/   Svátek má:
 

O „kořenech deviace“ II. Vatikánského koncilu

Bergolio vybrán, aby provedl v církvi revoluci

Autor: + Carlo Maria Vigano, 9. června 2020

S velkým zájmem jsem si přečetl esej Jeho Excelence Athanasia Schneidera zveřejněný na LifeSiteNews 1. června pod názvem Neexistuje žádná božská pozitivní vůle ani přirozené právo na rozmanitost náboženství, který následně přeložil do italštiny blog Chiesa e post concilio. Studie jeho Excelence shrnuje s jasností – která rozlišuje slova těch, kteří mluví podle Krista – námitky proti domnělé legitimitě výkonu náboženské svobody, kterou zteoretizoval Druhý vatikánský koncil v rozporu se svědectvím Písma svatého a hlasem tradice, jakož i katolickým magistériem, které je věrným strážcem obou.

Přínos eseje Jeho Excelence spočívá především v uchopení příčinné souvislosti mezi principy jasně vyslovenými nebo naznačenými II. Vatikánem a jejich logickým následným dopadem, který se projevil v doktrinálních, morálních, liturgických a disciplinárních odchylkách, jež vznikaly a postupně se vyvíjely do dnešního dne. Monstrum vytvořené v modernistických kruzích mohlo být zpočátku klamné, ale rozrostlo se a zesílilo, takže dnes ho vidíme tak, jaké ve skutečnosti ve své podvratné a vzpurné povaze je. Tvor, který byl v té době koncipován, je vždy stejný a bylo by naivní si myslet, že jeho zvrácená povaha se může změnit. Pokusy o nápravu koncilních excesů s odvoláním se na hermeneutiku kontinuity byly neúspěšné: Naturam expellas furca, tamen usque recurret [Vyháněj přírodu (přirozenou povahu) třeba vidlemi; ona se stejně zase vrátí] (Horacius, Epist. I, 10,24). Deklarace z Abú Dhabí – a jak správně poznamenává biskup Schneider, její první příznaky v pantheonu v Assisi – „byla koncipována v duchu Druhého vatikánského koncilu“, jak Bergoglio hrdě potvrzuje. Tento „duch Koncilu“ je licencí legitimity, jíž inovátoři oponují svým kritikům, aniž by si uvědomovali, že přesně vyznává to dědictví, které potvrzuje nejen chybnost současných prohlášení, ale také heretické matrice, která je zdánlivě ospravedlňuje. Při bližším zkoumání se nikdy v historii církve žádný koncil neprezentoval jako taková historická událost, která by se lišila od jakéhokoli jiného koncilu: nikdy se nemluvilo o „duchu nicejského koncilu“ nebo „duchu ferrarsko-florentského koncilu“, tím méně o „duchu tridentského koncilu“, stejně jako jsme nikdy neměli „pokoncilní“ éru po IV. Lateránu nebo I. Vatikánu. Důvod je zřejmý: všechny tyto koncily byly bez rozdílu jednotně znějícím hlasem Svaté matky církve, a tedy hlasem našeho Pána Ježíše Krista. Je pozoruhodné, že ti, kteří zastávají novost II. Vatikánu, se také drží heretického učení, které staví Boha Starého zákona proti Bohu Nového zákona, jako by mohl existovat rozpor mezi Božskými osobami Nejsvětější Trojice. Tato opozice, která je téměř gnostická nebo kabalistická, zjevně slouží legalizaci nového subjektu, který je ze své vlastní vůle odlišný a je proti katolické církvi. Doktrinální omyly téměř vždy prozrazují nějaký druh trinitární hereze, a proto návratem k hlásání trinitárního dogmatu mohou být přemožena učení, která mu odporují: ut in confessione vera sempiternaque deitatis, et in Personis proprietas, et in essentia unitas, et in maiestate adoretur aqualitas: Když vyznáváme pravé a věčné božství, klaníme se i zvláštnosti v osobách, i jednotě v bytnosti, i rovnosti ve velebnosti.

Biskup Schneider cituje několik kánonů ekumenických koncilů, které podle jeho názoru předkládají učení, které je dnes obtížné přijmout, jako například povinnost rozlišovat Židy podle oděvu nebo zákaz pro křesťany sloužit muslimským či židovským pánům. Mezi těmito příklady je také požadavek traditio instrumentorum, vyhlášený florentským koncilem, který byl později opraven apoštolskou konstitucí Pia XII. Sacramentum Ordinis. Biskup Athanasius komentuje: „Člověk může právem doufat a věřit, že budoucí papež nebo ekumenický koncil napraví mylné prohlášení učiněné“ II. Vatikánem. Zdá se mi, že jde o argument, který, i když je vznesen s nejlepšími úmysly, podkopává budovu církve v jejích základech. Jestliže totiž skutečně připustíme, že mohou existovat magisteriální úkony, které kvůli změně citlivosti mohou s postupem času snadno podlehnout zrušení, změně nebo odlišnému výkladu, nevyhnutelně se stavíme pod soud dekretu Lamentabili a skončíme v ospravedlnění těch, kteří nedávno právě na základě tohoto chybného předpokladu prohlásili, že trest smrti „neodpovídá evangeliu“, a tak pozměnili Katechismus katolické církve. A na stejném principu bychom určitým způsobem mohli tvrdit, že slova blahoslaveného Pia IX. v Quanta Cura byla určitým způsobem opravena Vatikánem II., přesně tak jak Jeho Excelence doufá, že by se mohlo stát s Dignitatis Humanae. Mezi příklady, které uvádí, není žádný sám o sobě závážně chybný nebo bludný: skutečnost, že florentský koncil prohlásil, že traditio instrumentorum je nezbytné pro platnost svěcení, nijak neohrozilo kněžskou službu v církvi, že by vedlo k neplatnému udělování svěcení. Nezdá se mi ani, že by bylo možné tvrdit, že tento aspekt, jakkoli důležitý, vedl k doktrinálním omylům ze strany věřících; to se ovšem stalo v případě posledního koncilu. A když se v průběhu dějin rozšířily různé hereze, církev vždy okamžitě zasáhla, aby je odsoudila, jak tomu bylo v době synody v Pistoi v roce 1786, která byla určitým způsobem anticipací II. Vatikánského koncilu, a to zejména zrušením přijímání mimo mši, zavedením lidového jazyka a zrušením modliteb kánonu pronášených potichu; ale ještě více, když teoretizovala o základu biskupské kolegiality, čímž snížila primát papeže na pouhou služebnou funkci. Opakované čtení dokumentů Synody ohromuje doslovnou formulací stejných bludných tvrzení, s nimiž se setkáváme později, ve větší míře, na koncilu, jemuž předsedal Jan XXIII. a Pavel VI. Na druhé straně, stejně jako Pravda pochází od Boha, blud pochází od Protivníka, který nenávidí Kristovu církev a její srdce: svatou mši a nejsvětější eucharistii.

V našich životech přicházívá okamžik, kdy jsme Prozřetelností postaveni před důležité rozhodnutí, na němž závisí budoucnost církve a naše věčná spása. Mluvím o volbě mezi pochopením omylu, do nějž prakticky všichni z nás upadli, téměř vždy bez zlých úmyslů, a chtěním se i nadále dívat jiným směrem nebo se ospravedlňovat.

Také jsme se dopustili chyby, kromě jiných, že jsme považovali naše partnery v dialogu za lidi, kteří i přes odlišnost jejich představ a víry jsou stále motivováni dobrými úmysly a kteří budou ochotni napravit své omyly, pokud se budou moci otevřít naší Víře. Spolu s mnoha koncilními otci jsme uvažovali o ekumenismu jako o procesu, o pozvání, které volá „disidenty“ do jedné církve Kristovy, modláře a pohany k jedinému pravému Bohu a židovský lid k zaslíbenému Mesiáši. Jenže od doby, kdy se o něm teoretizovalo v koncilních komisích, byl ekumenismus konfigurován způsobem, který byl v přímém protikladu vůči učení dříve vyjádřeného Magisteriem.

Mysleli jsme si, že určité excesy byly jen přeháněním ze strany těch, kteří se nechali strhnout nadšením pro novoty; upřímně jsme věřili, když jsme viděli Jana Pavla II. obklopeného čaroději-léčiteli, buddhistickými mnichy, imámy, rabíny, protestantskými pastory a dalšími heretiky, že to je důkazem schopnosti církve svolat lidi, aby společně prosili Boha o mír, zatímco autoritativní příklad této akce spustil zvrácenou sérii panteonů – víceméně oficiálních – která vedla dokonce až k tomu, kdy biskupové na svých ramenou nesli nečistou modlu pačamamu, vše svatokrádežně skryté tvrzením, že jde o reprezentaci posvátného mateřství.

Jestliže se však obraz pekelného božstva mohl dostat do baziliky svatého Petra, je to součástí crescenda, které druhá strana předvídala od začátku. Četní praktikující katolíci a možná i většina katolických duchovních jsou dnes přesvědčeni, že katolická víra již není pro věčné spasení nutná; věří, že jeden a Trojjediný Bůh zjevený našim otcům je stejný jako bůh Mohameda. Již před dvaceti lety jsme to opakovaně slýchali z kazatelen a biskupských kateder, avšak nedávno jsme to slyšeli důrazně potvrzené i z nejvyššího stolce.

Víme dobře, že když se progresisté a modernisté odvolávali na výrok Písma Littera enim occidit, spiritus autem vivificat [Litera zabíjí, ale duch oživuje (2 Kor 3, 6)], věděli, jak skrýt nejasná vyjádření v koncilních textech, která se v té době zdála většině neškodná, ale dnes se odhalují ve své podvratné podobě. Jedná se o metodu používanou při užívání výrazu subsistit in: říkat polopravdu ani ne proto, aby neurazila partnera v dialogu (předpokládá se, že je dovoleno umlčet pravdu Boží z úcty k Jeho stvoření), ale s úmyslem použít poloblud, který by však byl okamžitě rozptýlen, kdyby byla hlásána celá pravda. Tedy „Ecclesia Christi subsistit in Ecclesia Catholica“ nespecifikuje identitu těchto dvou, ale existenci jednoho v druhém a v zájmu konzistence také v jiných církvích: zde jsme u otevření se mezidenominačním bohoslužbám, ekumenickým modlitbám a nevyhnutelného konce jakékoli nutnosti církve v řádu spasení, v její jedinečnosti a v její misijní povaze.

Někteří si možná pamatují, že první ekumenická shromáždění se konala s východními schizmatiky a velmi opatrně s dalšími protestantskými sektami. Kromě Německa, Holandska a Švýcarska země katolické tradice zpočátku nepřijaly smíšené bohoslužby sloužené protestantskými pastory s katolickými kněžími. Vzpomínám si, že v té době se mluvilo o odstranění předposlední doxologie z Veni Creator, aby nedošlo k urážce pravoslavných, kteří nepřijímají Filioque. Dnes slyšíme, jak se z kazatelen našich kostelů recitují súry z Koránu, vidíme jak řeholníci a řeholnice uctívají dřevěnou modlu, slyšíme biskupy, jak se distancují od toho, co jsme ještě do včerejška považovali za nejpravděpodobnější omluvu pro tolik extremismů. To, co svět chce, na popud zednářství a jeho pekelných chapadel, je vytvoření jednoho náboženství, které je filantropistické a ekumenické, z něhož je vyloučen žárlivý Bůh, kterého uctíváme. A pokud toto je to, co svět požaduje, jakýkoli krok církve stejným směrem je nešťastnou volbou, která se obrátí proti těm, kteří si myslí, že se mohou Bohu vysmívat. Naděje babylonské věže nelze oživit globalizačním plánem, jehož cílem je zrušení katolické církve, aby mohla být nahrazena konfederací modloslužebníků a heretiků spojených environmentalismem a univerzálním bratrstvím. Bez Krista nemůže existovat žádné bratrství, jedině a pouze v Kristu: qui non est mecum, contra me est

. Je znepokojující, že jen málo lidí si je vědomo tohoto závodu směrem k propasti a jen málokdo si uvědomuje odpovědnost nejvyšších vrstev církve při podpoře těchto antikřesťanských ideologií, jako by vůdci církve chtěli zaručit, že mají místo a úlohu v trendu jednolitého myšlení. A je překvapující, že lidé trvají na tom, že nechtějí zkoumat základní příčiny současné krize, a omezují se na odsuzování současných excesů, jako by nebyly logickým a nevyhnutelným důsledkem plánu zorganizovaného před desítkami let. Pokud se pačamama mohla uctívat v kostele, bylo to zásluhou Dignitatis Humanae. Máme-li liturgii, která je protestantizovaná a někdy dokonce zpohanštěná, je to zásluhou revoluční činnosti Msgr. Annibala Bugniniho a pokoncilních reforem. Pokud byla podepsána deklarace z Abú Dhabí, stalo se tak díky Nostra Aetate. Pokud jsme došli k tomu, že plná moc v rozhodování byla dána biskupským konferencím – a to i v případě závažného porušení konkordátu, jak se stalo v Itálii – vděčíme za to kolegialitě a její aktualizované verzi – synodalitě. Díky synodalitě máme Amoris Laetitia a musíme hledat způsob, jak zabránit tomu, co bylo všem na první pohled zřejmé, a sice že tento dokument, připravený impozantní organizační mašinérií, měl za cíl legitimizovat přijímání pro rozvedené a jejich soužití, stejně jako Querida Amazonia bude použita k legalizaci ženských kněžek (jako v nedávném případě „biskupské vikářky“ ve Freiburgu) a ke zrušení posvátného celibátu. Preláti, kteří poslali Františkovi dubia, podle mého názoru prokázali stejnou zbožnou naivitu: domnívali se, že Bergoglio, když bude konfrontován s rozumnou protiargumentací a poukázáním na omyl, pochopí, napraví heterodoxní body a požádá o odpuštění.

Koncil byl použit k legalizaci nejnenormálnějších doktrinálních odchylek, nejtroufalejších liturgických inovací a nejbezohlednějších zlořádů, zatímco autorita mlčela. Tento Koncil byl natolik vyvýšen, že byl prezentován jako jediný legitimní odkaz pro katolíky, duchovenstvo a biskupy, přičemž zakalil doktrínu, kterou církev vždy autoritativně učila, a pohrdl jí, a také zakazoval věčnou liturgii, která po tisíciletí živila víru nepřerušené řady věřících, mučedníků a svatých. Tento Koncil se mimo jiné projevil jako jediný, který způsobil tolik problémů s interpretací a tolik rozporů s ohledem na předchozí Magisterium, zatímco neexistuje žádný jiný koncil – od Jeruzalémského sněmu až po I. vatikánský koncil – který by nebyl v dokonalém souladu s celým Magisteriem nebo který by vyžadoval tolik interpretací.

Přiznávám s vyrovnaností a bez kontroverze: Byl jsem jedním z mnoha lidí, kteří navzdory mnoha dilematům a obavám, které se dnes ukázaly jako naprosto oprávněné, důvěřovali autoritě hierarchie v bezpodmínečné poslušnosti. Ve skutečnosti si myslím, že mnoho lidí, včetně mě, původně neuvažovalo o možnosti, že by mohlo dojít ke konfliktu mezi poslušností hierarchii a věrností samotné církvi. To, co učinilo zjevným toto nepřirozené, dokonce bych řekl zvrácené, odtržení hierarchie od církve, poslušnosti od věrnosti, to byl bezpochyby tento poslední pontifikát.

V „komnatě slzí“ sousedící se Sixtinskou kaplí, zatímco Msgr. Guido Marini připravoval bílou rochetu, mozettu a štólu pro první vystoupení „nově zvoleného“ papeže, Bergoglio zvolal: „Sono finite le carnevalate! [Karnevaly skončily!]“ a pohrdavě odmítl insignie, které všichni papežové až do té doby pokorně přijímali jako oděv, který odlišuje zástupce Krista od ostatních lidí. Tato slova však obsahovala pravdu, i když byla vyslovena mimoděk: 13. března 2013 spadla maska konspirátorům, kteří byli konečně osvobozeni od nepohodlné přítomnosti Benedikta XVI. a bezostyšně hrdí na to, že se nakonec podařilo prosadit kardinála, který ztělesňoval jejich ideály, jejich způsob, jak provést revoluci v církvi, jak si podmanit učení církve, jak přizpůsobit morálku, jak zprznit liturgii a jak odstranit kázeň. A to vše považovali tito konspirátoři za logický důsledek a zjevné uplatnění II. vatikánského koncilu, který podle nich byl oslaben kritikou ze strany Benedikta XVI. Největší potupou tohoto pontifikátu bylo velkorysé povolení slavení tradiční Tridentské liturgie, jejíž platnost byla konečně uznána, což vyvrátilo padesát let jejího nezákonného zavržení. Není náhodou, že příznivci Bergoglia jsou stejné osoby, pro které Koncil znamenal první krok k nové církvi, které předcházelo staré náboženství se starou liturgií.

Není to náhoda: to, co tito muži beztrestně stvrzují, pohoršujíce umírněné, o tom jsou katolíci také přesvědčeni, a sice: že navzdory všem snahám hermeneutiky kontinuity, která ztroskotala při první konfrontaci s realitou současné krize, je nepopiratelné, že počínaje II. vatikánským koncilem byla vybudována paralelní církev, která byla postavena nad pravou církev Kristovu a je s ní v příkrém rozporu. Tato paralelní církev postupně zastřela božskou instituci založenou naším Pánem, aby ji nahradila falešnou entitou, která odpovídá požadovanému univerzálnímu náboženství, které bylo poprvé teoreticky vytvořeno zednářstvím. Vyjádření jako nový humanismus, univerzální bratrství, důstojnost člověka jsou hesly filantropického humanismu, který popírá pravého Boha, horizontální solidarity vágní spiritistické inspirace a ekumenického irenismu, které církev jednoznačně odsuzuje. „Nam et loquela tua manifestum te facit [I tvá řeč tě prozrazuje!]“ (Mt 26,73): toto velmi časté, až přílišné používání slovníku nepřítele prozrazuje následování ideologie, která od něho pochází; zatímco na druhé straně systematické zapírání jasného, jednoznačného a vyhraněného jazyka církve potvrzuje touhu oddělit se nejen od katolické formy, ale dokonce i od její podstaty.

Nejasné výroky, které jsme roky slyšeli z nejvyššího trůnu, najednou nacházíme rozpracované ve skutečném a řádném manifestu v příznivcích současného pontifikátu: demokratizace církve – již ne prostřednictvím kolegiality vynalezené II. vatikánským koncilem, ale synodální cestou slavnostně zahájenou na Synodu o rodině; boření kněžského úřadu skrze jeho oslabování zaváděním výjimek v kněžském celibátu a zaváděním ženských osobností s kvazi-kněžskými povinnostmi; tichý přechod od ekumenismu zaměřeného na odloučené bratry k formě pan-ekumenismu, který redukuje Pravdu jediného trojjediného Boha na úroveň modloslužeb a nejďábelštějších pověr; přijetí mezináboženského dialogu, který předpokládá náboženský relativismus a vylučuje misijní hlásání; demytologizace papežství, kterou Bergoglio prosazuje jako téma svého pontifikátu; progresivní uzákoňování všeho, co je politicky korektní: genderová teorie, sodomie, homosexuální manželství, Malthusova teorie, ekologie, imigrace... Pokud si neuvědomíme, že kořeny těchto odchylek se nacházejí v principech stanovených Koncilem, nebude možné najít lék: pokud naše diagnóza, i přes všechny důkazy, neustále vylučuje počáteční patologii, nemůžeme stanovit vhodnou léčbu.

Tato operace intelektuální čestnosti vyžaduje velkou pokoru, především přiznání, že po celá desetiletí jsme byli v dobré víře klamáni lidmi, kteří, ač byli v pozici autority, nedokázali hlídat stádo Kristovo: někteří aby žili spokojeně, jiní protože měli příliš mnoho povinností, jiní z pohodlí a konečně někteří i se zlým úmyslem. Tyto poslední, kteří zradili církev, je třeba identifikovat, soukromě s nimi promluvit, vyzvat ke změně a pokud nebudou činit pokání, musí být vyloučeni z posvátné instituce. Takhle jedná skutečný Pastýř, kterému leží na srdci blaho ovcí a který za ně dává svůj život; měli jsme a stále máme příliš mnoho námezdníků, pro něž je souhlas Kristových nepřátel důležitější než věrnost Jeho Nevěstě.

Stejně jako jsem před šedesáti lety upřímně a klidně poslouchal pochybné rozkazy, a věřil jsem, že představují milující hlas církve, tak dnes se stejnou vyrovnaností a upřímností uznávám, že jsem byl oklamán. Udržovat v dnešní době soudržnost tím, že budu setrvávat v klamu, by představovalo špatnou volbu a činilo by ze mě spoluviníka na tomto podvodu. Pyšnění se jasností úsudku od začátku by nebylo čestné: všichni jsme věděli, že Koncil bude víceméně revolucí, ale nedovedli jsme si představit, že bude tak devastující, a to i navzdory práci těch, kteří tomu měli zabránit.

A pokud bychom si až do doby Benedikta XVI. ještě dokázali představit, že došlo ke zpomalení puče II. Vatikánu (který kardinál Suenens nazval „rok 1789 v církvi“), v těchto posledních několika letech dokonce i ti nejnaivnější z nás pochopili, že mlčení ze strachu, aby nedošlo k rozkolu, snaha o opravu papežských dokumentů v katolickém smyslu, aby se napravila jejich zamýšlená nejednoznačnost, a výzvy i dubia předložená Františkovi, která zůstala výmluvně nezodpovězena – to vše jen potvrzuje situaci nejzávažnější apostaze, jíž jsou vystaveny nejvyšší vrstvy hierarchie, zatímco křesťanský lid a duchovenstvo se cítí beznadějně opuštěni a připadají si, že jsou biskupům na obtíž.

Deklarace z Abú Dhabí je ideologickým manifestem myšlenky míru a spolupráce mezi náboženstvími, která by snad mohla být tolerována, pokud by pocházela od pohanů, kteří jsou zbaveni světla víry a ohně lásky. Avšak kdokoli má na základě křtu svatého milost být Božím dítětem by měl být zděšen myšlenkou, vystavění rouhačské moderní verze babylonské věže ve snaze spojit jednu pravou Kristovu církev, dědičku zaslíbení daných vyvolenému lidu, s těmi, kteří popírají Mesiáše, a s těmi, kteří považují samotnou ideu Trojjediného Boha za rouhání. Láska k Bohu nezná žádné měřítko a netoleruje kompromisy, jinak to prostě není Láska, bez níž v Něm není možné zůstávat: qui manet v caritate, v Deo manet, et Deus in eo [kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm] (1 J 4,16). Nezáleží na tom, zda se jedná o prohlášení nebo magisteriální dokument: dobře víme, že podvratná mysl inovátorů si hraje s tímto druhem slovíčkaření, aby mohla šířit bludy. A víme dobře, že účelem těchto ekumenických a mezináboženských iniciativ není obrátit ty, kteří jsou daleko od jediné církve, ke Kristu, ale odvrátit a zkazit ty, kteří se stále drží katolické víry, a vést je k domněnce, že je žádoucí mít velké univerzální náboženství, které spojuje tři velká abrahámovská náboženství „v jednom domě“: toto je triumf zednářského plánu v přípravě na království antikrista! Jestli se to uskuteční prostřednictvím dogmatické buly, prohlášení nebo rozhovoru se Scalfarim v La Repubblica, na tom pramálo záleží, protože příznivci Bergoglia čekají na jeho slova jako na signál, na nějž reagují řadou iniciativ, které již před časem byly připraveny a zorganizovány. A pokud se Bergoglio nebude řídit pokyny, které obdržel, řady teologů a duchovenstva jsou připraveny naříkat nad „osamoceností papeže Františka“ jako předpokladem pro jeho rezignaci (mám na mysli například Massima Faggioliho v jednom z jeho nedávných esejů). Na druhé straně by to nebylo poprvé, kdy papeže využívají, dokud postupuje podle jejich plánů, a zbaví se ho nebo na něj zaútočí, jakmile tak nečiní.

Minulou neděli církev oslavovala Nejsvětější Trojici a v breviáři nám nabízí recitaci Symbolum Athanasianum, který byl koncilní liturgií zakázán a liturgickou reformou z roku 1962 zredukován na pouhé dvě zmínky. První slova nyní zaniklého Symbolum zůstávají napsána zlatými písmeny: „Quicumque vult salvus esse, ante omnia opus est ut teneat Catholicam fidem; quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternum peribit – Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.“



© 2010 Národní sjednocení | webmaster