/   Svátek má:
 

SLOVO DO DNEŠNÍCH DNŮ

Autor: Josef Peňáz, katolický kněz

Ta protestantsko-evangelikální honba za mimořádnostmi a neustálým osvobozováním od všeho možného není křesťanská, není evangelní. "Zázraky jsou pro nevěřící, ne pro věřící, ti je nepotřebují" říká jeden moudrý spolubratr. Např. o eucharistické přítomnosti věříme proto, že Pán Ježíš při poslední večeři výslovně řekl: "Toto je moje tělo" a při eucharistické řeči v Jan 6 ukázal, že to myslí doslova. Ježíšovo učení je základem eucharistické víry církve. Ne skutečnost, že někde nějaká hostie začala krvácet.

Očekávání neustálých osvobozujících zázraků a mimořádné Boží ochrany zavání snahou o popření kříže a jeho nadpřirozeného smyslu. Hlásíme-li se k Ježíši Kristu, pak vězme, že k Ježíši kříž patří. Je v přímém rozporu s právě řečeným, když někdo chce a očekává, že když věří, bude od každého kříže ochráněn. To je antikřesťanské.

V dnešní době vyvyšovaná pseudokřesťanská euforie nemá s duchovním životem nic společného. V křesťanství nejde o nějaké vnitřní pohnutí při chválách během adorace. Křesťanství je náboženstvím s Ježíšem Kristem ve svém středu, ale k tomuto Ježíši Kristu patří kříž. Velký pátek je vrcholem jeho událostí stejně jako velikonoční ráno. Velikonoční radost doprovázená popřením velkého pátku by byla čímsi heretickým (heresein - vybírat si tak, že se něco jiného přitom popře). "Židy kříž uráží, řekové ho ho považují za pošetilost" a dodejme: postmodernímu rádoby křesťanovi je na obtíž a čímsi nepříjemným, od čeho chce být osvobozen. Křesťanství nepovažuje za náboženství Ježíše Krista s křížem, který ovšem dává kříži smysl. Křesťanství považuje za náboženství, kde může být snadno a lehce kříže zbaven.

Heslo "Ježíš tě od křížů osvobodí" je jedním nejrozšířenějších ďábelských klamů, kterými svedl už velkou část pobožných (nikoli zbožných) lidí. Udělejme si zpytování svědomí: Nemáme kdesi v podvědomí podobné očekávání, byť ne takto výslovně formulované?

Křesťanství bez kříže by nebylo autentické. Pán Ježíš říká: "Kdo chce jít za mnou, ať se zapře, vezme svůj kříž a následuje mě." Ať ho vezme. Jako i on sám vzal ten svůj a vynesl ho až na Golgotu, kde byl k němu více než symbolicky připojen. Neříká: "Kdo chce jít za mnou, ať počítá s tím, že ho díky víře už žádný kříž nepotká, že bude zažívat jen příjemné pocity před monstrancí a bolavé koleno ho přestane bolet." Nic takového. Co ale vidíme u zmíněných lidí, co vidíme u zakladatelů vznikající nové církve? Snahu o život v církvi bez kříže (potažmo bez odříkání, bez askeze, bez oběti). Zakládají nové "křesťanství", ve kterém na rozdíl od toho původního už žádné místo pro kříž a oběť není. Výraz "oběť" u nich dokonce patří mezi nežádoucí slova. Ztratili smysl pro věčnost, snad proto věnují veškeré své úsilí budování pozemského ráje, kdy farní společenství mají být jakýmisi ohnisky tohoto ráje. Duchovní a náboženský život pojímají jako prostředek k odstraňování křížů ze svého života i z života ostatních. Kdyby mohli, odstranili by Velký pátek z evangelia. Jejich "křesťanství" je jak evangelium bez Velkého pátku, jen štěstí, zdraví, dlouhá léta. Zatímco Kristovo "přejítí z tohoto světa k Otci" skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání je v původním křesťanství základním obsahem hlásání, tito hlásají štěstí a láskyplné bratrství. Nic proti, ale je to nedostatečné. To je úplně jiným náboženstvím. Velký pátek k Ježíšovu příběhu patří, je dokonce onou "janovskou hodinou" - vrcholným okamžikem. Velký pátek, od kterého nebyl Ježíš zachráněn, ale na který velikonoční ráno vrhá nová světlo a ukazuje jeho smysl.

Křesťanství není prostředkem k odstraňování křížů z našeho života, abychom už zde byli jak v ráji. Křesťanství je prostředím, kde člověk může nechat spojit svůj kříž s křížem Ježíše Krista a tak mít podíl na jeho díle spásy světa k oslavě Boží (srov. Kol 1, 24). Svatý Pavel nepíše, že by neměl žádná soužení. Měl jich mnoho. Ale píše, že uprostřed všech těchto soužení nemá důvod k zoufání.

Větu: "Hosana, aleluja a mějme se rádi, pořádejme úžasná akce, kde nám bude spolu dobře, supééér" v evangeliu nenalezneme. Zato tam čteme "Eli, Eli, lema sabachtani". K jakému křesťanství se hlásíme? K tomu původnímu, Ježíšovu, a nebo k tomuto novému?

Očekáváme, že nás Ježíš zbaví všech těžkostí, a nebo že nám ukáže jejich smysl a také ovoce, jaké přinášejí na duchovní rovině a do věčnosti? Pravé křesťanství je o tom druhém, ne o tom prvním.

Putujeme k nebeskému ráji, nebo chceme vybudovat ráj na zemi?

Mnozí lidé předpokládají, že víra znamená, že člověk bude ode všeho ochráněn, a když není, podezírají ho z nedostatku víry. Toto je možná medžugorské, ale není to křesťanské. Je to evangelikální, ale ne evangelní. Vzpomeňme na zmíněné mučedníky.

Někteří lidé zredukovali víru na oblast rácia, druzí na to reagovali jejím pojetím jakožto prostředku morálnosti, resp. mravnosti (z bláta do louže), třetí z ní udělali záležitost prožitků a citů. Mylné jsou všechny tři proudy. Těžko říct, který se mýlí víc, protože se všechny mýlí zcela.

Jedna lidová píseň ke cti Panny Marie bolestné vkládá Kristu do úst slova: "Se mnou trpělas´, ke slávě též se mnou doputuješ." Velikonoční ráno předpokládá Velký pátek. Ke křesťanství patří obojí. Velikonoce a velikonoční radost, kterým by Velký pátek nepředcházel, by byly něčím úplně jiným.

Kdo předkládá samotnou velikonoční radost bez Velkého pátku, ten nešíří křesťanství, ale zcela jiné náboženství.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster