného občana žijícího z práce svých rukou a hlavy, politika pro prosté lidi naší země, politika pronárodní, vlastenecká. Lidé ve straně DSSS jsou upřímnými vlastenci, nepřejí si mít vlast zaneřáděnou cizáky, a už vůbec ne islamisty, přejí si národní ekonomiku a bankovnictví, přejí si sociální spravedlnost, nechtějí ani vojenskou, ani finanční okupaci, chtějí být pány ve své vlasti, a co je hlavní: pyšní se tím, co má daleko větší cenu, než je cena zlata, a to je zdravý rozum. Zdravý rozum, nikoliv ten papírově deklarovaný, ale ten reálně žitý, má totiž cenu tu největší, je to cena života. Proto volím Dělnickou stranu.

V Praze 19. května 2019, www.narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster