/   Svátek má:
 

Pravá tvář Edvarda Beneše

Neoddělitelnou součástí vylhaného mýtu o demokratickém charakteru třetí republiky je i obraz prezidenta Edvarda Beneše jako ryzího demokrata, obelhaného a zrazeného komunisty až v únoru 1948. V nepřikrášlené skutečnosti byl přitom spolu s komunisty jedním z hlavních strůjců demontáže a porážky československé demokracie.

Doma budovaný obraz Edvarda Beneše jako demokrata, respektovaného a obdivovaného na Západě i na Východě, nebyl pravdivý nikdy. Vždyť už v roce 1920 napsal první britský velvyslanec v Praze Sir George Clark o Benešovi, že jde o „bezohledného oportunistu“.

Jeden z nejzkušenějších amerických diplomatů třicátých let William Christian Bullit napsal o Benešovi v důvěrném memorandu pro prezidenta Roosevelta: „Každý, kdo něco znamená v politickém životě Francie a Anglie, považuje Beneše za naprosto sobeckou postavičku, která svou lacinou mazaností v drobných záležitostech a naprostým nedostatkem moudrosti ve věcech velkých, umožnila rozpad své země.“

A jeho legendární kolega Anthony J. Biddle, za války velvyslanec u několika exilových vlád v Londýně, včetně československé, popsal Beneše v osobní depeši prezidentu Rooseveltovi pohrdlivě jako „nástroj ruské propagandy“.

Loutka sovětských plánů

Sám Edvard Beneš byl vůči stalinistickému Rusku až nevysvětlitelně slepý. Československá diplomacie i zpravodajci věděli už od 20. let o sovětském rudém teroru, ale ministra zahraničí to nezajímalo.

Britský velvyslanec v Praze Joseph Addison byl zcela otřesen, když mu Beneš po své cestě do Moskvy v roce 1935 vyprávěl o sovětských dělnících „placených a živených lépe než v samé ČSR“ nebo o tom, jak všichni sovětští dělníci tráví každý rok s celou rodinou šest týdnů na Krymu. Potvrdila mu to prý jeho paní Hana, kterou sovětští hostitelé vzali na nákupy, „a nikde neviděla nedostatek zboží“.

Nejpozději od svojí další ponižující moskevské mise v roce 1943 byl už jen Stalinovou loutkou. Do smrti nepochopil, že pro Moskvu nikdy nepředstavoval partnera, jak sám věřil, ale pouze užitečného posluhu, který za války Stalinovi donášel informace o polské exilové vládě. Stal se poslušným vykonavatelem sovětských plánů na ovládnutí střední Evropy, zcela stejným, jako byli českoslovenští komunisté.

Edvard Beneš nebyl ve své slepotě vůči Stalinovi v české společnosti osamocen. Tradice vymyšleného slavjanofilství z 19. století, trauma z předválečného rozpadu státu a maniakální strach z Německa vedly od května 1945 absolutní většinu české společnosti a všechny politické strany bez rozdílu k naprosto slepému spoléhání na „pomoc“ stalinistické diktatury.

Nikomu nevadilo, že unášela a ve svých lágrech vraždila tisíce československých občanů až do druhé poloviny 50. let. Tato slepota postihla i pozdější komunistické oběti a vyhnance, kteří prohlédli teprve po převratu v únoru 1948, aby se až po této zkušenosti stali na zbytek svých životů antikomunisty.

I tak slavný, odvážný a svobodomyslný novinář jako Ferdinand Peroutka po válce komunisty chválil za jejich příklon k „vlasti, svobodě, demokracii a humanitě“.

Z generála vojínem

Beneš s až patologickou nenávistí nechal pronásledovat svoje politické odpůrce a kohokoliv, kdo by mohl oponovat jeho výkladu událostí. Kam až taková nenávist mohla zajít, dobře ukazuje případ československých politiků, kteří kritizovali Beneše nejpozději od mnichovské krize a kteří začali organizovat domácí i zahraniční odboj ještě v roce 1939.

Dopis Ministerstva vnitra potvrzuje zatýkání příbuzných členů protibenešovské tzv. Prchalovy skupiny, která se po skončení války nesměla vrátit do vlasti. Manželka Karla Lochera přežila nacistický koncentrační tábor v Ravensbrücku, ale po návratu do Prahy byla už v květnu 1945 zatčena československými orgány. Uprchla společně se svým synem a dcerou Vladimíra Ležáka-Borina z Československa 27. prosince 1945. Dokument je publikován vůbec poprvé.

Beneš, který veřejně vystoupil teprve po přepadení Francie v květnu 1940, je vyloučil ze všech exilových orgánů pod svojí kontrolou a nechal je zavírat do britských zajateckých lágrů jako „podezřelé z nacismu“.

Řada významných československých politiků raději odešla do Spojených států, jako poslední předmnichovský premiér Milan Hodža, anebo se po válce raději vůbec nevrátila do Československa.

Snad nejpozoruhodnější byla existence a pronásledování skupiny, zformované nejprve v Polsku, a po vypuknutí války postupně ve Francii a v Londýně pod názvem Československý národní výbor. Vedl ji armádní generál Lev Prchala, jeden z nejvyznamenávanějších československých vojáků vůbec – a jediný, který v březnu roku 1939 na Podkarpatské Rusi silou bránil území republiky.

Za války ho Beneš nechal degradovat na vojína – a je ostudou, že ho česká armáda dodnes nedokázala rehabilitovat. Novinář Vladimír Ležák-Borin kritizoval Benešovu zahraniční politiku už před válkou jako nesmyslnou cestu „k úplné izolaci Čechů ve střední Evropě“.

Po příchodu do Británie ho na Benešův příkaz československé orgány označily Britům jako nacistického sympatizanta. Strávil dvacet měsíců v internačních táborech a věznicích. Generální tajemník ČSNV, bývalý diplomat a vydavatel Karel Locher, strávil v britské internaci pět měsíců, dokud se Britové nepřesvědčili, že obvinění československých orgánů jsou zcela smyšlená.

Podobně dopadli i další Prchalovi spolupracovníci, místopředseda Václav Míšek, či tajemníci Jiří Bertl a Zdeněk Sládeček. ČSNV v Londýně už v roce 1943 ostře odsoudil Benešem v Moskvě podepsanou smlouvu o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem a varovala československou i britskou vládu, že tato protiústavní a nelegitimní smlouva znamená začátek nástupu komunistické diktatury v Československu.

Pomsta na příbuzných

To nejhorší však přišlo až po válce. Československá bezpečnost postupně zatkla jako rukojmí řadu příbuzných (!) členů Československého národního výboru, kteří se nevrátili do vlasti a pokračovali v kritice prezidenta i komunisty ovládané vlády. Jediný, kdo se odvážil vrátit, byl předválečný poslanec František Schwarz. Okamžitě po příjezdu byl zatčen a zemřel v pankrácké věznici. Řadu týdnů strávila ve vazbě i manželka doktora Lochera, kterou zatkli bezprostředně po návratu z nacistického koncentračního tábora v Ravensbrücku.

Na konci roku 1945 československá vláda dokonce zjišťovala v Londýně, zda by Britové mohli Prchalovu skupinu zatknout a vydat do Československa. Dokument, nalezený v archívu Ministerstva zahraničí, prokazuje, že k zatýkání příbuzných docházelo ještě v lednu 1946, poté, co se několika z nich podařilo koncem prosince 1945 uprchnout za hranice. Tento dokument je publikován vůbec poprvé.

Třetí republika byla nedemokratickým předstupněm totality, genocidním i autogenocidním projektem traumatizovaného šovinistického společenství, které raději utíkalo k chiliastickým snům o nadřazeném státu, slibující „budování štěstí pro všechny naše lidi“, než aby věřilo v zákony a demokracii.

Nenávist vůči všem, „kdo nejsou s námi“, se proto nevyhnutelně změnila ve čtyřicetiletou štvanici na jakýkoliv projev nezávislého myšlení.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster