/   Svátek má:
 

Soudruh Koněv a stalinští pohrobci

Autor: Ladislav Malý

Vedení Prahy 6 v nedávných dnech chytře využilo nouzového stavu vyhlášeného vládou v souvislosti s šířící se infekcí koronaviru, a dalo odstranit sochu maršála Koněva na nám. Interbrigády v Praze 6.

Už v devadesátých letech, ještě za období Havlova presidentování, kolovala v Praze 6 petice za odstranění oné obludné sochy, kterou instalovali komunističtí kolaboranti Husákova režimu. V roce 1980 bylo trochu zpozdilé instalovat památník tzv. osvobození, navíc sochu sovětského maršála. Motivem pro instalaci sochy byl tenkrát nefalšovaný český politický vlezdoprdelismus; pražští komunističtí kolaboranti se co nejvíce chtěli zavděčit divočáku Brežněvovi, a s sebou do poníženého stavu tahali celý národ. Něco podobného by nemělo českého občana překvapit, už jsme si všichni zvykli, vždyť to je praxe české politické reprezentace od nepaměti až do dnešních dnů.

Zpochybňovat vojenskou a válečnou kariéru maršála Koněva by nebylo čestné, na válečném poli dokázal vést vojáky do chrabrých bojů a porazit svého nepřítele. Jeho bojové úspěchy jistě nejsou a nemohou být předmětem kritiky. Pak je tu ale jeho poválečný život, život sovětského maršála sloužícího bezvýhradně sovětskému režimu, jež se projevil jako hegemon a uzurpátor malých národů ve východní a střední Evropě. A právě tady, v této fázi jeho života, sehrál maršál Koněv roli barbara, jenž nezaslouží, aby se mu stavěli sochy. V norimberském procesu s nacistickými válečníky bylo jim vítězi vytýkáno, proč neuposlechli hlasu svého svědomí, proč bezmyšlenkovitě poslouchali rozkazy? Nuže, proč maršál Koněv neuposlechl svého svědomí a v roce 1956 se nevzdal velení sovětské armády, která v Budapešti střílela do 15.letých dětí?

Likvidace sochy vzbudila v dnešní složitém společenském a politickém klimatu nemalé pozdvižení. Od převratu, kdy komunisté odevzdali moc nekomunistům (nikoliv antikomunistům!), uběhlo třicet let; uvažování a nálada ve společnosti se změnila, vyrostla nová generace, která zhusta převzala informace o komunismu od svých otců a dědů, kteří nemohou zapomenout na svůj sladký otrocký život ve „zlaté kleci“.

Garnitura politiků vládnoucí liberální demokracie nesplnila svoje sliby a národ poznal, že byl oklamán. Lidé jsou znechuceni, ani ne tak politickým systémem, protože nevědí, čím by současný kapitalismus nahradili, jako spíš ekonomickým vyrovnáním se Západem. Stále více mezi lidmi roste nespokojenost s naším členstvím v EU, jejíž chomout si sami svobodně navlékli na krk, a teď EU vnímají, jako neschopnou, a jako černou díru do níž putují naše miliardy. Proto nebylo překvapením, že většina rozčílených ba vzteklých lidí snažící se zachovat sochu maršála na svém místě jsou lidé ze střední generace, a i ti mladší. Patří sem lidé - těch je asi nejvíc -, kteří nevynechají sebemenší příležitost dát najevo svoje mínění o „pražské kavárně“. Socha maršála Koněva je pro ně jakousi falešnou ikonu minulých „lepších časů“. Uvědomme si, jakou lživou propagandou komunisté krmili národ více než dvě generace! Je tudíž samozřejmé, že na uvažování českých lidí to zanechalo svoje stopy. Tak například u mé poválečné generace se komunistické propagandě za čtyřicet let jejího lživého a neutuchajícího působení, podařilo ve vnímání Čechů ztotožnit Sovětský svaz s Ruskem, a vice versa. Vzpomínám, jak jsem se jako chlapec v základní škole v 50. letech divil, že v Sovětském svazu žijí jacísi Rusové; tenkrát se o Rusech mluvilo málo, mluvilo-li se vůbec: zvýrazňoval se jen sovětský člověk, jehož řečí byla ruština…! Frapantní a zároveň bolestné stopy postkomunistického myšlení nejvíce najdeme v české justici.

Co ovšem je pro mě překvapující, že za zachování sochy jsou také některé malé národovecké strany, jejichž představitelé, aspoň ti, kteří si říkají pravicoví, by měli mít jasno, co je správné pro národ, a co je protičeské; měli by přece vědět, že to byly právě sovětská vojska, která pošlapala naši suverenitu.

Na likvidaci sochy maršála má především zájem skupina pražských intelektuálů, sdružených do různých tzv. neziskovek, jímž se obecně říká „pražská kavárna“, ale i politické strany (ODS, TOP09, STAN, lidovci). A právě tito lidé, směsice neomarxistů, trockistů, multikulturalistů, levicových liberálů, by chtěli po vzoru svých soudruhů ze Západu naši vlast zaplevelit barevnými migranty, černochy a islamisty ze středního Východu. Lidé z „pražské kavárny“ obsadili vlivové instituce ve státě, kulturu a zejména vysoké školy. Neomarxisté neuznávají národní státy ani autentickou kulturu Evropanů, prosazují globalizaci a zednářská lidská práva. V současném Rusku vidí svého nepřítele, protože politika vedení Ruské federace má opačnou trajektorii, než je ta jejich. A tak jakákoliv záminka je „pražské kavárně“ vhodná Rusy naštvat. A likvidace sochy ruského vojevůdce se nabízí přímo sama. Z pohledu českého občana se politické dějiny jako by otočily o 180 stupňů – nepřítel je na Západě, na Východě je „přítel“.

Na současném stavu oprávněné národní nespokojenosti úspěšně parazitují komunisté, oni jsou přece „přísní demokraté a také vlastenci“! Kdosi řekl, že komunistická ideologie je z 90% taktika. A tak se vychytrale - v českých dějinách už po několikáté - čeští komunisté svou příslovečnou taktikou stavějí do „předních linií boje za národ“. Současní komunisté z KSČM se neztotožňují s trockisty, neomarxisty a globalisty, s „pražskou kavárnou“ nejenom proto, že je to západní ideový import, oni vždycky šilhali na východ. Dobře vědí, s jakým šarmem se báťuška Stalin – jenž je opět v Rusku vzat na milost -, dokázal s ideovými úchylkáři a s trockisticko-sionistickým svinstvem v 30. letech dvacátého století vypořádat.

Komunisté předkládají Putinovo Rusko českému národu jako vzor, což jim zvyšuje procenta u voličů zklamaných z liberální demokracie. Prý je jim cizí EU, i její invazivní choutky k nám dodat imigranty; podle převládajícího trendu ve společnosti i komunisté najednou chtějí národní, soběstačnou ekonomiku. Kde je ten jejich marxismus-leninismus a proletářský internacionalismus? Zejména na internetu podněcují vášně davu k „lásce k Rusku a ruskému lidu“, překrucují dějiny druhé světové války, a pochopitelně jsou tvrdě proti odstranění sochy maršála Koněva. Oprašují z 19. století „slovanské dubisko Rusko“, jakože my jsme jeho větev. A tenhle falešný slovanský mýtus v českém národě vydržel dodneška, dokonce přežil i takové ponížení, jež nám v roce 68 uštědřili „bratři Rusové“.

Ne všechno, co dělá „pražská kavárna“ je špatné: stržení sochy maršála Koněva vnímám jako správné, jako očišťující akt od komunistické minulosti. Je třeba jen litovat, že už dávno socha nebyla stržena autentickými antikomunisty.

V Praze, 13. 4. 2020

<

© 2010 Národní sjednocení | webmaster