/   Svátek má:
 

Jeden pohled na život v reálném socialismu

Autor: Ladislav Malý

„Brouzdal“ jsem na Youtube, a náhodou jsem narazil na zajímavé video. V září letošního roku proběhla v Praze politická beseda na téma Levice a pravice, jejíž účastníkem byl za tzv. levici i dr. J. Skála, historik a publicista, bývalý místopředseda KSČM. Na besedě mě nepřekvapilo Skálovo drzé, samolibé vystupování, demagogické floskule okořeněné soudružským žargonem, jako například „kluci z rozvědky…“ apod. - známe to z mnoha vystupování jiných jemu podobných soudruhů. Co ale bylo překvapující, alespoň pro mě, byla beraní poslušnost posluchačů, kteří mlčeli ke Skálovým nehorázným lžím.

Tak soudruh Skála například nechal publikum hádat, kolik pracující musel zaplatit za týdenní pobyt v Krkonoších, když ONI byli u vlády – hádejte? Představte si jen 90 Kčs! - triumfoval soudruh Skála. Tož ano, pracující tolik zaplatil, pakliže ale byl členem tzv. odborů, ROH, jejichž prvořadým úkolem bylo paralyzovat dělníky, aby dělník držel hubu a krok; těch 90 Kč ale vůbec nic neříká o skutečné ceně toho pobytu, kdo jí zaplatil? Takhle demagogicky by mohl soudruh Skála hovořit o zdravotnictví, školství apod. Dokonce prohlásil: „Lidé žili v sociální bavlnce…!“ Prostě, asi podle Skály, nám všechny ty hodnoty spaly z Měsíce…, anebo že by je nám darovala Moskva…?

Proč asi soudruzi po třiceti letech fatální porážky jejich systému před dějinami, vytahují na světlo lživou propagandu o jakémsi nádherném životě v tehdejším Československu, kdy na Hradě vlál jejich rudý hadr? Soudruzi registrují určitý pohyb ve společnosti, zejména mezi lidmi, kteří neprožili podstatnou část svého života v „komunistickém ráji“, projevující se jakousi rehabilitací tehdejšího života a falešnou nostalgií po něm. A tak si soudruzi přihřívají svou polívčičku; účel je jediný: lživými tvrzeními retušovat historii, překrucovat fakta a působit tím hlavně na mládež a lidi, kteří už zapomněli tristní život pod vládou komunistů, prostě minulost „lakovat“ na růžovo.

Komunisté se chlubili, a činí tak jak vidno dodnes, jaké že tehdy měli pracující sociální výhody, které „naším pracujícím“ vydobyla revoluční KSČ. Ale na ty „revoluční výdobytky pracujících“ musely být zdroje, musel je někdo vytvořit, aby je pak mohl rozdávat. A tady jsme u kořene věci: právě ta „sociální bavlnka“, která ovšem žádnou bavlnkou vůbec nebyla, to jen ve snu soudruha Skály, plus totalitní praktiky uplatňované ve veřejném životě, v ekonomice a vědě, jako například ignorování přirozených zákonů trhu a ceny, nabídky a poptávky, svobodné podnikání, rozvoj řemesel a jiné způsobily, že se naše země ovládaná komunisty stále více ekonomicky propadala, průmysl a ekonomika dramaticky morálně a technicky zaostávaly za okolním západním světem. Takže krach byl více než zřejmý, bylo to jen otázkou času.

Malá ukázka z tehdejšího života: podle komunistické ideologie musel každý občan být nějak zařazený, každý musel vykazovat nějakou činnost, každý musel pracovat, ale vůbec nezáleželo na práci ve svém oboru. Proto i prostitutky, aby čelily paragrafu 203 o tzv. příživnictví, musely mít razítko v občance jako nějaké úřednice apod. Příživník byl podle tehdejší judikatury každý, kdo se nevykázal v občanské legitimaci razítkem zaměstnavatele. Mělo to ale ten neblahý efekt, s kterým komunisté nepočítali, že se totiž v ekonomice budou držet pracovní místa za každou cenu, aniž by vykazovaly produktivitu – pozitivní plody práce -, aniž by měly celospolečenský význam, což kromě jiného vede ke stagnaci technického rozvoje a výrobních možností společnosti. Jsou známy případy, kdy v jednom závodě se zboží vyrobilo, aby se pak v jiném totéž zboží zase rozebralo na druhotné suroviny, - ale hlavně že lidé májí práci, není nezaměstnanost. Osobně, byl jsem svědkem rozhovoru vyšších soudruhů v jedné továrně, vybavené zastaralým výrobním zařízením o tom, že „ …my nechceme žádnou inovaci, žádné moderní stroje, Kde by pak ty lidi měli uplatnění, kdo by je zaměstnal?“ A co víc – pracovníci měli skoro stejné platy – tedy nízké -, ať pracovali v produktivních provozovnách nebo v těch zaostalých, prostě prostředky se přelévaly z jedné oblasti ekonomiky do druhé! Na šlendriánskou práci dopláceli ti šikovní, produktivní. Zde je jedna z příčin, proč i po 30.letech v odměňování za práci nemůžeme „dohnat“ Západ. Ale podle dr. Skály jsme všichni žili v „sociální bavlnce…“ Do roku 1968 se muselo pracovat i o sobotách. Během tzv. Pražského jara soboty byly volné (tenkrát to byl jeden jediný výdobytek Pražského jara!); po okupaci došlo v tomto ohledu ke změně, do roka se pracovalo o tzv. Husákových sobotách, tj. 5-6 sobot za jeden rok. A jaká byla pracovní drezura? Měl-li pracovník v zaměstnání neomluvenou zameškanou směnu, tzv. absenci, a mladým pracovníkům se to dost často stávalo, režim za to pracovníkovi strhl 3 dny dovolené + prémie, takže měsíční plat, bez tak už velice hubený, ještě zhubl. Za tři dny absence do roka mohl zaměstnavatel na pracovníka podat žalobu, což se i často stávalo, protože pracovník narušil pětiletý plán podniku, a tedy i státní plán. U soudu mu to pak spočítali.

Dovolená byla pro běžné pracující tři týdny, horníci a těžce pracující, kam spadaly i bezpečnostní složky a armáda, měli čtyři týdny. Policajti, důstojníci v armádě a vyšší funkcionáři KSČ, měli pak ještě různé jiné benefity, např. vyšší platy, zdravotní dovolenou, různé rehabilitace apod., a k tomu se z nich stali občané první kategorie; měli pro sebe samostatné obchody, svoje zdravotní zařízení apod. U horníků bych to chápal, byla by to odměna za jejich nelidskou práci kdesi v černé díře v podzemí, jenže oni obchody pro sebe neměli, ani speciální zdravotní zařízení neměli. V období vlády Husáka, protože „nebyli lidi“, ostatně jako dneska, bylo povoleno v průmyslových podnicích důchodcům pracovat, aniž by se sáhlo na jejich důchod – odtud nové slovo „prdůch“; tenkrát důchodci – ti zdraví, ovšem -, tvořili ve společnosti skupinu, mající vedle komunistických funkcionářů, estébáků a politruků nejvíc peněz. V rodině, kde pracovali k svému důchodu oba důchodci, k tomu ještě například jejich syn a jeho manželka, sešlo se do měsíce šest platů. Takže určitá skupina obyvatelstva měla dostatek peněz, jenže tyto nebylo zač smysluplně utratit. Ušmudlaný socialistický trh nabízel jen zboží druhé kvality; čas od času vždycky na trhu něco scházelo: jednou televizory, v šedesátých letech stabilně maso, citrusové plody, i ty pověstné banány; chtěl-li někdo pořádné zboží, například elektroniku, musel jít pro svůj vysněný sen do Tuzexu; ovšem bony, jimiž se v Tuzexu platilo, musel nedůstojným způsobem někde v průjezdu vyměnit od veksláků či cikánů. Od sedmdesátých let lidé většinou svoje peníze investovali do chat, chalup a zahrádek, kde se většinou trávilo volno i dovolená

Nebylo dovoleno žádné soukromé podnikání, do něhož by lidé investovali a rozvíjeli tím ekonomiku státu a bohatství společnosti, na druhé straně lidem rostly v bankách vklady. Za dobu dvacet let lidé takto naspořili obrovské finanční prostředky, čímž se komunisté ve své propagandě vždycky chlubili. Vytvořila se zde jakási finanční bublina, jež stále bobtnala, dneska je ve financích státu i Evropy obdobná situace. Ostatně, tehdejší finanční bublina po převratu splaskla; o úspory pracujících, mnohdy jejich životní úspory, je pak v průběhu tzv. liberalizace připravil stát -, ale to už je jiná etapa dějin…

27.11.-19, Praha, www.narodnisjednoceni.cz

© 2010 Národní sjednocení | webmaster