/   Svátek má:
 

Biologičtí marxisté versus „starý dobrý bolševik“

Autor VÁCLAV JAN

Kvůli odstranění sochy sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva vyhrožuje Rusko zastupitelům z Prahy 6 mezinárodním zatykačem na základě nového zákona, který předpokládá možnost deportovat cizince do Ruska a soudit je za cokoli, co tamní prokuratura označí za zločin namířený proti Ruské federaci. Obdobné metody praktikují dlouhodobě i Spojené státy.

Do hledáčku ruských tajných služeb se může dostat každý, kdo se chová neuctivě k rudoarmějským pomníkům, kdo je poškozuje, znehodnocuje, odstraňuje, organizuje odstraňování, podílí se a podněcuje odstraňování, schvaluje odstraňování (sic!), pozměňuje či zakrývá, dokonce i ten, kdo mění názvy ulic po sovětských velitelích a jinak poškozuje památku a odkaz Rudé armády, Sovětského svazu a vojáků, kteří osvobodili evropské země.

Nabízí se provokativní úvaha, zda by v dnešní pozoruhodné mezinárodní situaci bylo možné zlikvidovat Stalinův pomník na Letné stejně beztrestně, jako to bylo možné v roce 1962. Vždyť Josif Vissarionovič byl vrchním velitelem Rudé armády.

Lidé kolem starosty Koláře ovšem iniciovali odstranění pomníku nikoli z opožděného zděšení nad krvavými řekami bolševismu. Chtějí konfrontaci se současným Ruskem, neboť civilizační tradice, jimi úspěšně likvidovaná na Západě, nachází v probuzeném ruském prostředí specifickou živnou půdu, ústící až v drzý odpor proti západnímu imperialismu a monopolaritě amerikanizovaného světa. To ovšem neznamená, že je rozumné při obhajobě ruského režimu přejímat i jeho nekritický pohled na sovětskou minulost a sklouzávat tak do pasti relativizace stalinských zločinů. Reakce Ruska na akci zastupitelů Prahy 6 potvrzuje, jak pošetilé je hledat oporu proti zvůli na Východě. Výhrůžky zatčením českých občanů a jejich souzením v Rusku za to, co udělali a jaký názor projevili ve své vlastní zemi, jsou produktem zcestného myšlení. O to více překvapuje, že velká část alternativy tyto ruské kroky celkem otevřeně vítá a podporuje a s jistým zadostiučiněním si takříkajíc mne ruce, že na Koláře konečně došlo. Opravdu nevadí, že cizí mocnost chce nařizovat, co si máme myslet, dělat, co uctívat, jaké smíme stavět či bourat sochy a jaké máme mít smýšlení o vlastní historii? Nemáme podobných omezení sami dost? Jakoby totéž, co je alternativou odmítáno z Bruselu či Washingtonu, bylo z Moskvy náhle vítáno. Otázkou je, na základě čeho pak tatáž alternativa vyčítá mainstreamu dvojí metr…

Jestliže jinak sympatická ruská hrdost na vlastní minulost bezostyšně zahrnuje i stalinskou éru, pak my s naší historickou zkušeností bychom měli být schopni rozlišovat. Smysluplná alternativa by se neměla ani v pochopitelné frustraci ze současného marasmu nechat strhnout k tomu, aby byla pouhou inverzí systémových médií. Nekritický pohled na Rusko, doprovázený často idealizováním předlistopadového československého režimu, je ovšem stále zřetelnější tendencí u řady vlivných publicistů, kteří pak obtížně čelí podezření z šíření proruské propagandy. Část veřejnosti se noří hluboko do snu o slovanské vzájemnosti, jakým si prošli už obrozenci a poté ho použily Benešovský i Gottwaldovský odboj k mentálnímu zjemnění dopadů sovětské uzurpace Československa. Nabízí se otázka, nakolik je rusofilství části dnešní antiliberální opozice motivováno rozčarováním ze zániku Západu, a nakolik má hlubší kořeny v tradičním českém komplexu, zejména vůči Německu.

Panslovanské blouznění dostalo nový impuls s nástupem Hitlera k moci. [1] Od té doby věříme Stalinově fikci o německém plánu na vyhlazení Slovanů jako podřadné rasy. Tím Sovětský svaz v mnoha očích legitimizoval svou okupaci východní Evropy, neboť osvoboditeli od nejhoršího myslitelného osudu lze prominout skoro cokoli. Otázka vztahu nacionálně socialistického Německa k Slovákům či Chorvatům, ani námitka, že v případě Čechů a Moravanů platí, že podřadná rasa by rozhodně nemohla být určena ke germanizaci, jsou argumenty příliš racionální pro emočně a dogmaticky vnímané dějiny. Svou neochotou podívat se střízlivě na vývoj středoevropského prostoru a naší roli v něm jsme sami částečně viníky toho, že kyvadlo osudu našich moderních dějin se střídavě zasekává na obou krajních pólech, ve Washingtonu a v Kremlu. Jestliže topkaři či Piráti vzhlížejí k jednomu z těchto pólů, smysluplnou alternativou není upnout se za každou cenu k protipólu.

Úvahy o slovanském řešení evropské krize a ruském spasitelství nemají žádnou budoucnost, chceme-li národ udržet na dosaženém civilizačním stupni. Vše, co považujeme za zdroj naší tvůrčí vyspělosti, co je určující pro naše národní a civilizační povědomí, tak či onak čerpá z našeho podílnictví na úrodnosti německé kulturní půdy. Naše barokní i gotická krajina a její nesmazatelný obtisk v české duši jsou jedinečným odkazem sepjetí s německým geniem, a není důvod nebýt na to hrdý.

Platí stále, co napsal E. Vajtauer v roce 1942: „To, co prožíval Havlíček hned po návratu z Ruska, je typická zkušenost každého Čecha, vracejícího se ze slovanských zemí. V nich si vždy uvědomuje, že Moskvan a Polák je Ostbalt nebo poloviční Tatar, jižní Slované poloviční Turci, kdežto my jsme upředeni z biologických vláken českých a německých.“ [2]

Hodnoty, jimiž konzervativce přitahuje nové Rusko, úcta k tradici, rodině, národu, Bohu, morálce, byly přece kdysi samozřejmou součástí středoevropské společnosti. Je třeba pracovat na jejich návratu do našeho vlastního civilizačního prostoru, a čerpat přitom z vlastních zdrojů, ne hledat spásu na Východě.

Je zbytečné vypočítávat aktivní Koněvovu účast na bolševické revoluci, při stalinských čistkách, děsivé procento vojenských ztrát pod jeho velením (vysoké i na sovětské poměry), jeho podíl na teroru v poválečném Československu, jím vedené krvavé potlačení maďarského povstání v roce 1956, a vůbec počítat hromady mrtvol, vršených bolševiky v časech války i míru. Pro zajímavost si připomeňme jen jeden vedlejší efekt Koněvovy kariéry. Jen s ohledem na tuto epizodu, i kdybychom zapomněli na vše ostatní, byl jeho pomník odstraněn po zásluze.

První mírový den, 9. května 1945, rozbombardovalo sovětské válečné letectvo z přímého rozkazu maršála Koněva dopravní uzly severně od Prahy. Nejhorší byl nálet na Mladou Boleslav, který provedlo ve čtyřech vlnách přes dvacet bombardérů. Ty z výšky 2 000-2 500 metrů svrhly pumy na továrnu Škoda a na centrum města, doprovodné bitevní letouny přitom střílely po lidech z palubních zbraní. Nálet proběhl zákeřně, zcela bez varování. Na město bylo shozeno kolem 640 zápalných a trhavých bomb o celkové váze přes 50 tun. Celkem si nálet vyžádal téměř 500 obětí. Oficiálně mělo bombardování zastavit vojáky wehrmachtu, prchající do amerického zajetí, ve skutečnosti umírali zranění a odzbrojení němečtí zajatci a čeští civilisté, mezi nimi mnoho žen a dětí. Zničeny a poškozeny byly stovky domů. Propaganda promptně obvinila z náletu údajné zbytky Luftwaffe, což vedlo k ještě brutálnějšímu chování vůči vyháněným Němcům. Až do roku 1989 zněla oficiální verze tak, že útočníky byli Němci, a v některých materiálech se tato lež udržuje dodnes!

Ruský exilový historik Viktor Suvorov dokládá, že sovětská armáda byla budována od začátku jako útočná, nikoli obranná, a celá vojenská doktrína SSSR byla expanzivní, nasměrovaná na Německo a Evropu. V Rusku je zuřivě odmítán, protože akceptace těchto faktů by narušila pracně budovaný étos oběti a tím celou stěžejní legendu o tzv. Velké vlastenecké válce. Suvorov hovoří o tom, že operací Barbarossa Hitler jen těsně předešel útoku Rudé armády a zhatil její plány na dobytí kontinentu. Získání pouze východní Evropy pod sovětskou nadvládu bylo ve skutečnosti vnímáno Stalinem jako neúspěch, který těžce nesl. Nakonec ale i toto polovičaté vítězství dokázalo Rusko přetavit vně i dovnitř v akt triumfu, z něhož mocensky a geopoliticky do značné míry žije dodnes. Zatímco Evropané hledají každou záminku, aby mohli posílit svůj kult viny, Rusové odmítají přiznat i očividná fakta, pokud jim nezapadají do heroického obrazu vlastních dějin.

Jak píše Suvorov, bolševičtí vůdci hovořili už v první hodině po převzetí moci o nutnosti světové revoluce a o nové světové válce. „Sovětský svaz se musel rozšiřovat až na konec světa, protože nemohl existovat společně s normálními státy. Záchrana komunismu spočívala jedině v jeho rozšíření po celém světě, ve zničení normálního života v ostatních zemích, aby neměl sovětský lid žádnou zemi, o níž by mohl snít, aby neexistovala země, do níž by mohl utíkat, a aby v zahraničí neexistoval jiný život než u nás. Bylo nutno zavést komunismus všude, aby lidé po několika generacích zapomněli, že je možná jakákoli jiná forma existence. Proto tedy byla druhá světová válka pro Sovětský svaz dychtivě očekávaná, nezbytná a nevyhnutelná. Stalin zamýšlel druhou světovou válku jako etapu v boji za rozšíření komunismu po celém světě.“[3]

Mimochodem expanzivní motivace bolševiků vystižená ve slovech aby v zahraničí neexistoval jiný život než u nás nebo aby lidé po několika generacích zapomněli, že je možná jakákoli jiná forma existence poskytuje myslím dobrý klíč k pochopení hlubokého znepokojení současné západní politiky nad existencí konzervativních režimů v Maďarsku nebo právě v Rusku.

Pro levici je každý, kdo vybočuje z extremistických požadavků politické korektnosti, nacista nebo fašista, a zároveň si část alternativy vyloženě libuje ve srovnávání EU s Třetí říší, Merkelové s Hitlerem či Milionu chvilek s SA, nebo používá „vtipná“ slovní spojení jako liberální fašismus či ekofašismus. Jak připomíná Alain de Benoist ve svém Totalitarismu, již André Malraux si všiml, že „komunisté o svých nepřátelích vždy tvrdí, že jsou fašisté“. [4] Povinně zaujatý poměr k tomu, co Stalin souhrnně nazval fašismem, je fatálně svazující predestinací každého hodnocení minulosti a tím veškerých pohledů na budoucnost. Tato metoda, v obecném diskurzu jen mírně variovaná, pomáhá držet levici u faktické moci už pětasedmdesát let, přičemž toto období je etapou nevratných devastačních zásahů do kulturních a rasových základů evropské civilizace. Benoist uvádí, že protiněmecké spojenectví, uzavřené během druhé světové války, přivedlo na svět zcela novou historiografii. „Protože byl každý odpůrce komunismu považován za potenciálního nacistu, staly se zároveň i komunistické teroristické metody posvěcené antifašismem omluvitelnějšími a pochopitelnějšími.“[5]

Lidé Kolářova typu jsou antifašisté do morku kostí, jejich myšlenková schémata a celá destruktivní politická koncepce jsou na tomto východisku založena a bez něho nemohou přežít. Mají v tom paradoxně hodně společného s Ruskem, obě strany totiž praktikují stalinský výklad dějin, v němž platí jediná skutečná konstanta, kterou je právě antifašismus.

Spor o maršálův pomník je ideovým střetem mezi starými a novými bolševiky. Neomarxisté sovětským komunismem opovrhují, protože jeho asiatská barbarská přímočarost na čas zdiskreditovala levicovou myšlenku a zdržela proces světové revoluce, kterou oni nyní musí realizovat zdlouhavě skrze sociální a kulturní znásilnění společnosti a útokem na lidskou přirozenost. Je poněkud nešťastným stav, kdy z šílenství neomarxismu profitují klasičtí marxisté, kteří stále odvážněji šilhají po starých dobrých časech konzervativně-bolševické totality, a šíří nostalgii s poukazem na to, že za jejich vlády byl přece svět ještě docela v pořádku. Chtějí zapomenout, kdo začal do českých zemí vozit gastarbeitry z Asie, studenty z Afriky či arabské teroristy, kdo holdoval internacionalismu, rovnostářství a marxistickému intelektuálnímu a kulturnímu teroru. Je zbytečné spekulovat, v jakém bodu úpadku by právě teď byla naše společnost, pokud by stará levice nemusela před třiceti lety uvolnit místo levici nové, a měla by její dnešní technologické možnosti. Každopádně pokud teď staří komunisté své revoluční selhání vydávají za přednost a tváří se konzervativně a bezmála kontrarevolučně, je to jenom jedna z jejich mnoha falešných masek.

Pnutí v kauze Koněv je pouze jednou ze vzdálených ozvěn nekonečného boje o moc, vliv a revoluční metodiku mezi různými typy extrémní levice. Tento boj mezi sebou vedou už takřka sto let, a není radno hledat v jakémkoli jeho výsledku pozitiva pro naši budoucnost. Netočme se v začarovaném kruhu. Rozhodně bych si nepřál, aby nás od havlistů osvobodila nějaká rudá armáda, a doufám pevně, že si to nepřeje nikdo.

Poznámky:

[1] Stalin na toto téma mluvil na 17. Sjezdu VKS (b) v roce 1934, místopředseda Všeslovanského výboru (založeného v roce 1941 v Moskvě na I. všeslovanském sjezdu) Zdeněk Nejedlý ho pak opakovaně citoval při prosazování co nejužší spolupráce Československa se Sovětským svazem. Typické je, že se Všeslovanský sjezd distancoval od starého panslavismu jako „nástroje carského imperialismu“ (už ale nebylo vyřčeno, že všeslovanství bylo koncipováno jako nástroj imperialismu bolševického). V čele výboru stanul voják, generál Gundorov – jednotící ideou všeho slovanstva se měl stát boj proti hitlerovskému Německu, potažmo fašismu. Vzhledem k různorodosti slovanských národů a vzájemným antagonismům hrál a dosud hraje při snaze o pronikání Ruska do Evropy prostřednictvím slovanského elementu nezastupitelnou roli permanentně živený akcent „fašistického nebezpečí“.

[2] Emanuel Vajtauer: Český mythus, Nakladatelství Pavel Kamas, Praha 2019, str. 200

[3] Viktor Suvorov: Poslední republika, Naše vojsko, Praha 2008, str. 41. Autor dále vyslovuje názor, že vítězství ve světové válce nepředstavovalo v Leninově a Stalinově vnímání nic menšího, než „zábor minimálně celého Německa, Francie, Itálie, Španělska a jejich kolonií“. Postupný rozklad sovětského Ruska začal podle něj okamžikem, kdy tohoto vítězství dosaženo nebylo. Je třeba dodat, že Suvorov je v současné ruské historiografii většinově odmítán a zpochybňován.

[4] Alain de Benoist: Totalitarismus, Délský potápěč, Praha 2018, str. 62

[5] Tamtéž, str. 63

< < <

© 2010 Národní sjednocení | webmaster