/   Svátek má:
 

Odchod z Litoměřické diecéze

Autor: JOSEF PEŇÁZ, katolický kněz , středa 26. června 2019

Stále více se mezi lidmi mluví o mém odchodu ke svatopetrskému bratrstvu. Přesněji a s přihlédnutím ke kanonickému právu bychom za současné situace spíše měli mluvit o plánování zapůjčení.

Aby se předešlo zbytečným spekulacím a – nazvěme věci pravým jménem – drbům a interpretacím jsoucím totálně mimo, píši tento text. Zpráva se totiž začala rychle šířit a spolu s ní také nejrůznější teorie a vysvětlení („náhodou“ tato „vysvětlení“ zcela odpovídají osobnostnímu charakteru dotyčných lidí a jejich předsudkům o mě). Píši proto, aby se o skutečných motivacích mohl každý dozvědět, jak se říká, z první ruky.

Důvod odchodu z diecéze je prakticky totožný s důvodem příchodu. Na otázku, proč jsem přišel do Litoměřické diecéze, jsem zpravidla odpovídal, že z liturgicko-pastoračních důvodů. Vím, že jiní lidé mluvili o jiných důvodech, ale kde to vzali, na to se musíte zeptat jich samotných. Ode mě ne, ode mě by slyšeli výše uvedenou odpověď. Kdo rozuměl, rozuměl, kdo ne a zeptal se, tomu jsem vysvětlil polopaticky, co je oním „liturgicko-pastarační“ míněno.

Je rozdíl, když je v nějaké diecézi na nějakém místě sto lidí a čtyři z nich chtějí mši svatou v tradičním ritu a nebo když je v jiné diecézi na nějakém místě deset lidí a čtyři z nich chtějí mši svatou v tradičním ritu. Nebo když tam je lidí šest a pět z nich chce tradiční mši svatou. Zde hledejme klíč k porozumění onomu „liturgicko-pastorační“.

Přes vytrvalou snahu o uskutečnění původního plánu však byla praxe taková, že veřejných mší svatých v tradičním ritu na území této diecéze jsem mohl – bez ohledu na míru poptávky – sloužit jenom málo, prakticky se jednalo o výjimky. Navíc bylo vše od počátku doprovázeno snahou o jakousi převýchovu mě na nový ritus. Těžko říct, ale domnívám se, že v Brněnské diecézi by nakonec bylo možností celebrace v tradičním ritu více.

Na téma tradiční ritus vs. nový byly sepsány tisíce stran. Nenárokuji si, že bych zde něco uzavřel nebo jen že bych dal uspokojivou odpověď či vyvrátil emočně nesené výpady proti tradiční liturgii. Přesto se o něco pokusím.

Porovnejme si texty mešního řádu (třeba v překladu, to je jedno, o jazyk zde nejde), porovnejme mešní řád. Případně porovnejme Všeobecné pokyny jednotlivých misálů. Uvidíme dva základní rozdíly. Tradiční mešní řád a mešní texty jsou mnohem hlubší a bohostřednější. S tím souvisí jistý „problém“, tradiční ritus s sebou nese jeden veliký nárok: Je pouze pro ty, kteří jsou skutečně věřící v tom původním, pravém, vlastním smyslu slova „věřit“. Proto modernistům (Jistě, pane ministře) tento způsob celebrace nesedí a sedět nemůže... V tradičním ritu kněz ustupuje. Kněz i lid patří k sobě, do téže skupiny, na tutéž stranu dialogu a druhou stranou dialogu je Trojjediný Bůh. Zatímco v novém ritu je středem zájmu věřících kněz (na jehož místo se tlačí také další lidé z řad sebevědomých laiků, aby oni též byli středem zájmu svých bratří a sester), v tradičním ritu je středem zájmu všech, kněze i přítomných věřících, Ježíš Kristus. Skutečně věřící člověk nemá problém s tím, že jednou stranou dialogu je kněz i lid dohromady a druhou stranou Bůh. Ale pro nevěřícího je takové pojetí nepřijatelné, proto obsadí strany dialogu jinak. V novém ritu spíše přichází celebrant k přítomným a oni přicházejí k němu, mnohdy dělají setkání „jako by Boha nebylo“. Není to způsobeno přímo novým ritem, jako ani jiná zde popsaná negativa NOMu, nicméně nový ritus, jak je, k tomu vede, vedl a dovedl. V tradičním je vše zacíleno na Boha, v novém spíše na člověka (ať už jako na jednotlivce nebo jako na společenství, to je jedno, prostě na člověka, na lidi). V tradičním je zaměřeno lidstvo na Boha. Ale neodchází s prázdnou. Na člověka je zaměřen Bůh, který dává při liturgii lidem své dary, lidem je dáváno ovoce té oběti, jíž se účastní. Nicméně oběť může být přinášena pouze Bohu. Jako ve vztahu lásky: jedna strana na druhou, druhá na první. Jakmile se ale jedna strana (v našem případě liturgické shromáždění) zaměří do sebe, už to není láska, už to není dialog... V tradičním zaznívají náročné, účastníkovu úroveň přesahující texty, které ho tím pádem mohou pozvednout a posunout. V novém je mnohé strženo na úroveň přítomných, tudíž už je to pak nemůže nikam pozvedat, nemá jim to co dát. Tradiční bere v úvahu transcendentno, a proto také obsahuje odpověď na nejhlubší touhy člověka jakožto náboženské bytosti. Nový je záležitostí spíše společenskou: setkání farnosti, ne bohoslužba, tedy ne služba Bohu (protiargumenty uvažující nepřímé sloužení Bohu skrze službu člověku zde neobstojí, protože v případě liturgie se jedná o službu přímou). Nový je v praxi záležitostí spíše povrchní, plytkou, přízemní, užvaněnou. U tradičního strohost, avšak ne prázdnota, umožní vnitřní modlitbu přítomných, a to i během částí, které pronášejí nahlas. Proměnlivost (neustálé přicházení nových prvků) a značná improvizovanost nového je spíše na překážku ponoření se do mystéria Kristovy nejsvětější oběti, tam zpřítomňované. Prázdnota (vykuchanost) nového ritu pak podvědomě zve k doplnění tím, čeho je ten který celebrant, animátor nebo emancipovaný Nadfarník (považujísí sebe za vyššího než jsou ostatní jeho bratři a sestry) schopen, od sedmera kázání a devatera komentářů přes sýry na hlavě, scénky a papírové vlaštovky až po něco zcela nemorálního. Čeká se, co kněz a další aktivisté vymyslí: „Dnes to bylo pěkné, včera se jim to moc nepovedlo“. Shromáždění rozplývající se v záplavě žvanění a sentimentálnosti jak při neformálním setkání maminek na mateřské dovolené je spíše setkáním maminek než univerzálním rituálem bohopocty, univerzálním, k němuž by se mohl snadno připojit každý křesťan. Infantilnost mnoha mší v novém ritu, výzdoby a celého prostředí nejednoho kostela vede k podvědomému přesvědčení, že mše svatá sama o sobě je čímsi dětinským. Člověk na prahu dospělosti pak spolu s odmítáním všeho dětinského odmítne i mši a vůbec, celé křesťanství, jako cosi údajně infantilního: „Z toho jsem už vyrostl.“ Dalo by se pokračovat hodně dlouho. U mší svatých v tradičním ritu nic takového nehrozí.

V době gymnazijních studií jsem doma objevil texty tradiční mše svaté, texty udílení svátostí atd. Právě seznámení se s (do češtiny přeloženými) texty tradiční liturgie bylo oním rozhodujícím a definitivním okamžikem, kdy jsem tradiční ritus docenil. Tehdy jsem viděl výše zmíněné vlastnosti – bohostřednost a hloubku. Tehdy jsem si uvědomil: „To je ono. Tak by to mělo být, samozřejmě.“ Předtím jsem tradiční ritus odmítal, přitom jsem vycházel pouze z negativních předsudků a dopouštěl se nemoudré chyby mnoha lidí, kdy člověk odmítá to, co ani pořádně nepoznal, do čeho nepronikl, co znal jen vzdáleně a z vyprávění jiných, proti tomu zaujatých lidí. “Co bylo posvátné a hodnotné pro tolik generací před námi nemůže být najednou považováno za zavrženíhodné”.

Tedy Bůh, hloubka a bohostřednost bohoslužby jsou důvodem mé žádosti a odchodu z diecéze.

A pokud jde o věnování se lidem, na apoštolát mezi lidmi se tam klade mnohem větší důraz než v diecézích.


Vím, že se vždycky najdou lidé, kteří předložené důvody neuznají a donekonečna budou omílat své vlastní vysvětlení („náhodou“ negativní, „náhodou“ se jedná o lidi, kteří mě moc nemusí). Budou vycházet z toho, co si oni sami myslí, že je důvodem odchodu. Jak kdyby nevěděli, co vědí už žáci prvního stupně základní školy, že totiž myslet znamená houby vědět. Tito se však spokojí s tím, co si myslí, a skutečnost je nezajímá. Proč taky, když subjektivismus... Nicméně toto by nemělo člověka znepokojovat. Za dva tisíce let trvání církve tomu nikdy nebylo jinak. Vždy zde bývalo podezírání z nechvályhodných úmyslů, špatných postojů atd. A nejen ze strany těch, kteří jsou vně církve. Podívejme se např., jak smýšleli o svatém Pavlu a jeho úmyslech jeho odpůrci z řad pyšných Korinťanů, z čeho všeho ho oni podezírali. Ale „úsudek o mně patří Pánu“.

Pozn.: Tento příspěvek je pro informaci. Proto sám o sobě žádné komentáře nevyžaduje a pro sdělování osobních vzkazů je možné využít messenger. Děkuji za pochopení.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster