/   Svátek má:
 

JÍT VOLIT? - ANO!

Autor: Ladislav Malý

Použitý imperativ v názvu článku je ostrém rozporu s dávno známým – a pravdivým! – rčením vzniknuvším v liberální demokracii: Kdyby volby něco změnily, dávno by je politici zrušili…!

Od devadesátých let minulého století, kdy skončila „studená válka“ a země střední a východní Evropy dosud ovládané komunisty se spojily, resp. byly spojeny do svazku západních zemí s liberální demokracií, sionistům všechno fungovalo tak, jak je dáno v Protokolech sionských mudrců, jejichž předpovědi v světovém dění se uskutečňují s obdivuhodnou pravdivostí. Parlamentní volby byly v Česku skutečně pro kočku (ať mi to kočky prominou!).

Ve státech liberální demokracií se u moci pravidelně střídaly levicové a středolevé politické strany, jejichž úkolem bylo a je držet porobený národ na pevné uzdě. Používaná uzda na společnost je především uzda ekonomická, ale i státně represívní zejména pro jedince s vyhraněným názorem na liberální lžidemokracii, z nichž se stávají novodobí disidenti.

Prostě všechno klapalo tak, jak sionisté v USA nakázali, a dokud také občané měli plné nákupní košíky zboží. Tak to probíhalo až do doby, kdy došlo k vzájemné roztržce mezi americkými sionisty a Židy staré školy, konzervativním Izraelem.

Američtí levicoví sionisté umanutí Frankfurtskou školou, vyznávající po vzoru soudruha Trockého ideologii kulturní sociální revoluce útočící na samotnou přirozenost člověka, ovládli západní svět. Zvrácenou levičáckou ideologií zaplevelili vysoké školy a univerzity v současných Spojených státech a rovněž Evropskou unii. Mládež a inteligence od našich západních hranic jsou přímo nadšení myšlenkami „pravdy a lásky“ a jejich snahou je silou prosadit svou neomarxistickou, trockistickou (sionistickou levicovou) ideologii i v zemích, které prošly komunismem. K nim patří i naše republika.

V Maďarsku kosa narazila na kámen; těžko se jim zrůdnou ideologii podaří prosadit i v Polsku. Pevné a odhodlané je Bělorusko, kde president Lukašenko briskně a po zásluze zatočil s rozvraceči přirozeného lidského života. A Rusko jasně celému světu ukazuje, že tradice, rodina, křesťanství a národ mají stále pro Rusy tu nejvyšší hodnotu.

Trochu jinak je tomu u nás a na Slovensku. Sionističtí neomarxisté mají v naší zemi silnou pátou kolonu. Především k ní patří intelektuální kruhy, studentstvo a lidé, kteří neumějí politicky myslet a nechávají se ohlupovat vzletnými a přitom falešnými myšlenkami, anebo – co je horšího – svými emocemi.

Proti nim stojí prostí lidé s přirozeným rozumem, vlastenci; hrdý národ na svou národní historii, náboženství, svoje češství, jazyk a kulturu; většinou střední generace a starší lidé. Je nás víc, než lumpeninteligence…

Situace před současnými parlamentními volbami je tak trochu podobná roku 1946, době třetí republiky, která rovněž měla silný politický levicový nátěr: to, co tenkrát z těch voleb vzešlo, byla poroba národa a jeho politický návrat do středověkých inkvizičních bolševických praktik.

Strany prosazující neomarxismus, jako jsou Pirátostan nebo SPOLU, mají sice demokracie plná ústa, ale jedním dechem by náš národ vrhly do chřtánu levicového sionismu; jsou to strany s jasně politicky formulovanou protinárodní trajektorií. V případě jejich vítězství ve volbách, by už neomaleně prosazovaly příchod černochů a muslimů do naší země s omluvou, že tak jednají všechny státy západní Evropy -, a my přece patříme na Západ, nebo ne? Ve skutečnosti jde o snahu naředit naši bílou rasu a postupně vymizíkovat český národ; všichni bychom na sobě poznali jejich ekonomické a finanční neumětelství, rovněž jejich zelený ekoterorismus.

Politické strany, mající kontrární politickou ideu k těm fanaticky zběsile sionistickým, a které se s jistotou do Parlamentu ČR dostanou, jsou dvě – všichni víme o koho jde. Rozhodně nejsem jejich členem, ani obhájcem, protože plně nevystihují politické snahy českých konzervativců a vlastenců, ale ve svých programech preferují základní priority, s nimiž by český vlastenec měl souhlasit. Zdá se, že jsou to ony, tyto dvě politické strany, jež ve volbách dostanou dvouciferné procentní číslo, u nichž je jakási jistota, že zamezí průniku divokého neomarxismu do naší vlasti; že v Parlamentu budou vykonávat tu práci, kterou slíbili svým voličům, od nichž dostali mandát.

Netvrdím, že je to Terno: autentická pravice, antikomunisté a vlastenci, mají jiné názory na politiku, na státoprávní uspořádání naší republiky, na vlastnictví výrobních prostředků a jiné. Jenže za třicet let tenhle národ nebyl schopný vykrystalizovat politickou stranu autentické pravice, antikomunistickou, sociální a konzervativní, jejíž politické směřování jde proti systému, nikoliv jen na jeho opravu. Má to svoje historické, ale i genetické, mentální příčiny, neboť český národ je silně levicový -, takže musíme hrát s tím, co je po ruce.

Volit tyto dvě strany, resp. jednu z nich, znamená pro konzervativce volit – a to je třeba říci narovinu - menší zlo. Jistě – zlo zůstává zlem. Ale tak, jak jsou v naší republice utvořeny volební zákony, volí vlastně i ten, kdo se voleb nezúčastní; jeho hlas připadne těm, co získali nejvíc hlasů. Podobné je to s těmi hlasy, které nedostanou pět procent, což je hranice pro vstup do parlamentu. Malé strany, jimž voliči dali jeden a půl procenta, mají nárok na finanční částku za jeden hlas, a to bývá slušná sumička, leč jejich hlasy připadnou opět těm, kteří získali hlasů nejvíc.

Tvrdím, že volit v současných parlamentních volbách je pro českého vlastence a konzervativce mravně i politicky nutné – vzhledem k tomu, co se na nás ze Západu valí. Jde o to, svými hlasy alespoň na další čtyři roky postavit hráz sionistickému neomarxismu. Dokážeme to?

V Praze, 6.10.2021, www.narodnisjednoceni.cz



© 2010 Národní sjednocení | webmaster