/   Svátek má:
 

CESTA NA SOLOVKY

Autor: Ladislav Malý

Noční vlak z Murmaňska přijel ráno v 6.30 na nádraží v Kemu. Celá naše skupina jedné pražské cestovky vystoupila z vlaku a odebrala se k autobusu, který nás odvezl na nábřeží Bílého moře, asi 7 kilometrů vzdáleného. U mola už čekala velká loď, která nás dopravila na Solověcké ostrovy. Byl větrný den a trochu poprchávalo, moře, byť jménem Bílé, teď šedé do černa, dělalo velké vlny; museli jsme se pevně držet. S námi na lodi byli i místní lidé, a také nějací západní turisté, celkem asi 200 lidí. Po dvou hodinách plavby vylodění na ostrově, opět do autobusu, který nás odvezl do chatek k ubytování. Moji pozornost upoutal autobus, který byl stavěn na více jak vysokém podvozku, jakýsi větší mikrobus, uvnitř silně zanedbaný a špinavý. Po dvou dnech na Solovkách mi bylo jasné, proč tak vysoký podvozek: Autobusy pro ruský venkov se zřejmě už ve výrobě musí přizpůsobit tamějším „silnicím“, resp. vyježděným cestám jež jsou bez sebe menší stopy po asfaltu či dláždění, zato samé příšerné, rozmočené a bahnité výmoly.

Tak tady jsou ty obávané Solovky…! V Bílém moři na Solověckém ostrově byl v polovině patnáctého století založen mužský klášter Ruské pravoslavné církve. Není účelem toho článku uvádět historické podrobnosti, k tomu slouží různé publikace. Klášter je obehnán vysokou a mohutnou pětiúhleníkovou fortifikační zdí, vystavěnou vesměs z obrovských oblých kamenů, valounů; zdi dosahují až 4 metry tloušťky a přes 18 metrů výšky. Za touto mohutnou ochrannou zdi je velké prostranství, na němž mniši v 15. století vybudovali mohutný kostel (monastýr) k uctění Zesnutí svaté Bohorodičky s klášterem, dále chrám Proměnění Páně s mnoha malými věžemi, a s vysokou zvonicí. Objekt je pod ochranou UNESCA. Stavby kláštera a monastýru svítí bílou barvou, a zejména z moře klášterní komplex působí impozantně a současně zadumaně, melancholicky.

Za carského režimu bylo v klášteře do roku 1917 zhruba 200 mnichů a přes 150 postulantů, čekatelů na mnišství. Stalo se výsadou solověckých mnichů, že u sebe na cele měli jednoho či dva zločince, na které se snažili působit především duchovně, tak i svou prací a životem. A tak od konce 15. století do začátku revoluce bylo takto mnichy převychováno, podle historických záznamů, na 500 vězňů. A jaký to rozdíl, kdy za vlády dělníků a rolníků, tj. od roku 1920 – 1939, kdy byl ze Slolovek tzv. bezpečnostními orgány SSSR vytvořen SLON (Soloveckije lager osobogo naznačeniji), čili koncentrák pro jinak smýšlející; branami kláštera prošlo na 100 tisíc lidí. Z tohoto počtu údajně zemřelo na 40 tisíc – podle záznamů, které ale byly ledabyle vedeny, čili dodnes se vlastně neví, kolik vězňů komunistického režimu zde bylo uštváno k smrti hladem a otrockou prací.

Po roce 1939 byl sovětskou vládou zřízen úřad GULAG (Glavnoje upravlenije lagerej), a lágry začaly růst jako houby po dešti po celém Sovětském svazu, přičemž Solovky už ekonomicky ztratily na významu.

I.

Autobusem jsme objeli klášter, za nímž je sladkovodní, jak říkají, svaté jezero. Jezero je výše položené, než je moře; mniši vodu z jezera převařují a pouštějí do místní sítě jako vodu pitnou. Nenapil jsem se jí. Asi kilometr od kláštera jsou baráky, které vystavěli vězňové, dokonce i nemocnice, všechno dřevěné, ale i jiné obytné domy už i zděné. Protože není žádná čistička, splašky z vesnice za patřičného odéru tečou rovnou do moře právě přes silnici, kterou musíte chtě nechtě přejít. Náš hotel byly dřevěné domky, uvnitř velice útulné a moderně zařízené, dokonce s teplou vodou; jídelna byla v klášteře.

Celá vesnice, možno-li to tak nazvat, nemá žádnou strukturu na jakou jsme zvyklí z Evropy, tj náměstí, kolem obchody apod. Jak to tehdejší „projektanty“ napadlo, tak domky postavili, a žádné pevné silnice, žádné chodníky, všechny cesty si museli lidé prošlapat, a tak to zůstalo dodneška. Kolem vesnických chalup všude kopřivy, odpadky; tady se válí zapomenutá pneumatika, jinde zase zapomenuté lešenářské trubky, je zde prostě to, čemu v Čechách říkáme slovem bordel, a nikoho to nezajímá, nikomu to nevadí. Zahrádky u chalup lidé sice mají, ale jsou žalostně neupravené, samé kopřivy, tráva se nikde neseká, ploty ztrouchnivělé, na spadnutí. Tyhle zdánlivé drobnosti nade všechno vypovídají o ruské povaze. V jedné vzdálené chalupě se nachází obchod „Produkty“, potraviny. A kupodivu jsem byl překvapen: velký sortiment zboží, dokonce i americký alkohol, zelenina, mražené zboží, prostě všechen druh potravin, na jaký jsme v Praze zvyklí. A ceny podobné jako u nás.

V druhé chalupě je restaurace, a opět na vesnické poměry dobře zařízená: obligátní televizor velké obrazovky přilepený na stěně, protivná a všudypřítomná rocková muzika, tak jako i u nás, americké reklamy. Sok (limonáda) 28 rublů, káva „amerikáno“ za 30 rublů, pivo měli to jejich, pro Pražáka nepitné. Obědy kolem 150-200 rublů. Všude čisto, útulno. Pak jsem zjistil, že ta restaurace patří těm lidem, kteří mě obsluhovali. V Rusku se v restauracích nesmí kouřit, tak jako u nás; hon na kuřáky je zřejmě celosvětovým fenoménem.

Kousek od restaurace je instalovaný pomník umučeným obětem komunistického řádění. Je to jakési půdorysem čtvercové místo, kupodivu vydlážděné, působí evropsky; uprostřed mohutný pravoslavný kříž a v rozích toho pietního místa jednotlivé pomníčky národností, jako Poláci, Arméni, Ukajinci a Bělorusové. Kus dál od tohoto pomníčku se nachází muzeum s názvem „Ekspozicija Solovskije lagerja“. Muzeum vzniklo v roce 2009 a kromě předváděných výborných dokumentárních filmů ze Solovek, jsou zde i nalezené exponáty z doby časů lágrů. Tak kupř. pila, které se u nás říká „kapr“, má tady neuvěřitelné rozměry, je zde i široká sekera s železným topůrkem, různé kufry, sešmajdané boty vězňů apod.

Druhý den jsem celý věnoval klášteru a jeho podrobné prohlídce. Země je zde krví nasáklá, promodlená; co utrpení, bolesti zde bylo lidem snášet – neumíme si představit. Většinou sem zavírali bývalé carské důstojníky a tzv. bělogardějce, co nestačili uprchnout, třeba do Československa. A tak moje meditace a modlitby směřovaly právě těmto obětem, a sem, do tohoto kláštera bolesti a utrpení. Je potěšitelné, že klášter opět žije duchovně, jedna obytná část patří mnichům, kam turista nesmí.

Další den byla prohlídka kláštera Sekernaja gora. Je to filiální klášter a nachází se na lesním vršku 73 m nad mořem a asi 4 kilometry od kláštera hlavního. Dnes se i zde konají bohoslužby, pochopitelně i prohlídky. Poblíž se našly masové hroby vězňů, zatím exhumovali asi 150 lidí. Sekernaja Gora sloužila za bolševiků jako korekce pro vězně. Kdo se sem dostal, živý nevylezl.

Po dvou dnech pobytu na ostrově opět pomalou a kolébavou jízdou špinavým autobusem na Solověcké molo, a odtud lodí dvě hodiny plavbou na molo v Kemu. Na molu už čekal autobus, který nás odvezl na nádraží do Kemu, a čekat na noční vlak do Petrozavodska. Město Kem se nachází v Karélii, která odjakživa patřila Finům, až po 2.světové válce, v níž bolševici zvítězili, zabrali Karélii pro sebe Rusové.

II.

Na nádraží v Kemu jsme měli asi tři hodiny čas. V Rusku, a to vám každý, kdo tam byl potvrdí, se hlavně cestuje vlakem, nejlépe na noc. V kupé je nikoliv sedadlo, ale lůžko; dostanete čisté povlečení, a dokonce zdarma čaj, pakliže o něj požádáte. S jízdenkou musíte ale předložit i svůj pas, a to i Rusové musí předložit svou legitimaci. Jedna kontrola je před vstupem do vlaku, druhá kontrola je za jízdy vlakem.

A protože jsem měl času dost, vyšel jsem z nádraží. Sotva udělal pár kroků, seběhlo se kolem mne 7 toulavých velkých psů, z toho dvě větší roztomilá černá štěňátka. Bylo vidět, že mají hlad a že se bojí lidí, kteří do nich kopou a všelijak odhánějí a ubližují. Naproti přes hlavní ulici, mimochodem plnou děr a odpadků, byl obchod. Koupil jsem si pro sebe Žatecký ležák v plechovce, naše pivo, které sem dovážejí, a pro psy šišku baleného chleba. Chleba nemá chuť na jakou jsme u nás zvyklí, je to spíš jakási veka. Před nádražím se čoklové opět ke mně seběhli a žadonili; házel jsem jim pomalu celý chleba a oni hltavě žrali; když psi už žerou chleba, je jim opravdu krušno. Země, která má toulavé psy a nic s tím nedělá, je země rozvojová, chudá; lidé mají k zvířatům okoralá srdce.

Za vlády sovětů se vlaková nádraží stavěla bez restaurací; k čemu taky pracující člověk potřebuje restauraci, už ten buržoazní název… Nádražní čekárna, která je v prvním patře, byla plná lidí čekajících na vlak. Nikde jsem neviděl bezdomovecké zjevy, všichni byli slušně oblečeni a vypadali spokojeně, každý vlekl s sebou velké tašky a kufry. Sedl jsem si k oknu a plechovku s pivem otevřel. V tu ránu ke mně přistoupil muž a s úsměvem mě žádal, abych pivo schoval, že se zde nesmí pít. Řekl jsem mu, že mám žízeň a že čekám na vlak, a pil dál. On se nespokojil, a za pár vteřin stál u mě v pracovní černé uniformě „milicianěr“; černá barva je zřejmě světová móda policistů. Žádal mě o předložení pasu, což jsem udělal, a zatímco on začal studovat můj pasport, dál jsem za zvědavých pohledů místních drze pil svoje pivo a říkal, že nikde nevidím zákaz pití piva. Nikde takový zákaz opravdu nebyl. Nereagoval, jen mě po chvíli stroze vyzval, abych ho následoval. Poté, co jsme rázně scházeli ze schodů, šla proti nám naše vedoucí zájezdu; vidouc mě v rukou policisty zděsila se, a s rozechvěným hlasem vše tomu policistovi vysvětlovala. Na policistovi bylo vidět, jak neochotně mi dává nazpět můj pas; no bodejť – mohl představeným ukázat, že ve službě nelení…

A to není všechno: Když už jsme přecházeli na druhou kolej, kde stavěl vlak do Petrozavodska – na nádražích nemají podchody, natož pak eskalátory – museli jsme jít nadchodem, čili šlapat mnoho desítek schodů a pochopitelně s těžkými kufry. Jedna naše účastnice zájezdu si začala z výšky fotit nádraží. A tu k ní přistoupil muž v civilu, který nás zřejmě měl už na nádraží na „starost“, a rukou jí zakryl mobil, slovy: „eto ně nádo fotografovat!“

Z toto, přátelé, plynou dvě, a možná více poučení: Nepijte v Rusku na nádraží, ale ani nikde jinde na veřejnosti pivo, natožpak tvrdý alkohol. A za druhé: Nefotografujte vlakové nádraží, natožpak letiště. Nepřítel Rusů, tj američtí sionisté, kteří jsou ostatně i nepřáteli nás, Středoevropanů, mají sice všechno důkladně digitálně zdokumentováno, ale v Rusku ještě nikdo nevydal „bumášku“, aby tento nesmysl, zákaz fotografovat nádraží, zrušil. Ruští lidé mají stále stejný postoj ke své věrchušce…

III.

Město Petrozavodsk působí svým půdorysem jako každé jiné sovětské město. Dominantou je nádraží, jehož hlavní centrální budova je opatřena velkou a štíhlou věží s obligátní rudou hvězdou. Od nádraží vede široký bulvár nesoucí jméno Lenina a táhnoucí se až k břehu Oněžského jezera. Domy byly postaveny za vlády sovětů, nikde nenajdete velkou výkladní skříň, obchody se krčí v malých krámcích. Třicet let od pádu sovětů je všude znát. Je zde plno hotelů, obchody plné zboží, na ulicích velké množství aut všech zahraničních značek, a všude plno lidí. Silnice mají asfaltový povrh a je vidět snaha Magistrátu po zvelebení města, dokonce se v parku stříhá trávník. Vznikly nové restaurace, např. Karelská restaurace, kterou zřídila menšina Karelů zde žijících, kterou jsem navštívil a byl nesmírně mile překvapen.

Zhruba za dvě hodiny plavby lodí z petrozavodského mola se dostanete na ostrov Kiži, kde od 16. století vyrostla ruská vesnice s kostelem. Organicky tak vznikl skanzen, kam proudí denně davy Rusů, žádná „Potěmkinova vesnice“.

Po vystoupení na molu jdeme k velké hale, kde je i restaurace. Ovšem „nět Tualety“, záchody. V Rusku vůbec pří revolučním zanícení vybudovat nová města a tím i nového člověka, zapomněli na takový buržoazní detail, jako jsou záchody. A tak ani v metru záchody nejsou, v restauracích jenom jeden a všude se na záchody stojí fronta, což trápí většinou ženy. Noční vlaky, protože jsou německé provenience, mají skvělé sociální zařízení, avšak vlaky v denním provozu, sedátkové, ruské výroby, opět mají jen dva záchody, na začátku vlaku a na konci. Na Kiži neexistenci pevných záchodů řeší mobilními chemickými, které jsou zase dost daleko od zmíněné haly s restaurací.

Po prohlídce kižského kostela ze 17 století, který je zasvěcen Proměnění Páně (Preobraženskij monastyr), a jenž je ze dřeva sbit bez jediného hřebíku, pak ještě pár chalup, rovněž vystavěných ze dřeva, po prohlídce opět k lodi na molo. Času dost, jde se do restaurace.

Koupil jsem si čaj s názvem Ivan – ovocný a velice chutný, – a přisedl k jednomu asi padesáti letému muži. Začal jsem na něj svou školní ruštinou hovořit a on s úsměvem mně odpovídal, rozuměl jsem mu tak každé páté slovo. Vykládal mi cosi o sobě, chlubil se, že má nové velké auto, že je z Moskvy a má daču, že chodí na ryby a ukázal mi v mobilu fotografie. Taky říkal, že byl tóže v Čechíji. Poté, co jsem čaj dopil, on se nabídl, že mi koupí nový. Protestoval jsem, ale on nedal, nový čaj mi přinesl, k tomu nějaké zákusky a krabičku ovocných bonbónů… To je ten líc ruské povahy: když je jim někdo sympatický, láskou se rozdají …

IV.

Zájezd jsme začali i zakončili v Leningradě, Petrohradě, Saint Peterburgu – vyberte si, všechna jména jsou jednoho a téhož města a všechna jsou platná. V Leningradě jsem byl v roce 1974, abych na vlastní oči viděl tehdejší zázrak sovětské země. Tenkrát to bylo mrtvé město; po Něvském prospektu sem tam přejelo nějaké sovětské auto, dokonce i auta nákladní. Jít do restaurace znamenalo předem několik dní si objednat čas a místo v restauraci. Dneska je to město k nepoznání: skutečně světové, mohutné, živě pulzující město plné lesku, osobních aut, reklam, obchodů a restaurací. Studenti ekonomie by se zde měli na vlastní oči poučit, co se stane, když se opět v zemi zavedou základní ekonomická přirozená pravidla jako je svobodné podnikání a volný trh.

Nikdo neprohloupí, když Rusko bude vnímat jedno jako městské a druhé venkovské. Mezi nimi je nebetyčný rozdíl. A ruskou povahu je nejlépe poznat právě na té vesnici, v tom neskutečně zaostalém prostředí, kde se nikdo o nic nestará, kde se žije ve velikém nepořádku, v létě se šlape v blátě a v zimě strašně mrzne. Ve městech se pak Rusové snaží vyrovnat Evropě, a třeba říct, že se jim to velice dobře daří.

Při mých rozhovorech s Rusy jsem zjistil, že průměrné platy v Petrohradě jsou 40 tisíc rublů, v ostatním Rusku 25 tisíc. Byt 1+3 stojí 4 milióny, 1+1 přes dva milióny rublů. Jeden litr benzínu 95 oktanů stojí 45 rublů, potraviny v přepočtu jako u nás. Krabička kaviáru 100gr stojí 329 rublů. Lahev dobré vodky 330 rublů, luxusní vodky až 1650 rublů. Oběd v samoobslužné jídelně – Stolovaja – přijde kolem 200rublů; v restauraci s obsluhou oběd s polévkou kolem 500rublů, v lepší restauraci pochopitelně více. Všude po hlavních ulicích Petrohradu jsou stánky s vodou v petlahvích, Coca-colou, pirožky, zmrzlinou apod. Jízdenka do metra stojí 45 rublů a můžete cestovat celý den kam chcete, nesmíte ale jízdu přerušit. Kurz koruny k rublu je 35 Kč = 100rublů. Sto eur se prodává za 7 tisíc rublů. Ruské finance jsou jak vidno napojené na dolarový kurz, je zde velká inflace, kopějky už vůbec stáhli z provozu. Kde jsou ty časy, kdy rubl stál deset korun…? Podobně jako nacisté, i ruští okupanti si tehdy udělali kurz 10:1…!

Vadí mi upřílišněný amerikanismus ruské společnosti; mládež se učí anglicky, obecně se užívá O-Kej, všude rocková hudba, každý mladý Rus musí mít mobil se sluchátky, lidé se tetují podobně jako u nás. Dokonce na Něvském prospektu byla skupina mladých hudebníků a „válela“ americký rock – něco neuvěřitelného pro Rusy mé generace! Mladá generace až doroste, tak za 10-15 let, když už president Putin bude končit, bude chtít prosadit svůj liberalismus, a tak v Rusku dojde k novým politickým zmatkům.

Rovněž mi vadí skutečnost, že ani v Rusku, jako u nás, dostatečně neprovedli společensko-politickou reflexi minulé komunistické doby. Je legrační slyšet, jak průvodkyně popisuje památku, končí carem, pak skok – a jsme v současnosti; nikde ani zmínka o oněch 70 letech ruské tmy, mlhy a mrazu. Je to zřejmě dáno tím, že velké množství lidí mající na svědomí skutečně kvalifikované zločiny režimu stále mezi námi žije, a kdyby se v této společenské oblasti uvolnila stavědla, znamenalo by to pro zemi velkou společensko-politickou pohromu.

V Praze, 9.8.2018, narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster