/   Svátek má:
 

VLASTENCI A VLASTENČENÍ

Autor: Ladislav Malý

Hrstka nás jsme stáli u pomníku sv. Václava. Svatý Václav na koni, vévoda české země, shlíží smutnýma očima na svůj národ, který ho lehkomyslně opustil, a právě teď v sodomistické křeči adoruje Satana; svatý Václav jen pevněji sevřel svou pravicí břevno kopí…

V rukou jsme drželi transparenty dávající více než jasně najevo nesouhlas s duhově zabarvenou hydrou, jež se vlnila po Václavském náměstí, a která co chvíli vyplivla jedovaté sliny k omámení davu. Pravoslavný kněz L. Halík – pravoslavný proto, poněvadž žádný katolický nenašel odvahu jít manifestovat Kristovu pravdu a stát proti zlovolné demonstraci homosexuálů -, se stále potichu modlil, a kolem šíleně běsnící řev homoušů.

Aby zabránili našemu vizuálnímu protestu, tak z těl zblblých homoušů vytvořili kolem nás kruh, homouši si na sebe navlíkli jakési bílé hadry, jež měly znázorňovat „křídla andělů“, a tím nás v polokruhu uzavřeli, takže naše transparenty byly zakryty, pro dav jsme přestali existovat. Avšak nad „křídly andělů“, tedy nad bílými hadry, jsme na dlouhé tyči připevnili velký kříž, jenž svou zlatavou barvou svítil na náměstí a dával všem znamení Mene Tekel…

Homouši nám svým počínáním samozřejmě znemožnili svobodu projevu a právo na demonstraci, jež nám Ústava zaručuje. Kontaktoval jsem velitele České policie a požadoval, aby nám umožnili účastnit se vizuálního projevu a mladé homouše, kteří nám zakrytím znemožnili demonstraci, aby od nás odehnali-, nebylo to nic platné; Česká policie slouží Satanu…

Co myslíte, na jaké straně byli ti správní vlastenci, - my, hrstka demonstrujících proti homosexualismu, anebo dav duhově zbarvených a vřískajících homosexuálů?

V té době v Příčově na Sedlčansku probíhalo Vlastenecké setkání, sjezd lidí, kteří nesouhlasí se současnou globalizací Evropy, s její postupnou islamizací a také s politickou korektností, a našlo by se víc toho, s čím nesouhlasí. Akce byla pro všechny vlastence, i pro lidi, kteří vlastenčení považují za jakýsi módní trend. Sjezdu na zahradě u paní Tomkové se zúčastnilo asi 300 lidí, mezi nimi takoví intelektuálové jako jsou pánové Hampl, Semín, Jakl, B. Kuras, Bašta a jiní, kteří zde byli jako paneloví hosté. Sjezdu se zúčastnila i Lenka Procházková, známá bojem proti dostavbě Mariánského sloupu v Praze, a s výrokem: „Ať si ho ti katolíci postaví, my jim ho zase zbouráme!“

A protože akce byla pro všechny, sjezdu se také zúčastnil můj přítel Tomáš Vandas. Druhý den jsem viděl na FB fotografie, jak se Tomáš nechal vyfotit tu s panem Hamplem, tu s B. Kurasem, a myslím, že ještě s jinými „šajby“ sjezdu.

Ovšem večer 12.srpna na Svobodném vysílači St. Novotného, kde probíhal rozhovor s Benjaminem Kurasem, tento se od fotografování s T. Vandasem distancoval, málem se omlouval, že nevěděl, kdo to je a kdyby to věděl, určitě by se nenechal s ním vyfotit. Sypal si popel na hlavu. Musíme i v tomto rozlišovat, tvrdil Kuras; myslil tím vlastenectví. Jako za komunistů: všichni jsme rovní, ale někdo je rovnější!

Kuras v roce 1968 emigroval do Anglie, dostudoval tam, přešel na židovskou víru a přijal jméno Benjamín. (Maně mi napadá: není ten příběh podobný s jiným, taky Benjamínem?) Poté se Kuras stal úspěšným spisovatelem, napsal asi 30 knih, dramatikem, publicistou. Celou dobu tzv. normalizace v Československu pobýval v Anglii, kde na něj nefoukalo, kde získával konexe, prostě žil jako člověk. Sám přiznává, že Česko je jeho máma, Anglie manželka, Itálie milenka a Izrael je sestra. Po převratu se vrátil do Čech, a všichni intelektuálové hned padají do kolen. S jeho odsudkem islamizace a islámu, i s jeho zkušenostmi s životem na Západě je ale třeba souhlasit; ano, je to tak, jak to trefně říká.

A druhý životní příběh. T. Vandas se narodil zkraje tzv. normalizace, vychodil školu a šel do učení na obor instalatér. Poté vystudoval průmyslovku a stal se perspektivním vysoce odborným zaměstnancem. V době převratu šel dva roky na vojnu, byl to poslední ročník, který šel na dva roky. Po návratu z vojny ho překvapovaly zrůdnosti, jaké se ve státě děly. S přesvědčením, že lze jedině tomu všemu zabránit jen politicky, vstoupil do tehdy médii vykřičené politické strany Dr. Sládka. Po roce 2000 se strana rozpadla a Tomáš s několika blízkými přáteli založil stranu Dělnickou. V té době vystudoval Fakultu sociálních věd s titulem magister. Bylo chybou Tomáše, který životem získával politické zkušenosti, že včas nerozpoznal, a snad také podcenil, příliv lidí do jeho strany, kteří svým chováním a vnitřním přesvědčením v ní viděli něco, čím Dělnická strana být ani nemohla. Média a BIS si tohoto jevu byly vědomi, a tak příkaz k zákazu strany přišel velice záhy.

Za celou dobu více jak deset let, co Tomáše znám, nevypustil z úst žádnou neonacistickou, fašistickou či rasistickou myšlenku, kterou tzv. bezpečnostní orgány toužebně očekávají, aby mohly „konat“. Jeho brněnský výrok o „tsunami imigrantů“, za nějž byl V. Klausem amnestován, byl prozíravý a nanejvýš pravdivý. Tomáš Vandas je vnímán společností skrze média, ty z něj udělaly to, čím ony, resp. lidmi, jež je řídí, chtějí, aby byl; úmyslně mu nasazují psí hlavu, protože – podle nich – společnost potřebuje nějakou odstrašující postavu, někoho, na němž by se mohli vymezovat, jakožto na „extrémistu“. Na straně druhé: lidé, kteří toto neprohlédnou a nechávají se manipulovat médii, neprostudují Program DSSS, jsou lidé hloupí; nerozpoznávají pravdu od lži, dobro od zla.

Máme zde dva příběhy lidí, - co myslíte: kdo je skutečným vlastencem, a kdo jen vlastenčí?

V Praze, 16.8.2019 www.narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster