/   Svátek má:
 

Příčiny českých tragédií

(Zajímavý pohled polského autora na český národ

Autor: Artemiusz Ludomił Czerniewski

Bezkonkurenční kolaps česko-slovenského státu a tragédie českého národa nás nutí hledat příčiny, které jdou hlouběji než naše pozorování omezená na současnost.

Teritoriální situace České republiky, zejména v dnešní době, staví tento národ do extrémně obtížných podmínek – je nicméně zřejmé, že vůdcovské sféry České republiky neprošly pro dnešní historické okamžiky politickou zkouškou a způsobily to, že jejich obtížná situace je ještě obtížnější a nakonec český národ zcela umrtvily, úplně přerušily kontinuitu s minulostí, což vedlo ke katastrofě rozpadu a ztráty jejich státu.

Každý národ má své vlastní přednosti a také negativa. Jsem však přesvědčen, že zdroje historické katastrofy v tomto případě nespočívají ani tak ve vrozených nedostatcích českého národa, ale v chybné politice jeho manažerských sfér a v chybné politice, která trvala mnoho a mnoho století, téměř od samého počátku české historie. To, co vidíme dnes, to je pouze konečný důsledek této politiky.

Že se český národ v rozhodující chvíli morálně zhroutil, bez námitek podlehl nepřátelským oddílům, nechal si bez námitek zničit stát a téměř dobrovolně vstoupil do otrockého jha – to je jisté. Ale že příčiny této morální laxnosti spočívají ve staletí dlouhém řetězci jejich politiky a taktice hnacích faktorů českého lidu, které neustále dělají stejné chyby – to je také jisté.

Dnešní katastrofu z české strany lze rozdělit na dvě skutečnosti: politické chyby a morální rozvrat. Obě tyto skutečnosti jsou neoddělitelně spojeny.

Předešlá historie tohoto nejstaršího slovanského státu s více než tisíciletým obdobím ukazuje, že od samého počátku své existence čelil tento stát, stejně jako Polsko, stálému nebezpečí, nebezpečnému germánskému tlaku, velmi brzy začleněnému do množství křesťanských států, si vůbec neuvědomoval podstatu a rovnováhu sil katolické Evropy. Český stát často projevoval politické sklony, které byly v rozporu nejen s potřebami jeho rozvoje, ale byly přímo nebezpečné pro jeho existenci.

Češi museli bojovat s germánským náporem, čas od času bojovali proti Říši (Svatá říše římská), ale šlo pouze o poryvy, které byly spíše sporadickou vzpourou než důslednou politikou ofenzívou.

Čeští přemyslovští panovníci a další vznešené hlavy českého státu upřednostňovaly hledat podporu spíše v Říši a položit tak svou hlavu pod císařské jho, než s ní bojovat a hledat jiné, možná obtížnější, ale spolehlivější řešení.

Češi konvertovali ke katolictví nerovnoměrně a nebyli dostatečně hluboce zasaženi náboženstvím, které jim otevřelo brány mezi civilizované západní národy, Češi přehlédli největší a nejdůležitější moc tohoto západního světa: Svatý stolec.

Češi byli připraveni dívat se na papežství skrze prsty. Jejich pohled byl více přízemní, oslněný hmotnou a časnou mocí světských hlav křesťanských knížectví a království; ve sporech a bojích dvou mocností raději stáli po boku světské moci, která byla také a dokonce především německou mocí. Proto se čeští vládci jako spojenci a císařští pomocníci dokonce podíleli na rozbití hradeb Věčného města – Říma. Mimořádná statečnost českých válečníků pokosila zástupy papežských spojenců a podpořila německou expanzi za Alpy. Tak tomu bylo za Vratislava II.

Ve smrtelné slepotě, i když byla Říše rozbitá a začala smrtelná bitva s germánským tlakem, byla postavena dvakrát na náboženské vzpouře proti Svatému stolci a Svaté katolické církvi, a proto došlo k boji, ne tolik s Německem, jako spíš s celým katolickým světem.

Tak tomu bylo během husitských válek a také na úsvitu třicetileté války. To vedlo k rozdělení samotného českého národa, a to navzdory všemu i téměř bezkonkurenčnímu hrdinství, skončilo bitvou u Lipan (1434) a již menšímu hrdinství u Bílé hory (1620). Český lid si tak vykopal svůj vlastní hrob.

Ať už však byly české náboženské a politické chyby jakékoliv, po třicetileté válce a nešťastné Bílé hoře se ještě prohloubily.

Bouřlivá a pomýlená hlava českého národa, která byla docela podobná té v Polsku – tj. její rytířský a ušlechtilý status – nebyla politicky ohromující hlavou, ale alespoň byla hlavou s mozkem, s tradicí a zkušenostmi v metodách politické akce.

Po bitvě u Bílé hory během třicetileté války, která byla rozpoutána protestantskými tendencemi Čechů, národ zažil největší neštěstí, větší než následky samotného habsburského jha.

Češi ztratili svou hlavu, své vůdce národa – rytíři a vlastníci půdy téměř úplně zmizeli. Mnoho z nich vymřelo v dlouhodobých a vyhlazovacích bojích, mnoho z nich emigrovalo nebo vyloženě ztratilo základy své existence, jiní klesli na úroveň chudoby. „Většina starých rodin české šlechty byla dovedena k téměř úplné chudobě nebo dokonce přímo vyložené chudobě,“ uvádí český historik dr. W. W. Tomek – a musela opustit své panství, kde se usadili cizinci nebo ti „plebejci“, kteří sloužili jako nástroje nové moci“. Proto také české elity ztratily veškeré spojení s českým národem, jeho minulostí a budoucností, staly se odcizenými tělesy. Podobné to bylo i střední třídou českého národa.

Zůstala pouze masa obyvatel venkova a navíc se zredukovala z 3 000 000 na 800 000. Český národ se zúžil a byl zbaven svých přirozených vůdců a vrhl se do otupělosti dvou století, do setrvačnosti, během níž bylo nakonec rozhodnuto ve stylu „o nás bez nás“ a během níž s ním bylo takřka volně experimentováno.

Tím to ale nekončilo. Když po téměř dvou stoletích probudila latentní biologická síla a kmenová síla národ k životu, když se začal napínat a uvědomil si svou existenci, tak věděl, že nemá žádnou vůdcovskou vrstvu – takže musel vytvořit novou intelektuální vrstvu, nové vůdce.

Obecně, lidé na venkově, stejně jako v jiných zemích, i v České republice, mají mnoho pozitiv, ale mají také své nedostatky a jedna z nejdůležitějších nevýhod je ta, že nejde o historickou vrstvu, v minulosti vědomě kreativní. Nemá tradici ani politické a historické zkušenosti.

Nová vrstva inteligence v českém národě, pocházející z lidu, musela tento nedostatek historických zkušeností nahradit teoretickou, knižní vědou. Musela vytvořit historickou a kronikářskou nit se svou minulostí a není bezdůvodné, že vůdčí osobností českého národního obrození byl zrovna historik, Palacký, který byl metodicky vzděláván u německých historiků.

Psaná historie se může a musí být naučena, ale ne všechno se dá naučit. Bez živé tradice, bez zděděné citlivosti a sofistikovanosti se nit politického myšlení a jednání trhá a musí být znovu vytvořena.

Český lid, který vzal osud svého národa do svých slabých rukou, udělal mnoho svou vytrvalostí, pilností, svou tvrdou prací tváří v tvář tlaku germanizace. Nedělal však to, co dělat nemohl, protože to vše je vytvořeno pouze díky mnoho staletí práce. Český národ nevytvořil novou „vyšší kulturu“, novou morální sílu a nerozvinul nové politické dovednosti. Tyto věci mohl obdržet pouze v dědictví částečně od své buržoazie, ale především od své rytířské a statkářské třídy – ale tato vrstva byla zcela zničena a její dědictví rozkradeno a ztraceno.

Jejich národními vůdci mohli být lidé vysoké duchovní a intelektuální kultury, i když byli již v minulosti několikrát ztraceni – ovšem Masarykovy filozofické myšlenky nebyly skutečným českým národním myšlením.

Politické vedení Československa neprošlo historickou zkouškou – spojilo se s antikatolickým a protináboženským zednářstvím Západu, zašlo tak daleko, že upřednostňovalo komunismus a ateismus – doma napodobovalo Moskvu resp. prusko-germánské metody namísto morálního a občanského rozvoje národa v duchu jediné tvůrčí morálky, tj. katolické morálky – chtěli vytvořit a udržovat stát jako stroj podle všech racionalistických konceptů. Tato politika zkrachovala, protože musela zkrachovat – politika bez historických zkušeností a historických tradic ztratila stát. Ale co je horší, národ se zhroutil, morálně zhroutil, zbaven silné náboženské páteře.

Český národ, povstalý převážně z rolníků, zbaven svých historických lídrů, nemohl a ani neprošel historickou zkouškou, ani v myšlenkách, ani v morální statečnosti.

Věřme, že pod údery tragických událostí se český národ časem znovu zrodí – bude znovuzrozen, pokud se vrátí s plnou silou své historické kultuře a skutečné katolické víře.

Jedna věc je jasná. Běda národům, které jsou zbaveny své tradičně-historické kultury, ve kterých se zákonitě rozpadá náboženský základ.

Sanabilis fecit Deus nationes.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster