/   Svátek má:
 

VLASTENCI A VLASTENČENÍ II.

Autor: Ladislav Malý

V souvislosti s výročím dvacátého prvního srpna se na netu vyrojují názory lidí hrubě odporující historii, jsou směšné, ale jsou součástí českého myšlení, a tak je třeba na ně reagovat. Většinou je slyším a čtu od lidí katolicky věřících, od nichž by se očekávalo aspoň minimum znalosti historické pravdy. Jde například o vyrovnání národa se sovětskou okupací a s okupací nacistickou, která tu sovětskou předcházela o třicet let, nebo jakou měla podobu západní demokracie od roku 1945 a její politickou proměnu v současnou liberální demokracii, politicky řízenou sionisty apod.

Nacistická okupace zanechala v našem národě krvavou stopu. Trvala šest let a o život přišlo údajně několik set tisíc lidí; jejich přesný počet už nelze dneska zjistit. Jiné statistiky říkají něco jiného. Ale současníkův úhel pohledu na problém okupace by měl být poněkud jiný než jsou fyzické oběti a škody, a sice jak hlubokou brázdu v duši našeho národa zanechala okupace nacistická?

Tím, že nacisté bezpříkladnou brutalitou likvidovali český odboj, zejména po fyzické likvidaci zastupujícího Říšského protektora českými parašutisty, a také proto, že byl válečný stav, lidé, Češi měli blíž k sobě. Je to paradox, ale je tomu tak, přitahoval je strach z nacistů, Němců, tedy cizáků. Nacistická okupace trvala šest let, což není zase tak dlouhá doba v lidském životě, v dějinách je to epizoda. Pokud se nacistů člověk nevšímal a dělal svou práci, nemusel skončit v kriminále. Nacisté vedli boj za čistotu rasy a proti bolševikům, nikoliv boj třídní, proti vlastnímu lidu. Nacistická okupace našich zemí byla národem nenáviděná, nacisté v Čechách a na Moravě neměli co pohledávat, znásilnili naši vlast; Němci v Čechách a na Moravě, byli vždycky nenáviděni a okupací tuto jenom u Čechů prohloubili. Avšak na konci tunelu, svítilo světlo; zejména po fatální porážce nacistů u Stalingradu, ovládla náš národ slabá naděje, jež s postupujícím časem nabírala na síle. Národ se s úlevou dočkal svobody, sčítal svoje oběti, a těšil se na sladkou pomstu Němcům.

Dneska je krvavá nacistická stopa z doby války v našem národě zacelená, od konce nacistické okupace je to už sedmdesát čtyři roky. Resp. zacelená by byla, kdyby mainstreamová média stále a stále, dnes a denně, nacismus nepřipomínala a současné mladé generaci, která v podstatě ani neví, co se událo před třiceti roky, tento více jak sedmdesát let zacelený šrám na duši národa úmyslně nerozedírala a nesypala do ní sůl. Sionisté tím sledují jistý cíl, nepochybně.

Sovětská okupace trvala dvacet dva let, a jakou ona zanechala brázdu v duši českého člověka? Pravda, oběti nelze počítat na sta tisíce, ani na tisíce; všeho všudy za celou dobu sovětské okupace je to asi jeden tisíc lidí. Možná víc, nemám po ruce přesné statistické číslo. Musí se započítat i dopravní nehody se sovětskými vojenskými auty, jež konkrétně ve východních Čechách právě v pátek odpoledne, kdy silnice byly plné osobních aut našich lidí, pravidelně vyjížděly z kasáren… V té době jsem měl bakelitového Trabanta, a vzpomínám, jak jednou v kritické dopravní situaci u Turnova jsem se jen taktak vyhnul ocelovému, obludnému sovětskému BVPéčku…

Když nebudeme počítat fyzické oběti, jsou zde oběti jiné, oběti duchovní, oběti na duši národa. A tahle brázda na duši národa je neskonale hlubší, dodneška stále mokvající, a bolestivá.

Komunismus v českých zemích trval celkem více než čtyřicet let, čtyřicet let vedli čeští komunisté válku s vlastním národem. Za dvacet let jeho existence se snažili komunističtí vládci, a posléze i národ s nimi, změnit svůj osud, v dějinné epizodě zvané Pražské jaro. Není důležité, že to dělali špatně, anebo že se vůbec neměli snažit změnit sovětský typ komunismu za jiný, to není rozhodující. Z hlediska přirozeného mravního zákona neměl nikdo právo zasahovat do našich domácích československých záležitostí. Avšak naši „přátelé“ měli na věc jiný názor, došlo k známým událostem; Sověti spolu s tzv. přáteli vojensky zasáhli a okupovali Československo, znásilnili naši zem.

Je to až k nevíře, ale dneska mnozí současníci – a sionistický FB je toho plný, - tento historický fenomén vůbec nechápou a naprosto nehistoricky tvrdí, že to byl od Sovětů správný vojenský tah; prý nás zachránili od liberální demokracie, v které jsme už tenkrát mohli žít… ó jaká hrůza… Představte si, že už tenkrát jsme nemuseli žít za ostnatými dráty, že koruna by byla konvertibilní, v ekonomice by existoval přirozený zákon volného trhu, že co bylo ukradeno, by se navrátilo… no prostě něco nepředstavitelného… ještě, že Sověti včas přijeli…

Lidé těchto veskrze primitivních názorů – říkají on sobě, že jsou vlastenci -, by měli vědět, že pád komunismu si nikdo nepředstavoval ani jako ve vidění fata morgáně, že EU byla teprve v hlavách sionistů, že do Maastrichtu to bylo více jak třicet let, natožpak do Lisabonu, že na Západě existovala demokracie bez přívlastku. Že do této demokracie lidé už od roku 1945 utíkali z politických důvodů, pak znova v roce 1948, a ještě znova v roce druhého „osvobození“ tzv. rudou armádou. A vždycky zde nacházeli pochopení a možnost realizovat svoje životy v nové společnosti. V šedesátých letech sionisté v USA začali koketovat s teorií Frankfurtské školy, která v určitých kruzích společnosti zasadila semínko… a neštěstí pro celý Západní svět se projevil ale až po vítězství ve studené válce. Je zde tedy časová osa, s níž je nutno posuzovat -… vlastně všechno…

Když jsem tenkrát před těmi padesáti roky na vlastní oči viděl po zuby ozbrojené vojáky, tanky, vojenská auta s děly, a potom zkrvavenou naši vlajku, nad Museem valící se černý dým, ohlušující rány a střelba se samopalů, chlapy se zaťatými hrozícími pěstmi volající stále otázku PROČ?, plačící ženy…a všude křik, byl jsem přesvědčený, že je to totální konec s láskou k Sovětskému svazu a tedy i k Rusům, kterou do nás, tenkrát mladých, cpali horem dolem.

Nekritické české rusofilství má více jak stoletou tradici, tudíž hluboké kořeny. Protože jsme geopoliticky měli vedle sebe Němce, které jsme pro jejich kreativitu a ekonomickou úspěšnost nenáviděli a záviděli jim – a oni sami nám bohužel neomaleně dávali najevo svou falešnou nadřazenost - na truc jsme si vymysleli svou jakousi fikci, rusofilství. Jako že o Rusi je třeba se opírat, jsme větev jednoho dubu a podobné nesmysly. Časem se stalo rusofilství spolu se slavjanofilstvím výrazným segmentem české povahy, vězí hluboko v genech národa. Mýlil jsem se, když jsem tenkrát myslel, že je nastal konec nekritickému rusofilství.

Netrvalo to dlouho a opět jsem byl svědkem, jak se národ sklonil a líbal ruku pánům, tentokrát Sovětům. Jednou Češi lezli do zadku Vídni, potom Paříži, pak chvilku Berlínu, potom zase Moskvě; a když se cukali, tak je okupanti za vlasy stáhli do poklony. A jistě nikoho nepřekvapí, že dneska, kdy jsme ekonomicky a finančně okupováni západními sionisty, mnozí lezou do zadku Bruselu. A protože jiní, zase mnozí, nevědí, jak z té naší odvěké bryndy ven, opět hloupě šilhají nekriticky k Moskvě. Můj osobní názor: Národ měl tenkrát od Rusů dostat víc přes držku…snad by se dneska rusofilské názory v takové míře neobjevovaly!

Naším českým údělem je střední Evropa. Státy střední Evropy mají podobný osud jako my, Češi. Když už naši předci si tenkrát před sto lety lehkomyslně rozbili Bohem požehnanou středoevropskou Rakouskou říši, mělo by být naším národním a vlasteneckým úkolem snažit se nyní, po všech tragických zkušeností, o restart nové středoevropské unie, unie států s podobným osudem jako je ten náš.

Ani Brusel, ani Berlín, ani Moskva!

Praha, 24.8.2019, www. narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster