/   Svátek má:
 

Přednáška Pavla Kamase na 64. Sudetoněmeckém dni v Augsburgu (18. května 2013)

Milé dámy, drazí pánové, milí krajané!
Titul mé dnešní přednášky na pozvánce zní „Situace ve vlasti zůstavších krajanů“. Leč, na jaře 2013, kdy je celá Evropa konfrontována s velmi vážnými vývoji situací, bych považoval ze trochu odbyté hovořit bez hlubšího vhledu do komplexních souvislostí jen o krajanech ve vlasti zůstavších; a téma samotné by v takovém případě muselo být zpracováno v několika málo minutách. Proto bych rád pohlédl přes podstatně širší horizont, neboť aktuální situace nabízí velké množství zajímavých myšlenkových podnětů, jež by nakonec mohly vést k zásadnímu obratu také v sudetoněmecké otázce. Řeknu to zcela otevřeně: Osobně jsem již dospěl k názoru, že jen skrze příjemné, párkrát do roka se konající diskuse u stolu pro stálé hosty, kde se však neosvětlují žádné nové poznatky či podněty k řešení, nelze příliš mnoho dosáhnout. A samotné ustrnulé trvání na jinak zcela oprávněných argumentech, které bezpráví vyhnání staví na pranýř, nás rovněž nikam neposune. Proto využiji času poskytnutého mému projevu spíše pro analýzu příčin zabetonovaného současného stavu sudetoněmecké otázky a při tom se pokusím zasadit nové impulzy pro budoucnost. Jsem totiž stále toho názoru, že v zásadě neexistuje žádný úkol, jež by neznal řešení, jen pokud je člověk připraven odloučit se od starých myšlenkových šablon a je ochoten promyslet možnosti nového, k cíli vedoucího přístupu k věci, a to od základu a pořádně.

Kdo pozoroval vývoj sudetoněmecko-českých vztahů v posledních letech kritickým okem, zjistil, že se, jaké překvapení, nezměnilo vůbec nic. Nikoli, co se týká oficiálních pozic nebo prohlášení těch kterých politických vedoucích representantů, ne, zde už slýcháme slova jako „usmíření“, „staré stopy, nové cesty“; zde samozřejmě jsou pořádány společné, Evropskou unií financované výstavy s jistě dobře míněným zaměrem a tak podobně. Kdo se však podívá blíže, nemůže se ubránit dojmu, jako by vlastním úkolem oněch na nejvyšších úrovních agitujících zůstupců zájmů na obou stranách bylo oddrmolit staré známé argumenty obou stran neustále a nanovo jako kolovrátek, jakož i tu kterou protistranu tu a tam trochu vyprovokovat „drsným“ výrokem, avšak toho skutečně horkého železa, jež je dle mého názoru základem permanentní stagnace ve vývoji sudetoněmecké záležitosti, se pokud možno nedotknout. To se pak není čemu divit, že mnoho dotčených Sudetoněmců, kteří usilují o zásadní změnu dosavadního českého postoje, tíhne k tomu, propadat poraženeckým myšlenkám, jako: že všechno přece již bylo řečeno a vlastní pokrok se nedostavuje, protože přece Češi – až na hrstku sympatisantů – jsou vesměs jen vzdorovití ignoranti nebo povýšenečtí požitkáři největší loupeže 20. století.

Co se „Pepy Normaloobčana“ týká, může tento nepěkný obrázek skutečně souhlasit. Přesto bychom se o to intenzivněji měli zabývat tím, jaký „smrtící argument“ mají přímluvci Benešových dekretů a ostatní popírači genocidia spáchaného na německojazyčných Češích, Moravanech a Slezanech po ruce, kterým jsou schopni každou, jakkoli plně legitimní výtku jednoduše smést ze stolu, když se jim to hodí do krámu. Když totiž tento instrument, který obhájcům krádeže vlasti stejně jako předtím zajišťuje převahu ve věcném střetu názorů, nejprve identifikujeme, můžeme pak hledat možnosti, jak lze tento instrument zdolat, respektive odebrat mu na síle.

Odhalení tohoto „smrtícího argumentu“ leží bez dlouhého tápání jasně na dlani, pokud si člověk názorně přehraje klasický sled dosavadního sudetoněmecko-českého diskursu:

- Vyhnanci z vlasti vznáší oprávněné požadavky.

- Čeští představitelé v rozhodných pozicích s odpovídající podporou státem placených historiků tyto požadavky odmítnou s poukazem na to, že „transfer“ německy hovořícího obyvatelstva byl přeci jen mírným trestem za německé zločiny – jak to naposledy ničemným způsobem vyjádřil nový státní prezident Zeman.

- Německá strana pádluje rychle nazpět a pokouší se křečovitě vyhrabat byť i ten nejmenší důkaz, který má doložit, že obyčejný Němec byl, prosím pěkně, vždy proti zlému Hitlerovi a s NS-režimem neměl nic společného. Ve většině případů vyúsťují tyto snahy obvykle v přehnaném zdůrazňování té či oné formy německého hnutí odporu proti nacionálnímu socialismu v rámci historického upomínání.

- Potom se však zadními vrátky dostaví ty známé fotografie, na kterých německé obyvatelstvo Chomutova, Ústí nebo Liberce nadšeně vítá Wehrmacht, a tím je celá diskuse opět u konce.

Oním „smrtícím argumentem“ je tedy ve skutečnosti – podivme se – starý osvědčený naci-obušek – perfidní, bezobsažné podvodné balení, jak Vám budu za chvíli demonstrovat.

A přesně zde, vážené dámy a pánové, se musí dát věci do pohybu. Neboť právě v účelově přistřiženém, částečně dokonce zcela vybásněném líčení historie Protektorátu dříme právě onen osvědčený smrtící argument Benešových přívrženců, kterým jsou vždy schopni vraždu národa, provedenou na Sudetoněmcích, morálně ospravedlnit. Na tomto místě by měla být dovolena otázka: Proč se sudetoněmečtí historici či ostatní zástupci sudetoněmeckých zájmů ohledně dějin Protektorátu dodnes slepě spoléhali na oficiální historiografii vítězů? Položit si tuto otázku musí být dovoleno. Neboť fokus sudetoněmeckých, resp. naší národnostní skupině blízkých historiků byl stejně takřka výhradně zaměřen na dobu po tzv. Pražském povstání 1945 nebo na události mezi lety 1918 až 1938 v 1. Československé republice. Ve skutečnosti je stav vědomostí týkajících se doby Protektorátu v dnešní době v Česku již mnohem dále, než na straně vyhnanců z vlasti. Pokládají se kritické otázky, a sice nejen ze strany, která se Sudetoněmci sympatizuje! A co že je jádrem obsahu tohoto darebného „smrtícího argumentu“? Inu dobrá, dovolte mi, prosím, hovořit jasně.

Většina zástupců oficiální české historiografie se stále vytrvale drží teze, podle které se nad českým obyvatelstvem po konečném vítězství Němců vznášel neúprosný osud fyzického vyhlazení českého národa, resp. nuceného přesídlení na Sibiř nebo ještě někam jinam. Této genocidě měl však český národ uniknout jen díky skutečnosti, že jeho příslušníky potřebovala Říše bezpodmínečně pro svůj zbrojní průmysl a válečné hospodářství. Jeden z nejznámějších českých historiků, Jan B. Uhlíř, kterému je ze strany veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic poskytován neobyčejný prostor pro vyjadřování jeho názorů, říkává, že Češi za své, ve srovnání s židovským obyvatelstvem podstatně výhodnější životní podmínky v Protektorátu vděčili právě zmíněné potřebě pracovních sil, jinak by je totiž nakonec stihl tentýž „smutný osud Židů a Poláků“. Pokusy české historiografie stavět židovskou otázku v Protektorátu na roveň s nacionálněsocialistickými záměry o přenárodnění v česko-moravském prostoru jsou prastaré a mají v úmyslu v zásadě jen jedno: Vyhnání a genocidu sudetských Němců s ohledem na údajně plánované „konečné řešení české otázky“ zlehčovat.

Lidé věří, že německá říšská vláda považovala Čechy za rasově méněcenné a český národ by po konečném vítězství Němců stihl bez výjimky stejný osud jako ten v případě Židů. Před tímto účelově manipulovaným pozadím pak jakákoli argumentace s poukazem na nespravedlivou kolektivní vinu ve věci vyhnání a vyvlastnění sudetoněmecké národnostní skupiny vyprchá přirozeně v nic. Co se však stane, když českou veřejnost, ale také mnoho v této věci skutečně nic netušících vyhnaných krajanů konfrontujeme s následujícími fakty a ptáme se jich:

Věděli jste o existenci české, podle vzoru Hitlerovy mládeže vybudované masové mládežnické organizaci, o českém Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě?

Jsou Vám známy záměry a pozadí, které byly tehdejšími nacionálněsocialistickými držiteli moci sledovány? Třeba převýchova, cituji: „árijské české mládeže podle německého vzoru, resp. k takzvané říšské myšlence“? Dostalo se Vám kdy možnosti nahlédnout do podrobných zpráv o nespočtech masových akcí, které Kuratorium, společně s vůdčími silami Hitlerovy mládeže organizovalo, a věděli jste, že si aktivity tehdejšího Kuratoria po počáteční zdráhavosti postupně získavaly široký souhlas a akceptaci u české veřejnosti? Věděli jste, že česká mládež si měla brát z té německé příklad, a že obdobná zařízení, jaká byla plánována pro příslušníky Hitlerovy mládeže, byla zřízena i pro mládež českou, a sice na výslovné přání nejvyšších německých vedoucích míst a v jejich smyslu?

Věděli jste, že česká mládež se dobrovolně hromadně účastnila literárních a uměleckých soutěží, jež byly pořádány německým Wehrmachtem?

Věděli jste, že pro školní rok 1945/46 bylo také původně plánováno přijetí vhodných českých chlapců do škol NAPOLA?

Věděli jste, že tisíce českých mužů narukovalo do Wehrmachtu?

Věděli jste, že v Protektorátu existovaly dokonce „zákony na ochranu české krve“ a že tyto byly skutečně užívány?

Věděli jste, že po sporném uzavření českých univerzit směl vysoký počet Čechů studovat na nejlepších německých univerzitách v Říši a že další tisíce Čechů prokazovaly zájem o studium v Říši a že potřeba českých studentů v Říši koncem války dokonce narůstala a jejich počet měl být navýšen?

Jak tohle všechno pasuje do propagováného obrázku jakési údajně plánovaného vyhlazení „slovanského českého podlidstva“? Dělají se takovéto věci s národem, který je určen k eliminaci…?

Skutečně by si tehdy na německé straně způsobovali tolik materiální a časové námahy – připomínám: uprostřed války! – jen aby zachytili českou mládež, a to co možná nejplošněji, tedy celou českou mládež, v tomto novém způsobu výchovy v nacionálněsocialistickém smyslu a navedli ji novým směrem? Opravdu by si tehdy v německým vůdčích kruzích skutečně lámali hlavu nad tím, jak by se jen měla česká mládež nejefektivněji a co možná nejhlouběji v tomto smyslu duchovně ovlivnit? Zprostředkovával by někdo tehdy české mládeži exaktně ty samé ideály a hodnoty, jako mládeži německé a nenechal by ji raději oslabit nihilismem, nedisciplinovaností, dekadencí a nezdravým způsobem života a nechal ji takto pomalu přežívat? Nebyla z tehdejšího pohledu právě silná, zdravá, duchaplná a čistými ideály a hodnotami žijící nacionální mládež spíše právě nejlepší garancí pro zachování národa?

Přirozeně také zde nesmíme ponechávat mimo naši pozornost celkové pozadí této plánované převýchovy české mládeže v Třetí říši, nebo ji dokonce zamlčovat – a sice plánované pomalé přenárodnění Čechů a jejich definitivní převýchovu k říšské myšlence. A samozřejmě narazila zpočátku tato česká, nacionálními socialisty nanejvýš podporovaná mládežnická organizace u vlastního obyvatelstva částečně na hluché uši, částečně na nedůvěru a zdrženlivost – ostatně také běžně užívaná námitka mezi českými historiky. Ostatně bychom na tomto místě měli zároveň pomyslet, že vnější předpoklady pro převýchovu českého národa v tehdejší době, kdy práce s mládeží vlastně vůbec započala, a sice v letech 1943-1944, byly více než špatné. Většině Čechů tak bylo po událostech u Stalingradu evidentně více či méně jasné, že válka již nebude trvat dlouho a kdo asi vyhraje se dalo již tehdy vytušit. Za těchto okolností upřednostňovala drtivá většina českého obyvatelstva postup pokud možno nevyčnívat a chovat se loajálně a vyčkat už jen v klidu konce války. Přesto je překvapující – a zde bych rád zdůraznil, že se v německy mluvícím prostředí jedná o zcela neznámá fakta –, že podíl českého civilního obyvatelstva na aktivitách Kuratoria, např. na velkolepě a dobrovolně navštěvovaných sportovních a kulturních velkopodnicích a vystoupeních s politickým pozadím, byl často obrovský! Jedná se tak o „temné“, stěží ukazovatelné kapitoly českých dějin, jež byly po dlouhá desetiletí českou historiografií tabuizovány. Na tyto jevy a historické skutečnosti, a sice na Čechy, kteří zvedají pravou ruku k Hitlerově pozdravu, je oficiální česká historiografie přirozeně všechno možné, jenom ne hrdá.

Místo toho se v Česku křečovitě pokoušelo – a vlastně i dnes pokouší – převyzdvihovávat český odboj II. světové války. Toliko jen s optickou změnou! Jestliže byl do roku 1989 pro komunistické historiky pochopitelně komunistický odboj tím, kterému byl přisuzován dalece největší význam, zatímco pro Heydrichovy atentátníky a Beneše zbylo více posměchu než uznání, je tomu v dnešní době přesně naopak. Neuběhne skoro ani den, kdy by česká média nereferovala o heroických činech Heydrichových atentátníků nebo jakýchsi českých pilotů letadel v britských službách, zatímco podíl sovětské armády na dobytí a obsazení česko-německého prostoru jim stojí sotva za zmínku, a oficiální státní slavnosti takzvaného osvobození se mezitím přesunuly z Prahy do Plzně, neboť Plzeň přeci byla v roce 1945 obsazena Američany a nikoly Rusy.

Nový český duch doby se pokouší zbavit se pokud možno veškeré staré komunistické zátěže. Avšak i onen nový duch doby má s tím panujícím do roku 1989 jedno společné: jisté aspekty a kapitoly protektorátní historie systematicky zametat pod koberec. A tento na české straně za změněných priorit pěstovaný duch doby nachází podivuhodně přirozeně význameného spojence na straně druhé, totiž onoho ducha doby, který historiky z německy mluvícího prostoru odrazuje od vlastního, nezávislého či dokonce kritického výzkumu české protektorátní historie. A kdo jiný, když ne právě čeští nebo němečtí, resp. rakouští historici, by měli mít vůbec na této etapě německo-českých vztahů zájem? Odhlédneme-li od několika málo vyjímek, tak se sotva nějaká osoba stojící mimo tuto problematiku, tedy nějaký francouzský, britský nebo italský historik, pro tuto historickou materii nadchne.

Tedy: na tomto příkladě s jasnou zřetelností vidíme, že to není nic jiného, než onen špinavý naci-obušek, co drží tuto perfidní slátaninu požitkářů vyhnání Němců z jejich vlasti pohromadě a chrání je.

Na všechny tyto před chvílí položené otázky jsou dnes jasné, neotřesitelnými archivními důkazy podložené odpovědi a všechny již byly a v budoucnu i budou poskytovány veřejnosti k seznámení.

Tak například činí můj kolega Lukáš Beer, soukromý historiograf, zakladatel a šéfredaktor společensko-kritického internetového magazínu NÁŠ SMĚR, který se uváděním historie na pravou míru ve vztahu k území česko-moravského prostoru let 1918 – 1945 podrobně a co do výsledku otevřeně zabývá.

Zmíněný portál NÁŠ SMĚR, který se již může ohlédnout za pozoruhodným počtem 20.000 českých čtenářů za měsíc, probírá tato citlivá témata na nejvyšší historickovědní úrovni a vyvozuje při tom závěry, které, opřeny o pevné argumenty jakož i originální důkazy z archivů, silně škrábou na oficiální verzi českého dějepisectví ve vztahu k sudetoněmecké otázce a které ony fundamenty levné, nacisticky zabarvené pseudoargumentace přímluvců Benešových dekretů řádně otřásají.

K tomu přichází ještě aktivity mojí maličkosti: Když jsme na jaře 2012 s panem dr. Alfredem Oberwandlingem, kterého si velmi vážím, kuli společné plány, jak skrze vydávání sudetoněmeckých knih v mém brněnském nakladatelství zajistit sluchu pro hlas vyhnanců z vlasti přímo v srdci Česka, nevěděl v té době nikdo z nás, jak bude český knižní trh reagovat. Člověk by se mohl domnívat, že sudetoněmečtí autoři musí se svými spisy automaticky narazit na odmítnutí, nebo že budou při nejlepším zcela ignorováni. Pravý opak je pravdou! Více než dvě třetiny prvního vydání knihy Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců, kterou jsme v českém překladu uvedli na trh v roce 2012, jsou již vyprodány. Pány dr. Mirtesem a dr. Oberwandlingem vydaný sudetoněmecký atlas Nezapomenutelná vlast Sudetenland, který jsme v dvojjazyčném, česko-německém provedení uvedli na trh jako novinku našeho nakladatelství teprve včera, zprostředkovává českému čtenáři v obrázkové formě, jak se to má s positivním, německy formovaným kulturním obohacením, po kterém můžeme konec konců vědomě či nevědomě šáhnout každý den. Současně však obsah knihy názorně dokumentuje, jaké pustošivé důsledky může kompletní vygumování původce tohoto obohacení mít pro ničitele samotného.

Tedy vidíte, vážené dámy a vážení pánové, že se zde něco dělá a sice přímo v srdci a prostřednictvím jazyka vyháněčského státu; a vidíte taky, že ochota českého čtenáře seznamovat se s dosud naprosto neznámými, v některých případech téměř zcela nepohodlnými fakty, je nepřehlédnutelná. Kromě toho jsme s přihlédnutím ke čtenářským ohlasům a ke struktuře obce přátel v sociální síti Facebook mohli konstatovat, že čtenářstvo jak NAŠEHO SMĚRU, tak vydavatelství se skládá převážně z mladých lidí. To je pro nás velmi důležité a současně nás to při našem úsilí naplňuje positivní energií a zadostiučiněním, neb jsou to právě budoucí mladé generace, které mohou přivodit zlepšení situace v našem smyslu. Buďme přeci upřímní: Všechny ty staré semestry, ať už jsou to aktivisté šovinistických, pseudo-národoveckých kruhů, ať jsou to takzvaní váleční veteráni české zahraniční armády nebo ať jsou to uctívači takzvaných povstalců, jež „hrdinně“ stříleli do řad stahujících se německých vojáků při tzv. Pražském povstání či jejichž jednotky zabarikádovávali cestu při stahování se z města; nebo když vezmeme třeba jen slepé stoupence těchto dubiózních uskupení, jejichž jediná světonázorová substance se zakládá na čiré, závistí naplněné nenávisti vůči Němcům. Tyto lidi nemůžeme a ani nechceme přesvědčit. Ti nejsou schopni vidět dál, než na špičku svého nosu, neboť většinu z nich tvoří přeci dodnes přímo či nepřímo právě požívači vyhnání. Případné přiznání se k vlastním zločinům by půdu, na které stojí ospravedlnění krádeže země, velmi rychle podkopalo. Oni sami to vědí více než dobře. Zde bychom tedy neměli plýtvat naší drahocennou energií.

Všichni ti, kteří chtějí onen věčný spor a svár mezi Němci a Čechy sprovodit ze světa, by se tudíž měli koncentrovat především na mladé dorůstající generace. Konec konců jsou oba národy střední Evropy, Němci a Češi, přeci jen vystaveni identickým výzvám a blížícím se společensko-politickým procesům změn v Evropě!

Když se člověk baví s mladými Čechy např. při sportu nebo si s nimi povídá večer v hospodě o životě a o světě, je zarážející, jak mnoho z nich již tvrzením macipánů ale i masmédií ani trochu nevěří. Nekonečné korupční aféry, příběhy o mafiánských propojeních od nejmenší obce po nejvyšší etáže vedení státu, jež se mezitím staly všedním zpravodajstvím českého tisku; kolem se rozmáhající sociální nejistota, stoupající nezaměstnanost, úpadek morálky, čistě hedonistická orientace na konzum jakožto „vyšší smysl života“ na jedné straně, nebo naopak touha po smysluplné činnosti, opoře, smyslu a ideálech na straně druhé, vytváří u mnoha mladých lidí zásadní averzi vůči etablované politice, která nakonec také zastupuje protiněmecké, šovinistické postoje – tyto souvislosti je potřeba vidět. A jsou tyto dekadentní výkvěty snad nějakou specialitou, která se omezuje jen na postkomunistický stát, aktuálně nazývaný Česká republika? – Nikoliv! Celá Evropská unie se pozvolna ukazuje jako zhýralá rachotina, jako podfuk, skládající se z prázdných bezobsažných frází, který stojí na hlíněných nohách. Ve všech zemích EU vidíme více či méně stejné zavrženíhodnosti, jež i v Česku zanechávají své stopy.

Ano, vážené dámy a pánové, v takovéto době si musí oba národy, jak Němci tak Češi, o to intenzivněji uvědomit společné kulturní kořeny a tím spojit nové tvůrčí síly, které všudypřítomnému, napříč Evropou běsnícímu ničivému duchu národního odcizení, kulturního vykořenění a pustošivé identitární prázdnotě zamezí.

Mladým Čechům tak musí být bez jakéhokoli povýšeneckého vokabuláru zprostředkováno, že podstatný sudetoněmecký přínos ke kulturnímu bohatství, na které může být ve své vlasti roku 2013 tak pyšný, je neoddiskutovatelný. Mladý Čech by měl pochopit, že v nezanedbatelné části jeho bytosti jsou přítomny německé složky. Měl by si názorně udělat jasno v tom, kdo mu – odhlédneme-li od jazyka – stojí nejblíže: Dolnorakušan, Bavor, Frank, Sas, nebo snad Anglosas, Rumun, Ukrajinec či Bulhar (Nápověda: „Jsme přece všichni Slované!“). Je nutno zcela jasně říci: V žádném jiném národě v Evropě, který se oficiálně tak křečovitě distancuje od Němectva, je současně přítomno tolik podstatných německých rysů, než právě v národě českém. Nebo mi snad chce takový Jiří Niedermayer, Robert Leibner, Martin Weinhauer nebo František Preisler dokázat opak?

V této souvislosti bych rád připoměl slova vysoce postaveného zástupce zmíněného Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Jana Pipoty, který byl rozhodujícím činovníkem v oblasti duševní výchovy české mládeže a který v jednom referátu, jehož německý překlad byl předložen také Karlu Hermannu Frankovi, v roce 1943 napsal, cituji:

„Čechy a Morava jsou společnou otčinou pro Čechy stejně jako pro Němce. Němci, kteří se zde narodili a vyrostli, mají naši otčinu stejně tak rádi jako my Češi a my máme stejné přání, abychom vytvářeli jeden z nejdokonalejších faktorů naší Říše. V Čechách a na Moravě může a musí být Čechům i Němcům zajištěna společná šťastná a spokojená budoucnost. Musíme si být vědomi našich závazků, které nám ukládají velké dějiny vlasti, vybudované slavnými činy a jednotlivou prací milionů našich českých a německých předků. Pohled do minulosti nás naplňuje hrdostí. Spoluprací Čechů a Němců vzniklo celé naše kulturní bohatství. Češi a Němci v minulosti nežili vedle sebe chladně a jako navzájem si cizí, nýbrž navazovali mezi sebou přirozené, příbuzenské vztahy. O tom svědčí řada německých jmen u Čechů a česká jména mezi Němci. Mnoho blízkých příbuzných našich českých kamarádů dnes bojuje jako vojáci na obranu Evropy. Deset staletí společného života s Němci ve společné otčině z nás vytvářejí nový národ, vytrvalý, pracovitý, duchovně na vysoké úrovni. Z hlediska původu krve a podle charakteru stejně jako našeho způsobu života nemáme už nic společného s ostatními slovanskými národy východu a Balkánu. Čech a Polák jsou si navzájem cizí. Příbuzný jazyk není schopen rozdílnost krve přehlušit. Zato se však Čech od Němce – pokud nemluví – sotva dá rozlišit. Lišíme se pouze jazykem. Životní způsob a způsob myšlení jsou stejné… Zlí jazykové si vyprávějí, že máme být v Říši odnárodněni. Naopak! Česká mládež pěstuje na nejvyšším stupni cit pro své opravdové národní bohatství. Toto národní bohatství spočívá v našich národních písních, v našem národním kroji, v naších národních tancích, národních pořekadlech, zvycích, stejně jako v celých našich obyčejích."

Jen tak mimochodem budiž zmíněno, že právě citované teze někdejšího českého vedoucího mládeže narazily na vyslovenou náklonnost pražského Sicherheitsdienstu, jehož šéf Walter Jacobi se společně s několika vedoucími Hitlerovy mládeže o tuto českou nacionální ideu a toto české nacionální uvědomění ve smyslu tohoto textu u státního ministra zasazoval. Tento českými historiky absolutně opomíjený archivní materiál opět prozrazuje, jak se to mělo s údajnými nacionálněsocialistickými eliminizačními záměry ve vztahu k českému národu.

Vidíme tedy, že představa znovuoživeného sblížení Němců a Čechů za jmenovaných hledisek není zdaleka tak nereálná. A právě v tomto smyslu se pokoušíme – a mnoho dalších, v tomto směru s námi kooperujících, stejně smýšlejících entuziastů – skrze nekompromisní, od dogmat oproštěnou osvětu získat pro společnou cestu znovuuvědomění si společných hodnot ty nejbystřejší mladé české hlavy.

A když už jsme se dostali k bodu, kdy byl zmíněn pojem „znovuuvědomění si společných hodnot“, měli bychom si při pohledu do budoucnosti připomenout nejdůležitější nástroj praktického sblížení dvou národnostních skupin – jazyk. Jazyk je více než jen prostý komunikační prostředek, je více než jen pouhé médium k oboustrannému dorozumění. Jazyk podporuje výměnu myšlenek.

Německý jazyk – nikoli bez důvodu označován za TEN jazyk básníků a myslitelů – byl na celém státním území dnešní České republiky po staletí druhým zemským jazykem. I když to české učebnice historie přechází bez povšimnutí, víme dnes, že třeba proslulý český„obrozenec“, který vešel do historie jako „otec národa“, František Palacký, vychovával doma své děti německy; v jeho kuchyni se tak ráno nezdravilo „dobré ráno“, nýbrž „guten morgen“. To nevzbuzuje právě dojem, že tato vysoce vzdělaná a ve Vídni, Praze a Mnichově nanejvýš respektovaná osobnost sledovala v rámci takzvaného „Národního obrození Čechů“ pouze cíle čistě idealistické povahy. Otázka, proč prezident SLOVANSKÉHO kongresu hovoří se svými vlastními dětmi výlučně NĚMECKY, budiž v tomto smyslu raději ponechána bez odpovědi.

Pomyslíme-li, že čeští intelektuálové 18., 19., ale také první poloviny 20. století vnímali německý jazyk naprosto samozřejmě jako druhou mateřštinu a podle toho ji také denně používali, zdá se být dnešní stav, kdy je německý jazyk v českých školách občas vyučován pomocí nadmíru trapných frází, jako třeba „wann kommt der Zug aus LIBEREC?“, více než žalostný. Naprosto nepochopitelně posílají české rodiče své děti houfně do anglických školek, které jsou dnes snad v každém větším českém městě. Hraničí snad Česko nově s Velkou Británií nebo USA? Tak je třeba se ptát, poté co před několika lety zvažovala česká vláda, zda by přeci jen nebylo pro české potomstvo prospěšné, kdyby se od 3. třídy zavedla povinně angličtina, zatímco němčina by byla nabízena jen jako volitelný předmět. Přirozeně nelze přehlížet skutečnost, že angličtina jako těžká váha globální komunikace zaujala co do svého významu definitivně první místo, neboť i zde zanechal angloamerický „Drang nach überall“ (česky: „Tažení úplně všude“) evidentně své stopy.

Jen české hospodářství je více než z jedné třetiny formováno zahraničním obchodem s Německem. Export do Německa je pro tisíce českých firem životně důležitý. Kdo v Česku upřednostňuje kvalitu před dumpingovou cenou, kupuje německé produkty. Zajímavé, jak hladce mohou německo-české vztahy fungovat v oblasti, ve které jde o to, udělat dobrý obchod. Bezprostřední úzké provázání někdejšího společného hospodářského prostoru je tedy navzdory všem dřívějším pokusům tento od sebe oddělit z čistě geografických důvodů stejně jako kdysi zde. A tak si nemyslím, že odpovídá přirozeným danostem, aby se takový moravský obchodník z Brna se svým obchodním partnerem z Lince, Norimberku, Lipska nebo Hamburku domlouval anglicky. Nespočet německých výrazů vplul v průběhu staletí do českého jazyka. Vezměme jako příklad jen takové Hlučínsko, jež leží severně od Opavy. V podivuhodném hlučínském dialektu, kterému Češi žijící mimo tento region sotva rozumějí, jsou německá slova zastoupena částečně až ze 40%. Proč by mělo být toto krásné dědictví zdárného kulturního obohacení nahrazeno nějakými, pro tento prostor skutečně CIZÍMI jazyky? A nadto ještě za nenápadného přičinění státu…

Znovuoživení německého jazyka přinejmenším v příhraničních regionech by bylo zcela na místě a my, jimž leží na srdci přátelské a plodné soužití Němců a Čechů, musíme činit vše, co je v našich možnostech, aby se ovládání sousedního jazyka jakožto jednoho z nejdůležitějších nositelů (zdůrazňuji společné!) kultury stalo každodenním standardem. To rovněž povede ke zmírnění napětí v německo-českých vztazích.

Už slyším některé starostlivé sudetoněmecké hlasy, které by mohly namítnout: Nebylo by to současné zřeknutí se našich požadavků, o jejichž prosazení jsme po desetiletí usilovali? Ty, kdož mají na jazyku takové otázky, bych rád uklidnil: Právě překonání hluboko v českém podvědomí ukrytého komplexu méněcennosti a z toho rezultujícího iracionálního šovinismu připraví vhodnou půdu, na které se oba partneři mohou setkat na stejné úrovni očí, aby otevřené otázky tragické minulosti bez předsudků diskutovali. Nikoli jako predestinovaní protivníci! – Ne! Nýbrž jako lidé, kteří jsou si vědomi společných kulturních kořenů a chtějí společně čelit všudypřítomnému, běsnícímu duchu doby, duchu zestejňování, k jehož cílům patří eliminace všech národních a kulturních rozdílů. Záměrné, chtěné zahlazování etnických identit stvoří nový, povolný, kulturně vykořeněný, bezejmenný typus člověka, který bezustání šlape na běžícím pásu produkce a konzumního šílenství, aby se už jen s vypláznutým jazykem udýchaně belhal za chybějícími úroky a jako poddajný konzument smutně živořil ve jménu takzvaných „bohatých nezaměstnaných“. Takový scénář se nesmí stát budoucností „západní“ rodiny národů!

Pokud tedy i Čech pochopí, že Sudetoněmec je ve skutečnosti jeho druhově příbuzným soukmenovcem, se kterým sdílí podstatně více společného, než s jinými národy, bude pak jisto jistě v pozici, kdy bude schopen hledat možnosti, jak by mohl být starý otevřený účet přátelsky a férově vyrovnán. A přesně přes tento most pospolitosti, neoddiskutovatelné druhové příbuznosti, skrze odhalení manipulativního zkreslování historických skutečností ohledně doby nacionálního socialismu a objasňování proradných úmyslů globalistického ničivého ducha lze dosáhnout cíle upřímého narovnání jakož i plodného sblížení.

Děkuji Vám.



© 2010 Národní sjednocení | webmaster