/   Svátek má:
 

„Jste národ s velkou odpovědností“ - Monsignore Vigano

(překlad rozhovoru s arcibiskupem C. M. Viganem pro portál diesirae.pt)

Excelence, děkuji vám za poskytnutí tohoto rozhovoru. Potýkáme se s epidemií COVID-19, která v posledních měsících ohraničila životy milionů lidí a mnoha dalším dokonce způsobila smrt. Vzhledem k této situaci se církev prostřednictvím biskupských konferencí rozhodla zavřít prakticky všechny kostely a zbavit věřící přístupu ke svátostem. 27. března, před prázdným náměstím svatého Petra, papež František – za zjevně mediálního vystupování – přednesl tzv. modlitbu za lidstvo. Na to, jak si papež v tu chvíli počínal, bylo mnoha reakcí, z nichž jedna se snažila spojit Františkovu osamělou přítomnost s fatimským poselstvím, konkrétně s třetím tajemstvím. Souhlasíte?


Dovolte mi nejprve zmínit, že jsem velmi rád, že mohu tento rozhovor poskytnout věřícím z Portugalska, jimž Nejsvětější Panna slíbila, že je zachová ve víře i v této době velké zkoušky. Jste lid s velkou odpovědností, protože možná brzy budete muset chránit posvátný oheň nábožnosti, zatímco ostatní národy odmítnou uznat Krista za svého Krále a Nejsvětější Pannu za svou královnu.
Třetí část poselství, kterou Panna Maria svěřila pasáčkům z Fatimy, aby ji odevzdali Svatému otci, zůstává dodnes tajemstvím. Panna Maria žádala, aby byla odtajněna v roce 1960, avšak Jan XXIII. vydal 8. února téhož roku prohlášení, že církev „nechce převzít zodpovědnost za zaručení věrohodnosti slov, o nichž tři malí pastýři říkají, že je k nim pronesla Panna Maria“. S tímto odvrácením se od poselství Královny nebes začala utajovací operace, zjevně z toho důvodu, že obsah zprávy by odhalil strašlivé spiknutí proti Kristově církvi ze strany jejích nepřátel. Před několika desítkami let by se zdálo neuvěřitelné, že bychom mohli dospět k tomu, že i Panně Marii bude dán roubík, avšak v posledních letech jsme byli svědky pokusů o cenzuru samotného evangelia, které je slovem jejího Božského Syna. V roce 2000, během pontifikátu Jana Pavla II., státní tajemník, kardinál Sodano, představil jako třetí tajemství svou vlastní verzi, která se z hlediska určitých prvků zdála naprosto neúplná. Není divu, že nový státní tajemník, kardinál Bertone, se pokusil odvrátit pozornost od události z minulosti, aby Boží lid uvěřil, že slova Panny neměla nic společného s krizí církve a komplotem mezi modernisty a svobodným zednářstvím, k němuž došlo v zákulisí II. Vatikána. Antonio Socci, který důkladně zkoumal třetí tajemství, odhalil toto zlovolné jednání ze strany kardinála Bertoneho. Navíc to byl právě Bertone, který těžce diskreditoval a cenzuroval plačící Madonu z Civitavecchie, jejíž poselství zcela odpovídá tomu, co řekla ve Fatimě.
Nezapomínejme na oslyšenou výzvu Panny Marie, aby papež a všichni biskupové zasvětili Rusko jejímu Neposkvrněnému srdci jako podmínku k porážce komunismu a ateistického materialismu: zasvětit nikoli „svět“, nikoliv „ten národ, který ona chce, abychom jí zasvětily“, ale „Rusko“. Bylo by tak těžké to vykonat? Zřejmě ano – pro ty, kteří nemají duchovní pohled. Raději se dali cestou zmírňování napětí se sovětským režimem, kterou posvětil právě Roncalli, aniž by pochopil, že bez Boha není možný žádný mír. Dnes, s prezidentem Ruské federace, který je bez pochyby křesťanem, by mohla být žádost Panny vykonána, aby se zabránilo pozdějším neštěstím pro církev a svět.
Benedikt XVI sám potvrdil aktuálnost poselství Panny Marie, i když – podle výkladu rozšířeného ve Vatikánu – už má být považováno za splněné. Ti, kteří četli třetí tajemství, jasně řekli, že jeho obsah se týká apostaze církve, která začala přesně na počátku šedesátých let a která dnes dosáhla natolik zjevného stadia, že ji mohou rozpoznat i světští pozorovatelé. Toto téměř posedlé zdůrazňování témat, která církev vždy odsuzovala, jako je relativismus a náboženská lhostejnost, falešný ekumenismus, malthuziánský ekologismus, homohereze a imigrace, našlo v prohlášení z Abú Dhabí naplnění plánu, který vymyslely tajné sekty před více než dvěma stoletími.

Uprostřed Svatého týdne a v návaznosti na zkázonosný Synod o Amazonii se papež rozhodl zřídit komisi, která bude diskutovat a studovat diakonát žen v katolické církvi. Domníváte se, že cílem je vydláždit cestu pro klerikalizaci žen nebo, jinými slovy, pro manipulaci s posvátným kněžstvím, které ustanovil náš Pán Ježíš Kristus na Zelený čtvrtek?

Svátost kněžství nemůže a nikdy nebude moci být změněna ve své podstatě. Útok na kněžství byl vždy ve středu zájmu heretiků a jejich inspirátora a je pochopitelné, že to tak je: udeřit na kněžství znamená zničit mši svatou a nejsvětější eucharistii i celou svátostnou budovu. Mezi zapřisáhlými nepřáteli svátosti kněžství nikdy samozřejmě nechyběli modernisté, kteří od 19. století teoretizovali o církvi bez kněží, anebo s kněžími a kněžkami. Tyto klamné představy, předjímané některými zastánci modernismu ve Francii, se nenápadně opět objevily na Koncilu s pokusem naznačit jakoukoli rovnocennost mezi svátostným kněžstvím, odvozeným od svěcení, a společným kněžstvím věřících, odvozeným ze křtu. Je příznačné, že právě kvůli tomuto úmyslnému nedorozumění byla reformovaná liturgie ovlivněna doktrinálním omylem Lumen gentium, což nakonec snížilo vysvěceného kněze na pouhého předsedu kněžského shromáždění. Na druhé straně kněz je alter Christus, avšak nikoli na základě lidového ustanovení, ale ontologického uspořádání vůči Veleknězi, Ježíši Kristu, jehož musí následovat svatostí života a v absolutní odevzdanosti, kterou také představuje celibát.
Následující krok musel nutně být učiněn; jestliže ne zrušení samotného kněžství, pak alespoň je učinit neúčinným, rozšířit je i na ženy, které nemohou být vysvěcovány: přesně to, co se stalo v protestantských a anglikánských sektách, které dnes také zažívají trapnou situaci lesbických biskupů v tzv. anglické církvi. Je však jasné, že ekumenická „záminka“ - tj. přiblížit se odštěpeným komunitám osvojením si jejich posledních chyb - je založena na satanově nenávisti vůči kněžství a nevyhnutelně povede ke zničení Kristovy církve. Na druhou stranu, církevní celibát je předmětem stejného útoku, protože je pro katolickou církev vlastní a charakteristický a představuje vzácnou obranu kněžství, kterou Tradice po staletí horlivě střežila.
Pokus o zřízení vysvěcené služby pro ženy v církvi není nedávný, navzdory opakovaným výrokům Magistéria. I Jan Pavel II. jednoznačně a se všemi kanonickými požadavky pro neomylné prohlášení ex cathedra stanovil, že je naprosto nemožné zpochybnit doktrínu o tomto tématu. Avšak stejně jako bylo možné si posloužit katechismem ve vyhlášení, že trest smrti je „v rozporu s evangeliem“ – něco neslýchaného a kacířského –, tak se dnes snažíme vytvořit ex novo jakoukoli formu ženského diakonátu, evidentně jako přípravu na budoucí zavedení ženského kněžství. První komise, kterou vytvořil Bergoglio před několika lety, vydala záporné stanovisko, a tak potvrdila to, o čem by se nemělo ani diskutovat; nicméně pokud tato komise nedokázala uposlechnout Františkova přání, neznamená to, že nemůže být vytvořena další komise, jejíž členové, jím vybraní, budou „poddajnější“ a bez zábran zdemolují další pilíř katolické víry. Nepochybuji o tom, že Bergoglio disponuje přesvědčujícími metodami a že může vyvíjet na teologickou komisi tlak; ale jsem si rovněž jist, že v případě, že by tento poradní orgán vydal kladné stanovisko, nemuselo by nutně dojít k oficiálnímu prohlášení papeže, abychom v diecézích Německa nebo Nizozemska nespatřili množení jáhenek za mlčení Říma. Tato metoda je dobře známa a na jedné straně činí možným úder na kněžství, a na druhé straně poskytuje pohodlné alibi těm, kteří se v církevní struktuře mohou vždy odvolat na skutečnost, že „papež nedovolil nic nového“. To samé udělali, když zmocnili biskupské konference autonomně legalizovat přijímání na ruku. To, co bylo vnuceno zneužitím, se nyní stalo všeobecnou praxí.
Je třeba říci, že tato touha povýšit ženy mezi hierarchii prozrazuje nutkání následovat moderní mentalitu, která vzala ženám roli matky a manželky, aby rozvrátila přirozenou rodinu.
Připomeňme si, že tento přístup k dogmatům církve potvrzuje nepopiratelnou skutečnost: Bergoglio přijal tzv. teologii situace, jejíž teologická místa jsou náhodná fakta nebo záležitosti: svět, příroda, ženská postava, mladí lidé... Tato teologie nemá jako své zakládající centrum neměnnou a věčnou pravdu Boží, ale naopak začíná z pozorování závazné naléhavosti jevů, aby poskytla odpovědi v souladu s očekáváními současného světa.

Excelence, podle uznávaných historiků, představoval Druhý vatikánský koncil rozchod církve s tradicí, a proto se objevily myšlenkové proudy, které ji chtějí proměnit v pouhou „filantropickou organizaci“, která přijímá svět a jeho globalistickou utopii. Jak vidíte tento vážný problém?

Církev, která vystupuje jako nová ve vztahu ke Kristově církvi, prostě není Kristovou církví! Mojžíšské náboženství, tedy „církev Starého zákona“, skrze niž chtěl Bůh vést svůj lid k příchodu Mesiáše, má své naplnění v Nové smlouvě a definitivně byla zrušena na Kalvárii Kristovou obětí: z Jeho boku se zrodila církev Nové a věčné smlouvy, která nahrazuje Synagogu. Zdá se, že postkoncilní církev, modernistická a zednářská, také usiluje o přeměnu, přemožení Kristovy církve jejím nahrazením „neo-církví“, deformovaným a monstrózním stvořením, které nepochází od Boha.
Cílem této neo-církve není vést vyvolený lid k uznání Mesiáše, jak to bylo v případě Synagógy; ani jím není obrátit a zachránit všechny národy před druhým příchodem Kristovým, jak to je v případě katolické církve, ale spíše se etablovat jako duchovní rameno Nového světového řádu a obhájce univerzálního náboženství. V tomto smyslu musela koncilní revoluce nejprve zbourat dědictví církve, její tisíciletou tradici, z níž čerpala životaschopnost a autoritu jako mystické tělo Kristovo, aby se později zbavila zastánců tradiční hierarchie, a teprve nedávno už se začala bez předstírání prezentovat jako to, čím skutečně chce být.
To, čemu se říká utopie, je ve skutečnosti dystopie (antiutopie), protože představuje realizaci zednářského plánu a přípravu na příchod Antikrista.
Jsem také přesvědčen, že většina mých bratrů, a ještě i téměř všichni kněží a věřící, si tento pekelný plán vůbec neuvědomují a že nedávné události mnoha lidem otevřely oči. Jejich víra umožní našemu Pánu shromáždit pusillus grex (pozn. malinké stádo) kolem pravého pastýře před závěrečnou bitvou.

Pro obnovení bývalé nádhery Církve bude nutné zpochybnit mnoho doktrinálních aspektů Koncilu. Které body II. Vatikána byste zpochybnil?

Věřím, že existuje spousta významných osobností, které vyjádřily kritické body Koncilu lépe než já. Existují lidé, kteří se domnívají, že by bylo méně komplikované a jistě moudřejší sledovat praxi církve a papežů, jak se to uplatňovalo u synodu v Pistoi: i na tom bylo něco dobrého, ale chyby, které potvrdil, byly považovány za dostačující k tomu, aby se nechal upadnout v zapomnění.

Představuje současný pontifikát vyvrcholení procesu, který začal Druhým vatikánským koncilem a který je žádoucí pro tzv. „Pakt z katakomb“, nebo je stále mezistupněm?

Jak je pro každou revoluci typické, hrdinové prvních hodin se často stávají oběťmi svého vlastního systému, jak se stalo s Robespierrem. Kdo byl včera považován za vlajkonoše koncilního ducha, dnes vypadá téměř jako konzervativec: příklady má každý před očima. A již jsou tací, kteří v intelektuálních progresivistických kruzích (jako je ten, který navštěvuje jistý Massimo Faggioli, nadutý ve svém křestním jménu, ale disonantní ve svém příjmení, pozn.), začínají šířit sem a tam pochybnosti o skutečné schopnosti Bergoglia učinit „odvážná rozhodnutí“ – například zrušit celibát, připustit ženy ke kněžství nebo legitimizovat communicatio in sacris s heretiky – téměř s přáním, aby ustoupil a umožnil volbu papeže ještě poslušnějšího těm elitám, které mají v Paktu z katakomb a v mafii Sankt Gallen nejbezohlednější a nejodhodlanější následovníky.

Excelence, my katolíci se dnes cítíme často izolováni od církve a téměř opuštěni našimi pastýři. Co by Vaše Excelence řekla hierarchům a věřícím, kteří se navzdory zmatkům a omylům, které se šíří v církvi, snaží vytrvat v tomto tvrdém boji o zachování integrity naší víry?

Má slova by byla zcela jistě nevhodná. Jen opakuji slova našeho Pána, věčné Slovo Otce: Hle, já jsem s tebou každého dne až do skonání věků. Cítíme se izolovaně, samozřejmě: ale necítili se tak i apoštolé a všichni křesťané? Necítil se opuštěn i náš Pán v Getsemane? Toto je čas zkoušky, možná závěrečné zkoušky: musíme pít hořký kalich a i když je lidské prosit Pána, aby ho od nás vzdálil, musíme s důvěrou opakovat: Avšak ne má vůle, ale Tvá vůle se staň,pamětliví Jeho uklidňujících slov: Ve světě budete mít soužení, ale důvěřujte: Já jsem přemohl svět! Po zkoušce, jakkoli těžké a bolestné, je pro nás připravena věčná odměna, kterou nám nikdo nemůže vzít. Církev po tomto strašném a dlouhém velikonočním triduu znovu zazáří slávou svého Pána.

Zcela určitě je nezbytná modlitba, nesmíme však přestat bojovat dobrý boj, který nás činí svědky odvážné bojovnosti pod praporem Kristova kříže. Nedopusťme, abychom, když na nás ukáží jako služebná na nádvoří nejvyššího velekněze na svatého Petra se slovy: „I ty jsi jeden z jeho následovníků“, nezapřeli Krista. Nenechme se zastrašit! Nedovolme, aby těm, kteří chtějí hlásat pravdu, byl dán roubík tolerance! Prosme Pannu Marii, aby náš jazyk mohl směle hlásat Království Boží a jeho spravedlnost. Nechť se obnoví zázrak z Lapy, kdy Panna Maria dala hlas malé Joaně, která byla od narození němá. Kéž opět dá hlas i nám, svým dětem, které byly už tak dlouho němé.

Naše Paní z Fatimy, královno vítězství, ora pro nobis.

pozn. „Massimo“ je „Máximo“ – tedy maximální, největší;
„faggiolo“ jen s jedním „g“ a s téměř stejnou výslovností v italštině znamená fazole
malthuziánský = nakloněný kontrole porodnosti

< <

© 2010 Národní sjednocení | webmaster